Deník tvrdohlavého režiséra

(zatím nehodnoceno)

Loading...

V kině pro­běh­ne váleč­né dra­ma Tobruk za 102 minut, ale Václav Marhoul žil fil­mem po něko­lik let. Od břez­na 2006, kdy v Českém Krumlově začal pra­co­vat na prv­ní ver­zi scé­ná­ře, až do pre­mi­é­ry fil­mu v září 2008. Následovalo ješ­tě něko­lik měsí­ců uve­de­ní fil­mu v zahra­ni­čí a na fil­mo­vých fes­ti­va­lech. Inspirací pro vznik fil­mu byla kni­ha Stephana Cranea Rudý odznak, pojed­ná­va­jí­cí o osu­dech vojá­ků v občan­ské vál­ce jihu pro­ti seve­ru. S urput­nos­tí sobě vlast­ní se Marhoul roz­ho­dl vytvo­řit fik­tiv­ní pří­běh o čes­kých vojá­cích, kte­ří bojo­va­li v pouš­ti u Tobruku v roce 1941. Rozhodl se celé obdo­bí tvor­by na fil­mu zapi­so­vat do dení­ku, kte­rý byl původ­ně určen jen spo­lu­pra­cov­ní­kům a čle­nům rodi­ny. V dení­ku je zachy­ce­no jed­nak dlou­hé obdo­bí tvor­by scé­ná­ře, kte­rý byl něko­li­krát pře­pi­so­va­ný a také dal­ší čin­nos­ti sou­vi­se­jí­cí s pří­pra­vou natá­če­ní fil­mu. Byla to doba plná nejis­to­ty, jed­ná­ní a plá­no­vá­ní. V násle­du­jí­cím obdo­bí si Marhoul film zre­ží­ro­val, byl u všech dokon­čo­va­cích pra­cí a násle­do­va­lo před­sta­ve­ní fil­mu divá­kům, novi­ná­řům a kri­ti­kům.

Marhoul si vytvo­řil k fil­mu sil­ný osob­ní vztah, pro­to­že ho vní­má jako kom­plex­ní dílo, kte­ré při­pra­vu­je po dlou­hé měsí­ce s vel­kým nasa­ze­ním do posled­ních malič­kos­tí a pre­ciz­nos­tí sobě vlast­ní. Jako pro­du­cent se také sna­ží sehnat potřeb­né kon­tak­ty a finanč­ní zajiš­tě­ní. Hodně mu na tvor­bě fil­mu zále­ží, pro­to nevá­há kon­zul­to­vat své před­sta­vy o fil­mu s his­to­ri­ky. Současně pře­mýš­lí o pří­pra­vě her­ců, pro kte­ré zor­ga­ni­zu­je nároč­ný výcvik i setká­ní s váleč­ný­mi vete­rá­ny.  Po 17 měsí­cích pří­pra­vy se roz­jíž­dí 51 natá­če­cích dnů na něko­li­ka mís­tech v Tunisku, pak něko­lik dnů ve fil­mo­vém ate­li­é­ru Gatte a na Slapech. Následuje něko­lik nezá­živ­ných měsí­ců ve střiž­ně a dal­ší dlou­hé obdo­bí pre­zen­ta­ce fil­mu v kinech.  Svému dení­ku se svě­řu­je se svý­mi plá­ny, popi­su­je poci­ty a for­mu­lu­je názo­ry, kte­ré sou­vi­sí s tvor­bou fil­mu nebo spo­lu­pra­cov­ní­ky. Vyjadřuje se ote­vře­ně a vel­mi osob­ně. Zmiňuje také množ­ství dal­ších osob, kte­ré potká­vá při růz­ných pří­le­ži­tos­tech, ale teh­dy volí slo­va opa­tr­ně. V dení­ku jsou sice občas zmín­ky o rodi­ně, ale v cen­t­ru pozor­nos­ti auto­ra roz­hod­ně není.

Přečetla jsem kni­hu se zájmem a musím říci, že jsem k prá­ci lidí, kte­ří se ve fil­mo­vém prů­mys­lu pohy­bu­jí, zís­ka­la vel­ký respekt. Příprava a rea­li­za­ce kaž­dé­ho fil­mu je prá­ce dlou­ho­do­bá a růz­no­ro­dá. Marhoul pak v sobě zahr­nu­je hned tři důle­ži­té pro­fe­se, kte­ré mu sice umož­ňu­jí mít maxi­mál­ní vliv na výsled­né vyzně­ní fil­mu, ale sou­čas­ně ho to sto­jí obrov­ské množ­ství ener­gie i emo­cí. V této sou­vis­los­ti bych při­po­mně­la kni­hu z roku 1931 reži­sé­ra W.S.Van Dyka o natá­če­ní dob­ro­druž­né­ho fil­mu „Trade Horn“ v Africe. Také tato kni­ha je dení­ko­vým zázna­mem prá­ce reži­sé­ra, kte­rý popi­su­je zajiš­tě­ní i prů­běh natá­če­ní fil­mu v pod­mín­kách, kdy her­cům i dal­ším čle­nům fil­mo­vé­ho štá­bu šlo čas­to o život. Byla jiná doba, jiné tech­nic­ké zajiš­tě­ní, ale nad­še­ní všech tvůr­ců při tvor­bě nároč­né­ho díla bylo vel­ké. Kniha měla nej­spíš i reklam­ní účel. Ale reži­sé­ro­vo zau­je­tí nato­čit film v drs­ných pod­mín­kách pod­le svých před­stav je v kni­ze patr­né. Film jsem nevi­dě­la, ale kni­ha v sobě vtip­ně kom­bi­nu­je postře­hy pra­cov­ní i osob­ní. Současně také zachy­cu­je obtíž­né tech­nic­ké zajiš­tě­ní i kom­pli­ko­va­né pří­pra­vy na natá­če­ní někte­rých scén. Je to zábav­né i lehce dob­ro­druž­né čte­ní, kte­ré má s odstu­pem mno­ha let i svou his­to­ric­kou hod­no­tu.

Deník tvr­do­hla­vé­ho reži­sé­ra je zatí­že­ný pra­cov­ním zau­je­tím auto­ra. Natáčení fil­mu nepři­blí­ži­lo ani něko­lik nekva­lit­ních repro­duk­cí čer­no­bí­lých foto­gra­fií. Marhoulův text ješ­tě dopl­ňu­jí tři krát­ké roz­ho­vo­ry, kte­ré ved­la Pavlína Saudková. Vybrala si i osob­nos­ti, kte­ré mají k fil­mu Tobruk urči­tý vztah. Kameraman Vladimír Smutný, vedou­cí pro­duk­ce Kateřina Špůrová i výtvar­ník Jaroslav Rona vyja­dřu­jí své názo­ry nejen na spo­lu­prá­ci s Jaroslavem Marhoulem.

Deníková for­ma sice zachy­ti­la mno­ho růz­ných čin­nos­tí během dlou­hé­ho obdo­bí, ale vadi­lo mi, že obdo­bí psa­ní scé­ná­ře i post­pro­duk­ci je věno­ván vel­ký pro­stor. Chápu, že při psa­ní tex­tu se najde víc času na popis veče­ře v hos­po­dě, než během 58 dnů natá­če­ní. Je mi také jas­né, že to může být i záměr auto­ra. Přesto bych při pří­pra­vě dení­ku do tis­ko­vé ver­ze oce­ni­la urči­tou korek­ci tex­tu, pří­pad­ně dopl­ně­ní o více infor­ma­cí z prů­bě­hu natá­če­ní. Nedokážu posou­dit, zda Deník tvr­do­hla­vé­ho reži­sé­ra bude po něko­li­ka dese­ti­le­tích lákat ke čte­ní. Film Tobruk si své divá­ky nej­spíš i po letech najde.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře