Kritiky.cz > Profily osob > Rozhovory > Otázky a odpovědi s Václavem Marhoulem k filmu Nabarvené ptáče

Otázky a odpovědi s Václavem Marhoulem k filmu Nabarvené ptáče

NabarvenePtace2
NabarvenePtace2
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...

Proč Nabarvené ptá­če? Co pro vás zna­me­ná kni­ha Jerzyho Kosińského?

Kosińského román mě vel­mi sil­ně a hlu­bo­ce zasá­hl. Jako sce­náris­ta, reži­sér a v pod­sta­tě i jako pro­du­cent činím svá roz­hod­nu­tí ze srd­ce. Nikdy nekal­ku­lu­ju, nikdy nespe­ku­lu­ju. Ihned po pře­čte­ní kni­hy jsem si řekl: „Musím to nato­čit. Prostě musím.“ Nabarvené ptá­če není váleč­ný film a ani to není film o holo­caus­tu. Myslím, že se jed­ná o zce­la nad­ča­so­vý a veskr­ze uni­ver­zál­ní pří­běh – pří­běh o sou­bo­ji mezi tem­no­tou a svět­lem, dob­rem a zlem, sku­teč­nou vírou a orga­ni­zo­va­ným nábo­žen­stvím a mezi mno­ha dal­ší­mi pro­ti­kla­dy. Příběh mě při­měl klást si mno­ho nepří­jem­ných otá­zek, na něž jsem si musel sám odpo­ví­dat. Měl jsem pochyb­nos­ti o poslá­ní a osu­du Homo sapi­ens jakož­to živo­čiš­né­ho dru­hu a tyto pochyb­nos­ti byly nato­lik boles­ti­vé, že jsem se musel držet něče­ho pozi­tiv­ní­ho.

A prá­vě v tom spo­čí­vá ono kouz­lo: svět­lo jsem spat­řil jedi­ně ve tmě. Konfrontací se zlem jsem dospěl k neotře­si­tel­né­mu pře­svěd­če­ní, že dob­ro a lás­ka musí bez­pod­mí­neč­ně exis­to­vat. Alespoň tak pří­běh Nabarveného ptá­če­te chá­pu.  Domnívám se, že nadě­je spo­čí­vá ve svět­le, jež pro­stu­pu­je vše­mi těmi hrůza­mi. Mým úko­lem tedy bylo vzít fil­mo­vé divá­ky na ces­tu a dovést je prá­vě k této nadě­ji. Byla to pro mě výzva „živo­ta či smr­ti“.

Kniha byla vní­má­na jako auto­bi­o­gra­fic­ká, nicmé­ně Kosiński byl násled­ně obvi­něn z toho, že si vět­ši­nu popi­so­va­ných situ­a­cí vymys­lel, že napsal belet­rii a že si vybá­jil ony hrůz­né zážit­ky, kte­ré sám nikdy neza­žil.

Ano, vím. Kosiński udě­lal během své­ho živo­ta chy­bu, když řekl, že se jed­na­lo o jeho vlast­ní auto­bi­o­gra­fii. Nebyla to prav­da. Ale abychom pocho­pi­li, proč to vlast­ně řekl, musí­me bez­pod­mí­neč­ně znát jeho život, jeho ducha i jeho myš­len­ky. To, zda kni­ha odrá­ží jeho vlast­ní zku­še­nos­ti či niko­liv, je pro mě zce­la nepod­stat­né, pro­to­že stě­žej­ním prv­kem umě­lec­ké­ho díla není živo­to­pis­ná prav­da, nýbrž oprav­do­vost. Dokonce ani fil­my, kte­ré se prá­vem pyš­ní tím, že jsou „pod­le sku­teč­né­ho pří­bě­hu“, neodrá­že­jí rea­li­tu. Bez fan­ta­zie, ať už úmy­sl­né, či niko­liv, je umě­ní zho­la nemož­né. Koneckonců, kaž­dý tvůr­ce vždy do díla vná­ší urči­tou míru este­ti­za­ce.

Během pří­prav na natá­če­ní jsem pře­če­tl mno­ho knih, belet­rii i lite­ra­tu­ru fak­tu, kte­ré mi pomoh­ly poro­zu­mět dané době a pro­stře­dí. Rád bych zmí­nil kni­hu his­to­ri­ka Timothyho Snydera s názvem Bloodlands, kte­rá věc­ně a v rám­ci kon­tex­tu popi­su­je vše, co se ve východ­ní Evropě před více než sedm­de­sá­ti lety dělo. Strašlivá zvěr­stva... Bylo to vel­mi sil­né čte­ní. Události, kte­ré popi­su­je, nena­lez­ne­me ani v Nabarveném ptá­če­ti, a co je ješ­tě hor­ší, nejed­ná se vůbec o lite­rár­ní fik­ci. Kniha jed­no­du­še popi­su­je straš­li­vá, zdr­cu­jí­cí fak­ta s vědo­mím, že se to všech­no sku­teč­ně sta­lo a že se to sta­ne zno­vu. Žádné umě­lec­ké dílo nemů­že podá­vat tak­to suro­vou rea­li­tu. Není to jeho úče­lem a vždy to vede k neú­spě­chu. Umění však k těm­to pří­bě­hům doká­že při­stu­po­vat empa­tic­ky a pře­de­vším prav­di­vě.

Jak jste zís­kal prá­va na natá­če­ní kni­hy?

Zjistit, kdo je drži­te­lem autor­ských práv Jerzyho Kosińského, trva­lo osm měsí­ců. V žád­ném pří­pa­dě to nebyl snad­ný úkol, ale nako­nec jsme našli auto­ri­zo­va­nou orga­ni­za­ci se síd­lem v Chicagu Spertusův insti­tut pro židov­ské uče­ní a vede­ní Napsal jsem jim zdvo­ři­lý dopis, v němž jsem se dotá­zal, zda by bylo mož­né začít jed­nat. Upřímně řeče­no jsem neče­kal žád­nou odpo­věď, tak­že jsem byl veli­ce mile pře­kva­pen, když mi do Prahy při­šla pozván­ka na spo­leč­né setká­ní. A tak jsem na jaře roku 2009 čekal v recep­ci před jejich kan­ce­lá­ře­mi v jed­nom mra­kodra­pu. Čekal jsem asi jen dvě minu­ty, než mě asi­s­tent­ka zaved­la do kon­fe­renč­ní míst­nos­ti, kam poz­dě­ji vstou­pi­li tři páno­vé... A pak začal „výslech“. Všechny otáz­ky se toči­ly kolem toho, proč mám zájem kni­hu zfil­mo­vat. Proč? Proč jsem si ji vybral? Jak mám vše naplá­no­va­né? Proč jsem o poten­ci­á­lu dané­ho mate­ri­á­lu tak ská­lo­pev­ně pře­svěd­čen? Když se za tím zpět­ně ohléd­nu, je mi jas­né, že se chtě­li ujis­tit, že mi nejde jen o finanč­ní spe­ku­la­ce, že nemám zájem o zisk nebo o to, abych těžil z kon­tro­verz­ních aspek­tů díla, ale že mám o pří­běh sku­teč­ně váž­ný zájem. Jedním z fak­to­rů, kte­ré hovo­ři­ly v můj pro­spěch, moh­la být i sku­teč­nost, že pochá­zím z východ­ní Evropy, tak­že si zřej­mě mys­le­li, že prav­dě­po­dob­ně budu mít k téma­tu nále­ži­tý vztah. Otázky mi klad­li asi hodi­nu, načež se šli pora­dit mezi sebou.  Vrátili se asi po dese­ti minu­tách a řek­li mi: „Dáme vám je.“ Během násle­du­jí­cích čtr­nác­ti měsí­ců jsme muse­li dojed­nat všech­ny pod­mín­ky i cenu: byla to obtíž­ná, ale féro­vá jed­ná­ní. Práva jsem nako­nec zís­kal po dva­ce­ti dvou měsí­cích.

