Citové pouto: Přeučte se vztahovým zlozvykům

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Jak jed­no­du­ché je Citové pou­to? To, jak se vzta­hu­je­me k dru­hým lidem, part­ne­rům pře­de­vším, ovliv­ní to, jak jsme se nau­či­li v raném dět­ství a v živo­tě jako tako­vém. A osud umí být vel­mi vtip­ný. O život­ní dra­ma­ta je posta­rá­no díky tomu, že vzá­jem­ně se pak při­ta­hu­jí neu­stá­le napros­to nesou­ro­dé typy, kte­ré jen těž­ko bez pocho­pe­ní všech sou­vis­los­tí mohou být spo­lu šťast­né. Úzkostný typ těž­ko okouz­lí jis­tý typ člo­vě­ka, pro­to­že je jak­si nud­ný a neskrý­vá v sobě vyhý­ba­vost, kte­rá je živ­nou půdou pro úzkost, jež je ale nau­če­ná.

Proč si nejsme všich­ni ve vzta­zích jis­tí?

Když nás život nau­čí, že se na něj může­me spo­leh­nout, tak si jsme jis­tí. Rodiče, ško­la, kama­rá­di, naše oko­lí – je-li tu všech­no v pořád­ku bez cito­vých dra­mat, je to pará­da. Když nás rodi­če cito­vě zra­ní, když nás vype­če osud, ať už kde­ko­liv, nau­čí­me se úzkost­ně se držet zby­lých i domně­lých jis­tot, nebo se začne­me vše­mu vyhý­bat z hrů­zy, že by se moh­lo něja­ké to dra­ma opa­ko­vat.

A nej­hor­ší je, když jsme úzkost­ný typ s vyhý­ba­vý­mi sklo­ny.

A o tomhle všem je celá kni­ha. Jedna z nej­lep­ších o vzta­zích, řek­la bych.

Jak se všech­no pokři­ve­né pře­u­čit?

Co jsem si z kni­hy odnes­la? Že exis­tu­je vzta­ho­vý sys­tém (to nau­če­né a čas­to špat­né) a vztah. A mnoh­dy žije­me nau­če­né sys­témy, ale uni­ká nám vztah. A za to chvá­la auto­rům. Kromě prak­tic­kých pří­kla­dů, teo­rie a roze­bí­rá­ní toho­to téma­tu tu najde­te také různá cvi­če­ní, návo­dy na to, jak v sobě roz­po­znat svůj typ a jak s ním dál pra­co­vat. Všechno v milém a sou­cit­ném sty­lu, záro­veň s jas­ným posel­stvím, že se člo­věk nehne z mís­ta, pokud s tím sám vlast­ní­mi sila­mi NEPOHNE KUPŘEDU.

A pokud už part­ne­ra máte a nese­dí­te si svý­mi typy, tak zde máte mno­ho prak­tic­kých tipů, tabu­lek a ana­lýz, co s růz­ný­mi typy cho­vá­ní a reak­cí, co s roz­bou­ře­ný­mi emo­ce­mi, abys­te na té spo­leč­né loď­ce i tak moh­li spo­lu plout.

Ale i tak – je to celé prá­ce na celý život. A pro rodi­če je to pod­nět k zamyš­le­ní, a o důvod víc, dát dětem co nej­víc poci­tu bez­pe­čí a lás­ky, pro­to­že s tím to budou mít v živo­tě mno­hem jed­no­duš­ší.

Klady Citového pou­ta: vel­mi jsem oce­ni­la prak­tič­nost, do jis­té míry i struč­nost, i důklad­nost, s jakou auto­ři opa­ku­jí a roz­ví­je­jí prvot­ní prin­ci­py, myš­len­ky, je to jako učeb­ni­ce pro stá­le a stá­le více pokro­či­lé. Mnohdy jsou tu i tabul­ky a gra­fic­ky zpra­co­va­né tex­ty, slou­peč­ky.

Zápory Citového pou­ta: tak v prv­ní řadě je to pád z obláč­ku ilu­ze, že vás někdy někdo „zachrá­ní“. Tady natvr­do vidí­te, že NIKDY. Že tohle je naše vlast­ní život­ní prá­ce, ba čas­to vid­no teo­rii vzta­ho­vé­ho atta­chmen­tu, řeho­le. (Ale to je mož­ná vlast­ně také klad, že?)

Rachel S.F. Heller: Sociální psy­cho­lož­ka, stu­do­va­la na Kolumbijské uni­ver­zi­tě a strá­vi­la dět­ství růz­ně po svě­tě, je nad­še­nou ces­to­va­tel­kou, před­ná­še­la, pra­co­va­la jako kon­zul­tant pro vel­ké fir­my a nyní má psy­cho­lo­gic­kou pra­xi pro rodi­ny a páry.

Dr. Amir Levine: Psychiatr a neu­ro­vě­dec, kte­rý při stu­diu na Kolumbijské uni­ver­zi­tě pomá­hal matkám, aby si k dětem vytvo­ři­ly bez­peč­né cito­vé pou­to. Jeho tera­pie a teo­rie vzta­ho­vé­ho atta­chmen­tu odha­li­la spous­tu sou­vis­los­tí s tím, jak se cho­vá­me ve vzta­zích, jak cítí­me a rea­gu­je­me.

Vydalo nakla­da­tel­ství Synergie Publishing SE, 2019, www.synergiepublishing.com

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře