Concetta Bertoldi: Jaké je to v nebi?

Zajímáte se o posmrt­ný život? Láká vás tajem­no a to, jak to s námi bude, až ode­jde­me na věč­nost?

Autorka Concetta Bertoldiová  tohle vše a ješ­tě mno­hem více odtaj­ní ve své kni­ze, jaké to je v nebi?, kte­rou vyda­lo nakla­da­tel­ství Noxi.

Kniha je napsa­ná for­mou otá­zek na kte­ré  Concetta ote­vře­ně odpo­ví­dá a odha­lí i poměr­nou část, ze své­ho sou­kro­mí.  Zdědila po svém dědeč­ko­vi neo­by­čej­ný dar a sta­lo se z ní medi­um. Ona sama nemá ráda, když se pou­ží­vá ter­mín dar, spí­še to vní­má, jak schop­nost mlu­vit se záhro­bím.  Jednou si uvě­do­mi­la, že až pří­liš lidí má na ní spous­ty otá­zek a tak se roz­hod­la, že o tom napí­še. Ve své kni­ze vyprá­ví někdy až dojem­né pří­běhy lidí, kte­ří cho­di­li na její sean­ce. Také zde popi­su­je, jak pro ni bylo vel­mi těž­ké při­jmout tuto schop­nost, když byla ješ­tě malá a hlav­ně vše pocho­pit. Naštěstí měla vel­mi hod­né rodi­če, kte­ří jí byli vel­kou opo­rou. Stále čas­tě­ji mlu­vi­la s duše­mi ze záhro­bí a to ji dost ovliv­ňo­va­lo dospí­vá­ní. Až když ji její otec pora­dil, aby duším řek­la, ať ode­jdou, na čty­ři roky se ztra­ti­ly z její­ho živo­ta. Když se pak vda­la, celé roky svou schop­nost před svým man­že­lem taji­la, pro­to­že měla strach, že by neby­la pocho­pe­na. Až po té, co její man­žel­ství pro­chá­ze­lo kri­zí, se při­zna­la, že je médi­um. Její man­žel John se s tím dlou­há léta vyrov­ná­val.  Jednou ztra­til své klí­če a týd­ny je nemohl najít. Concetta poprosi­la záhro­bí, aby ji uká­za­lo, kde klí­če leží. Když se tam pak spo­lu vyda­li, oprav­du tam klí­če leže­li. Tehdy si uvě­do­mil, že jeho žena má oprav­du neo­by­čej­ný dar, ale nikdy s tím nepře­stal bojo­vat. Její komu­ni­ka­ce se záhro­bím se pro ni sta­la hlav­ní sou­čás­tí kaž­do­den­ní­ho živo­ta.

Mně kníž­ka doce­la zau­ja­la, byla čti­vá a oprav­du se člo­věk dově­děl spous­ty nových zají­ma­vých věcí. Zvláštní humor autor­ky mě nejed­nou v dob­rém slo­va smys­lu, poba­vil. Někdy jsem při čte­ní měla po celém těle husí kůži. Dojemné pří­běhy z jejích sean­cí čte­ná­ře při­nu­tí o svém živo­tě hod­ně pře­mýš­let a to si mys­lím, že je hlav­ní pod­sta­ta této kni­hy. Když jsem čet­la odpo­věď na otáz­ku, jest­li i vra­ho­vé se dosta­nou do záhro­bí, byla jsem vel­mi zvě­da­vá, jak na tuto otáz­ku autor­ka odpo­ví. Nebyla jsem ale pře­kva­pe­ná její odpo­vě­dí, pro­to­že pod­le ní je záhro­bí ráj. Takže ti, kte­ří něko­mu ublí­ží, vlast­ně nemo­hou při­jít do ráje. Další věc, kte­rá mě hod­ně zau­ja­la, byla ta, jak vní­má záhro­bí sebe­vra­ha, naro­ze­né mrt­vé dítě, nebo vaše­ho domá­cí­ho maz­líč­ka. A vní­ma­jí je jak jinak než dob­ro­sr­deč­ně. Líbila se mi ta před­sta­va, jak se tam všich­ni mají rádi, jak tam nee­xis­tu­je nic, než jen lás­ka.

Občas jsem ale měla pocit, že čtu něja­kou pohád­ku, pro­to­že v reál­ném živo­tě tohle pře­ce nemů­že exis­to­vat, aspoň já tomu úpl­ně nevě­řím.  Například, když autor­ka vyprá­ví o tom, jak s ní záhro­bí laš­ko­va­lo (poba­vil mě ten ter­mín „laš­ko­va­lo“), že ji ote­ví­ra­lo kohout­ky s vodou, nebo když zhas­la, tak roz­svě­co­va­lo zno­vu svět­la, mě při­šlo hod­ně absurd­ní.  Nad tímhle jsem se poza­sta­vi­la a dokon­ce jsem měla chuť kníž­ku na něja­ký čas odlo­žit. Další věc, kte­rá mě zara­zi­la, byla ta, když se jí lidé pta­li na to, jest­li nás duše pozo­ru­jí. Odpověď zně­la ano. Jsou prý stá­le v naší blíz­kos­ti a vidí vše, co dělá­me. Když jsem si to pře­čet­la, nemě­la jsem z toho dob­rý pocit. Nedokážu přes­ně říct, jest­li je to, co autor­ka popi­su­je prav­di­vé, nebo jest­li to je jen výplod její buj­né fan­ta­zie, pro­to­že je to jen těž­ko uvě­ři­tel­né.

Každopádně je dnes uzná­va­ným sen­zi­bi­lem a její prá­ce s duše­mi pomoh­la spous­ty lidem. Čtenáři, kte­ří věří v posmrt­ný život, v rein­kar­na­ci a na duše, kte­ré nás obklo­pu­jí, se kni­ha bude urči­tě líbit a rádi se k ní budou vra­cet.

Počet stran: 272
Rozměr: 125x200
ISBN: 978-80-8111-262-1

Knihu si může­te kou­pit v nakla­da­tel­ství NOXI.