Liší se film od kni­hy? Jak dlou­ho jste pra­co­val na scé­ná­ři?

Film není na roz­díl od romá­nu zalo­žen na slo­vech, ale na obra­zech; navíc žád­ná fil­mo­vá adap­ta­ce nemů­že přes­ně odpo­ví­dat tomu, co si čte­nář vytvo­ří ve své fan­ta­zii. Kamera je v tom­to napros­to nekom­pro­mis­ní: nabí­zí pohled reži­sé­ra a niko­ho jiné­ho. Adaptace může být úspěš­ná jedi­ně teh­dy, pokud má este­tic­ká kon­cep­ce fil­mu, vypra­věč­ský styl a posel­ství pří­bě­hu na divá­ka opě­tov­ný emo­ci­o­nál­ní a inte­lek­tu­ál­ní dopad podob­ný tomu, jaký měla kni­ha na čte­ná­ře. Celkem jsem napsal sedm­náct ver­zí scé­ná­ře a celý pro­ces trval tři roky.

Kniha je plná kru­tých a zne­po­ko­ju­jí­cích scén. Jak jste k těm­to čas­to bru­tál­ním for­mám nási­lí při­stu­po­val?

Celou dobu jsem se pokou­šel o vhod­nou míru a objek­ti­vi­za­ci. Chtěl jsem, aby pub­li­kum doká­za­lo ony bru­tál­ní scé­ny unést. Doufal jsem, že čer­no­bí­lé obra­zy, rámo­vá­ní, tem­po děje a roz­leh­lé pro­stře­dí ven­ko­va poskyt­ne divá­kům emo­ci­o­nál­ní pro­stor, aby moh­li reflek­to­vat dotyč­né akty nási­lí, kte­ré chla­pec vidí a kte­rým je vysta­ven. Vyhnul jsem se šoku­jí­cím, rych­lým efek­tům (kte­ré sni­žu­jí míru odpo­věd­nos­ti) a jaké­mu­ko­li bez­dů­vod­né­mu pro­ta­ho­vá­ní scén (což by na divá­ka mělo pří­liš sil­ný dopad). Pevně věřím, že se divá­ci nikdy nebu­dou cítit jako v pas­ti a že na ně žád­ná z vylí­če­ných udá­los­tí nebu­de půso­bit nevy­hnu­tel­ným dojmem.

Nabarvené ptá­če je medi­ta­cí o zlu, ale také o jeho pra­vém opa­ku: o dob­ru, empa­tii a lás­ce. V jejich nepří­tom­nos­ti se k těm­to hod­no­tám nevy­hnu­tel­ně obra­cí­me. Když vidí­me v Nabarveném ptá­če­ti zábles­ky dob­ra a lás­ky, váží­me si jejich pod­sta­ty a tou­ží­me po tom, aby jich bylo více. Toto je pozi­tiv­ní posel­ství fil­mu – lid­ská tou­ha po dob­ru. Když Chlapec volá: „Chci jít domů!“ my také chce­me jít domů, na bez­peč­né mís­to plné lás­ky. Cokoliv jiné­ho se zdá být absurd­ní.

Pochopitelně jsem vel­mi zne­po­ko­jen otáz­ka­mi, kte­ré ten­to mate­ri­ál vyvo­lá­vá. Mají psy­cho­lo­go­vé sku­teč­ně prav­du, když tvr­dí, že se obra­cí­me ke zlu, nehrozí-li nám nebez­pe­čí tres­tu? Je zlo v boji o život jako tako­vý nevy­hnu­tel­né? Jaké okol­nos­ti nám umož­ňu­jí zra­dit naše vlast­ní zása­dy? Odpovědi na tyto otáz­ky stá­le hle­dám, a pře­de­vším pak v této době.

