V jako Vendeta - 100 %

Tohle je napros­to nesku­teč­ný komiks. Alan Moore má hod­ně děl, kte­rá sto­jí za to, kte­rá jsou vprav­dě geni­ál­ní, a osob­ně bych nechtěl vybrat jen jed­no, kte­ré by si měl čte­nář pře­číst, ale kdy­bych musel, „V jako Vendeta“ by roz­hod­ně pat­ři­lo k těm nej­žha­věj­ším kan­di­dá­tům, i když osob­ně mám ješ­tě mož­ná o něco radě­ji „Z pek­la“. Jenže pak si uvě­do­mí­te, že tu jsou „Strážci“ (sak­ra, já jsem je tu ješ­tě nere­cen­zo­val?!), „Liga výji­meč­ných“, „TOP 10“, „Bažináč“... Ne, ten výběr pros­tě není jed­no­du­chý. „V jako Vendeta“ je ale geni­ál­ním dílem a já sko­ro ani nechci věřit, že Alan Moore s ním při­šel už tak mla­dý. Z doslo­vu, kte­rý je v kni­ze uve­den, je patr­né jeho nad­še­ní, jako kdy­by se jed­na­lo o tro­chu jiné­ho člo­vě­ka, než jaký se pre­zen­tu­je v posled­ních letech z dosle­chu. Především to byl ale člo­věk, kte­rý si uvě­do­mo­val sílu komik­su. Ta není ve skvě­lém nápa­du, ve skvě­lém scé­ná­ři, ve skvě­lé kresbě, ale je dána spo­lu­pra­cí všech těch­to prv­ků, tedy pře­de­vším funkč­ní spo­lu­pra­cí sce­náris­ty a kres­lí­ře. A „V jako Vendeta“ je toho skvě­lým důka­zem.

Proč je komiks skvě­lý? Tak tohle by bylo na dlou­ho, ale poku­sím se na to podí­vat ze své­ho pohle­du a z toho, jaké poci­ty na mě pada­ly při posled­ní, mys­lím, že již tře­tím čte­ní této kni­hy, kte­rou jsem kdy­si popr­vé dostal jako dárek od své pří­tel­ky­ně (v sou­čas­nos­ti snou­ben­ky). Když se podí­vá­te na obál­ku, může­te mít jaké­ko­li dojmy. Tohle může být komik­so­vá ope­ra, může to být kos­tým­ní dra­ma, ale také batma­nov­ská kni­ha s dal­ším uje­tým zápo­rá­kem. Jenže tenhle zápo­rák, jehož mas­ka je na obál­ce nové­ho vydá­ní i toho staré­ho, je vlast­ně klad­nou posta­vou. I když ani v tomhle ohle­du to není tak jed­no­du­ché, což je jed­na z krás toho­to komik­su. Je tu spous­ta šmej­dů, ale i ti šmejdi mají svo­je pozi­tiv­ní strán­ky ane­bo něco, co jejich cho­vá­ní tro­chu omlou­vá ane­bo ale­spoň vysvět­lu­je.

V je posta­va, kte­rá by v rukou jakých­ko­li jiných auto­rů moh­la být pros­tě kla­sic­kým main­stre­a­mo­vým hrdi­nou. Jednoduše posta­va v kápi, kte­rá se sta­ví na stra­nu chudá­ků obča­nů, kte­ří jsou utis­ko­vá­ni nejen nebez­peč­ný­mi zlo­čin­ci, ale pře­de­vším vlast­ní vlá­dou, kte­rá se je sna­ží sku­teč­ně ovlá­dat. Klidně by to moh­lo být takhle jed­no­du­ché a moh­lo by to být dob­ré. Ono to však tak jed­no­du­ché není a má toho v sobě víc. Je tu pře­de­vším sku­teč­nost, že se děj ode­hrá­vá ve fašis­tic­ké Británii let 1997 a 1998. A on je ten svět až nesku­teč­ně uvě­ři­tel­ný, nesku­teč­ně pochmur­ný a hned od začát­ku při­po­mí­ná atmo­sfé­ru děl jako „1984“ ane­bo „451 stup­ňů Fahrenheita“. Tím se dostá­vá­te k tomu, abys­te vní­ma­li dílo mno­hem hlou­bě­ji než jen jako main­stre­a­mo­vou zába­vu. A prá­vě já se na ten­to komiks takhle kou­kám.