V Nabarveném ptá­če­ti je to ješ­tě boles­ti­věj­ší, když tak­to kru­tý pří­běh dopa­dá na malé dítě.

Dospělí mají svou minu­lost, kte­ré jsou si vědo­mi, a záro­veň si doká­žou před­sta­vit budouc­nost. U dítě­te to ale nepla­tí. Minulost je pro ně neu­vě­ři­tel­ně měl­ké vod­ní těle­so, v němž nelze pla­vat. A budouc­nost si nedo­ká­že před­sta­vit vůbec. Dítě je v pod­sta­tě schop­no mys­let jen pár dní dopře­du. Co bude za měsíc, je pro ně nepo­zna­tel­né. Řada kli­nic­kých psy­cho­lo­gů však dospě­la k závě­ru, že děti para­dox­ně při­jí­ma­jí tvr­dou rea­li­tu mno­hem snad­ně­ji než dospě­lí. Berou věci tak, jak jsou. A to je samo­zřej­mě schop­nost, kte­rá dětem pomá­há pře­žít díky tomu, že jim umož­ňu­je uvě­řit, že ty hroz­né věci, jež se dějí kolem nich, jsou nor­mál­ní. Něco tako­vé­ho se děje i naší hlav­ní posta­vě, Chlapci, kte­rý se sice zachrá­ní, ale mož­ná je nevrat­ně poško­zen tou samou odol­nos­tí, kte­rá mu umož­ni­la všech­ny ty hrůz­né zku­še­nos­ti vydr­žet. Já jsem však pře­svěd­čen, že vždy exis­tu­je ces­ta zpět.

V kni­ze, stej­ně jako ve fil­mu, je Chlapec jakým­si sym­bo­lem, před­sta­vi­te­lem všech těch sto­vek tisíc dětí, kte­ré pro­ži­ly vál­ku, puto­va­ly zni­če­nou Evropou, ztra­ti­ly rodi­če a mož­ná se už s nimi nikdy neshle­da­ly. A to samé se děje po celém svě­tě, všu­de tam, kde je něja­ký váleč­ný kon­flikt.

Jak jste s vaším hlav­ním her­cem natá­čel všech­ny ty zne­po­ko­ju­jí­cí a kru­té scé­ny?

U něko­li­ka nej­pro­ble­ma­tič­těj­ších scén nebyl Chlapec vůbec pří­to­men. Kamera sle­du­je akci z jeho mís­ta a vyja­dřu­je tak jeho sub­jek­tiv­ní vidě­ní. Ve scé­nách zachy­cu­jí­cích nási­lí a sex jsem zase pou­žil dospě­lé­ho dublé­ra.

Proč nebyl váš film nato­čen v ang­lič­ti­ně?

Od samé­ho začát­ku jsem byl pře­svěd­čen o tom, že ang­lič­ti­na by v Nabarveném ptá­če­ti zce­la zni­či­la jakou­ko­li auten­tič­nost. Sám Kosiński v před­mluvě své kni­hy uvá­dí, že pří­běh se ode­hrá­vá kde­si ve východ­ní Evropě, kde lidé mlu­ví zvlášt­ním dia­lek­tem. Z toho­to důvo­du jsem se roz­ho­dl pou­žít jakési „slo­van­ské espe­ran­to“, umě­le vytvo­ře­ný jazyk. Dalším důvo­dem toho­to roz­hod­nu­tí byla sku­teč­nost, že jsem si nepřál, aby se jaký­ko­li sku­teč­ný slo­van­ský národ východ­ní Evropy s tím­to pří­bě­hem iden­ti­fi­ko­val na národ­ní úrov­ni.

Použil jste čer­no­bí­lý 35mm film. Proč?

Patřím mezi ty fil­ma­ře, kte­ří jsou navzdo­ry dneš­ním úžas­ným mož­nos­tem digi­tál­ní­ho natá­če­ní pře­svěd­če­ni o tom, že nega­tiv je v zása­dě nena­hra­di­tel­ný a že dodá­vá fil­mu jis­té kouz­lo. Negativ je auten­tič­těj­ší, zejmé­na u sním­ku, jako je Nabarvené ptá­če, kte­rý je čer­no­bí­lý prá­vě s ohle­dem na umoc­ně­ní základ­ní vypra­věč­ské linie. Natáčet film v bar­vě by byla napros­tá kata­stro­fa. Vypadalo by to zce­la nepře­svěd­či­vě, faleš­ně a komerč­ně.

Hlavní roli dítě­te hra­je Petr Kotlár, kte­ré­ho jste nena­šli při cas­tingu, ale při náhod­ném setká­ní. Jak k tomu došlo?

Došlo k tomu něko­lik let před natá­če­ním v Českém Krumlově, kam jez­dím psát všech­ny své scé­ná­ře. Toto mís­to je téměř magic­ké a má jedi­neč­ný genius loci. A tam jsem ho jed­no­ho krás­né­ho dne uvi­děl... A cítil jsem, vylo­že­ně cítil, stej­ně jako při čet­bě té kni­hy, že obsa­ze­ní toho­to dítě­te bude správ­ným roz­hod­nu­tím. Byl to zkrát­ka on, Chlapec. Bylo to vel­ké rizi­ko... Petr Kotlár, nehe­rec, malý hoch bez jakých­ko­li zku­še­nos­tí před kame­rou. Vím, že to zní bláz­ni­vě, ale tak to zkrát­ka bylo.

Jak jste Petra při­pra­vo­val na tak nároč­nou fil­mo­vou prá­ci?

Udělal jsem jen dvě věci. Nejprve jsme pro­ved­li kame­ro­vé zkouš­ky. Nevěděl jsem, jest­li bude vůbec scho­pen před­stou­pit před kame­ru. Bylo mož­né, že i přes svou evi­dent­ně sil­nou, extro­vert­ní pova­hu a upřím­nou tou­hu hrát zkrát­ka ztuh­ne. Říkal jsem si, že jsem blá­zen, pro­to­že jsem za pár měsí­ců už musel natá­čet, a při­tom jsem všech­no vsa­dil na jed­nu kar­tu, na něj, a to jen na zákla­dě intu­i­ce. Neměl jsem v zálo­ze niko­ho jiné­ho. A pak mi, díky­bo­hu, nesmír­ně pomoh­la jed­na zná­má čes­ká hereč­ka, kte­rá s ním celý den pra­co­va­la. Zkoušeli jsme hlav­ní emo­ce a jejím úko­lem bylo pomo­ci mu vyjá­d­řit poci­ty stra­chu, smut­ku, smí­chu, slz... A poved­lo se. Petr to zvlá­dl napros­to skvě­le. A tou dru­hou věcí byly psy­cho­lo­gic­ké tes­ty, kte­ré jsem ho nechal udě­lat. A těmi také pro­šel zce­la bez pro­blé­mů. Po celou dobu natá­če­ní, během kaž­dé­ho ze 102 natá­če­cích dnů v prů­bě­hu téměř dvou let, měl u sebe dopro­vod, kte­rý se o něj mezi scé­na­mi sta­ral. Ani na sekun­du se nesta­lo, že by seděl na natá­če­ní sám a nevě­děl, co má dělat.

A z pozi­ce reži­sé­ra jsem ho mohl vést i pro­střed­nic­tvím jeho milo­va­né­ho psa Dodíka. Když jsem napří­klad potře­bo­val, aby byl smut­ný, řekl jsem mu: „Petře, před­stav si, že ti Dodík ute­kl a ty ho nikdy nemů­žeš najít.“

Spolu s Petrem hra­je ve fil­mu mno­ho význam­ných mezi­ná­rod­ních hvězd: Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Udo Kier, Julian Sands, Barry Pepper... Jak jste je při­měl k účas­ti na fil­mu, nebál jste se je zkra­je oslo­vit?