Nejde o to, že je to nesku­teč­ně parád­ní soci­ál­ní kri­ti­ka, kte­rá jde do hloub­ky duše člo­vě­ka i duše spo­leč­nos­ti. Nejde ani o to, že je to zají­ma­vý pří­běh, kte­rý má tak tro­chu main­stre­a­mo­vý nádech. Jde pri­már­ně o to, že se tohle všech­no poda­ři­lo spo­jit do nesku­teč­né­ho cel­ku, v kte­rém fun­gu­jí všech­ny jeho čás­ti. Tohle je totiž komiks, kte­rý vás dosta­ne svým pří­bě­hem, jenž je nesku­teč­ně pro­pra­co­va­ný. Jenže stej­ně tak se jed­ná o komiks, kte­rý vás donu­tí se zamys­let nad tím, co se sna­ží říct o spo­leč­nos­ti. A ano, ta spo­leč­nost, kte­rá je v komik­su pre­zen­to­vá­na, je odliš­ná od té naší. Jenže když nad tím bude­te tak uva­žo­vat, je otáz­kou, jak moc odliš­ná vlast­ně je. Guy Fawkes, respek­ti­ve jeho mas­ka, jsou zde sym­bo­lem pro anar­chii, niko­li cha­os, jsou sym­bo­lem pro změ­nu ve spo­leč­nos­ti, kte­rá je fašis­tic­ká. Ta naše fašis­tic­ká není, ale přes­to, nemá­te někdy pocit, že vlast­ně také žije­te ve věze­ní?

Obálka limi­to­va­né edi­ce

Jsem obdi­vo­va­tel Alana Moora a jeho prá­ce. Považuji jej za geni­ál­ní­ho sce­náris­tu, kte­rý dal komik­su tolik, jako mu dalo jen vel­mi málo lidí. Osobně je to můj nej­ob­lí­be­něj­ší komik­so­vý tvůr­ce. Ale ani jeden jeho komiks by nefun­go­val v pří­pa­dě, že by si k sobě nevzal správ­ně nala­dě­né kres­lí­ře. Kreslíře nala­dě­né na stej­nou vlnu jako on, kres­lí­ře, kte­ří dané­mu pří­bě­hu dají to, co je potře­ba. V tomhle pří­pa­dě je to krás­ná tea­trál­nost, kte­rá se mísí s neu­stá­le pro­stu­pu­jí­cí tem­no­tou. Kresba Davida Lloyda je jed­nou z těch, u kte­rých máte pocit, že nemů­že vyjít slun­ce, ale že přes­to tam někde pod povr­chem tro­cha té nadě­je ješ­tě je. David Llyod dal posta­vám duši, dal Moorovu svě­tu život, a jak Alan sám při­zná­vá, dal mu i své vlast­ní nápa­dy. Tohle je dílo skvě­lé koo­pe­ra­ce a je to na výsled­ku vidět.

David Lloyd

Jsem nesmír­ně rád, že se BB/art roz­ho­dl, že vydá kni­hu „V jako Vendeta“ podru­hé. Ještě radě­ji budu, pokud se sku­teč­ně dosta­ne ke čte­ná­řům, pro­to­že tohle je jed­na - z cel­kem ješ­tě pořád mála uká­zek - toho, jak je komiks sil­né médi­um a co všech­no jím lze vyprá­vět. A nejen vyprá­vět, ale pře­de­vším říct. Tady nejde jen o samot­ný pří­běh, tady jde i o to, jak na vás pří­běh zapů­so­bí, jak o něm bude­te pře­mýš­let, jak se bude­te dívat mezi řád­ky. A je to jed­no z těch děl, kte­rá vám i po něko­li­ke­rém čte­ní budou pře­dá­vat nové myš­len­ky, bude­te pře­mýš­let o nových věcech a bude­te nachá­zet nové prv­ky a spo­ji­tos­ti. Alan Moore v úvo­du zmi­ňu­je, že tam on sám vidí nedo­ko­na­los­ti, kte­ré však nemě­nil. Já ty nedo­ko­na­los­ti nevi­dím, pro­to­že podob­ně pro­pra­co­va­ných, pro­myš­le­ných a až do kon­ce zvlád­nu­tých děl pros­tě není mno­ho.