Když jsem psal scé­nář, při­šla řada i na posta­vu němec­ké­ho vojá­ka Hanse. Okamžitě jsem cítil, že ide­ál­ní oso­bou pro tuto roli by byl prá­vě Stellan. Nějakou dobu jsem o tom pře­mýš­lel, ale pak jsem si uvě­do­mil, že jeli­kož se jed­ná o mezi­ná­rod­ně uzná­va­ný román, mohu se bez vět­ších roz­pa­ků uchá­zet o jaké­ho­ko­li her­ce. A tak jsem to udě­lal. Některé z nich jsem kon­tak­to­val pro­střed­nic­tvím agent­ky Tatjany Detlofsonové, ale Stellana jsem oslo­vil osob­ně. My jsme se totiž o šest­a­dva­cet let dří­ve setka­li v Praze, zce­la náho­dou. Od té doby jsme se nevi­dě­li a mezi­tím se z něj sta­la mezi­ná­rod­ní hvězda. Zatelefonoval jsem mu, a když jsem se mu před­sta­vil, oka­mži­tě vyhr­kl: „Můj bože, Václave!“  Načež mi řekl, ať mu klid­ně pošlu scé­nář, že si ho proč­te a pak se uvi­dí. Stellan byl tedy prv­ní, kdo potvr­dil zájem o roli ve fil­mu, a ten­to zájem byl při jed­ná­ních se vše­mi ostat­ní­mi veli­ce důle­ži­tý. Pro všech­ny bylo samo­zřej­mě klí­čo­vé, aby se jim v prv­ní řadě líbil scé­nář.

Jedinými věhlas­ný­mi her­ci, kte­ří se setká­va­jí ve stej­né scé­ně, jsou Harvey Keitel a Julian Sands. Všichni ostat­ní se obje­vu­jí v ději jed­not­li­vě, v deví­ti samo­stat­ných kapi­to­lách fil­mu.

Slyšel jsem, že jste vymys­lel spe­ci­ál­ní ritu­ál na osla­vu posled­ní natá­če­né scé­ny kaž­dé­ho stě­žej­ní­ho her­ce. Je to prav­da?

Vzniklo to zce­la náho­dou poté, co jsme dokon­či­li natá­če­ní kapi­to­ly nazva­né Mlynář. Po posled­ní scé­ně jsme se s celým štá­bem roz­lou­či­li s Udo Kierem. A najed­nou do mě něco vje­lo a já jsem ho popa­dl kolem pasu, zve­dl jsem ho do vzdu­chu a zatřá­sl jsem s ním jako s pyt­lem bram­bor. A tak se z toho stal náš ritu­ál. Každého muž­ské­ho her­ce jsem po posled­ní scé­ně vždyc­ky zved­nul a zatřá­sl jsem jím.

Co pro vás bylo během těch téměř jede­nác­ti let nej­těž­ší výzvou?

Ze zce­la pocho­pi­tel­ných důvo­dů to bylo finan­co­vá­ní, kte­ré trva­lo čty­ři roky. Kontaktoval jsem desít­ky a desít­ky pro­du­cen­tů po celé Evropě, ale zce­la bez úspě­chu. Upřímně řeče­no, nade­šly i oka­mži­ky, kdy jsem si říkal, že to vzdám, nebo jsem si s tou myš­len­kou ve slab­ších chví­lích mini­mál­ně pohrá­val. Ale hlu­bo­ko uvnitř jsem věděl, že to stej­ně neu­dě­lám. Nemohl jsem to udě­lat. Nabarvené ptá­če byla moje lás­ka, na kte­ré bylo tře­ba pra­co­vat. A všech­no, co jsem cítil a čím mě tato kni­ha oslo­vo­va­la, se zkrát­ka muse­lo dostat na plát­no.


Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup

Části seriálu:  Nabarvené ptáče


Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře

Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 3,84458 s | počet dotazů: 266 | paměť: 71864 KB. | 18.06.2024 - 23:43:34