Karel May – fakta nebo fikce? - 3. Názvy kmenů

KarelMay

Všechny, kte­ré Karel May zmi­ňu­je, oprav­du exis­to­va­ly, tře­ba­že ne všech­ny byly v plné síle v době mla­dé­ho Old Shatterhanda. Nejobtížnější bylo najít v reá­lu Nijoras (Supové Mexika, Petrolejový princ) , Timbabačé (Poklad ve Stříbrném jeze­ře), Taracones (Vinnetou II), Čimary (Vinnetou II). Ale našel jsem úda­je o všech.

Rád bych se ješ­tě vrá­til k sezna­mu apač­ských kme­nů v I. díle Vinnetoua: „Llaneros, Taracones, Chiricahuas, Pinalenjos, Gilas, Mimbrenjos, Lipans, Apaši měď­ných dolisk a jiní“. Nejvíce je ten­to seznam podob­ný tomu José Corteze y de Olarte a Antonia Cordery z roku 1799. Chybí nám západ­ní Apači, Tonti a Aravaipové, scho­va­ní pod kate­go­rii „jiní“, a Jicarillos, kte­ré je nut­no vidět v Llanerech, nejas­nos­ti zůstá­va­jí kolem Pinalenjos, dvoj­smy­sl­né­ho ter­mí­nu, kte­rý býval pou­ži­tý pro západ­ní Pinalce a i zce­la odliš­né sever­ní Chiricahuy, je to pros­tě nejed­no­znač­né jmé­no stej­ně jako bylo jmé­no Gilas, kte­ré se pruž­ně v růz­ných obdo­bích pou­ží­va­lo pro různá apač­ská i nea­pač­ská, šir­ší i užší sesku­pe­ní. Tím je ale prá­vě tako­vý seznam věro­hod­ný, neboť odpo­ví­da nejen dobo­vým poznatkům, ale i dobo­vým zmat­kům.

S těmi zmat­ky se ostat­ně setká­te i v dneš­ní lite­ra­tu­ře. Oproti sezna­mu obou špa­něl­ských sol­da­dos caballe­ros jsou zde navíc „Apaši měď­ných dolisk“ nebo­li Coppermines Apaches, ter­mín nezná­mý před rokem 1822, kdy Černý nůž (Baishan, Cuchillo Negro) odve­dl část Čihennů (Mimbreňů) do Teplých pra­me­nů na sever, a ti, kdo zby­li, při­ja­li jmé­no „Apači mědě­ných dolů“. Každé ze jmen dává šan­ci před­náš­ce 1 až 3 hodi­no­vé nebo dlou­hé­mu člán­ku. Sluší říci, že seznam uvá­dí tzv. moder­ní jmé­na, zná­má cca od roku 1750. Předtím se vysky­to­va­la zce­la jiná jmé­na apač­ských sku­pin – Farao, Carlana, Quartelejo, Calchufine, Paloma, Conejero, Chilpaine, Flechas de Palo, Penxayé, (Apaches de) Siete Rios, Perrillos…, Achos, do roku 1650 Vaqueros, Querechos (Tigú Keresh). Když uvá­ží­me, že jed­na sku­pi­na míva­la různá jmé­na, stej­né jmé­no se pou­ží­va­lo pro růz­né sku­pi­ny, sku­pi­ny se slu­čo­va­ly, děli­ly a zani­ka­ly, sami Španělé uží­va­li mno­ho nepřes­ných ozna­če­ní – ve svět­le toho vše­ho Karel May zaslu­hu­je abso­lu­to­ri­um.

Antropologové i čte­ná­ři, kte­ří vyrost­li na lite­ra­tu­ře, již nazý­vám „osví­cen­skou“ (gero­ni­mo­cen­t­ric­ká, cre­mo­ni­ov­ská) mohou vytý­kat Mayovi fan­task­ní stý­ká­ní a potý­ká­ní vzdá­le­ných kme­nů, tře­ba Apačů a Oglalů. Hodně podrob­né stu­di­um ovšem uká­že, jak začá­teč­nic­ký pří­stup to je. Ještě 1794-6 byly v Nebrasce osíd­le­ny dvě apač­ské ves­ni­ce (!) a jed­na tlu­pa již­ních Oglalů žila jeden čas v Coloradu, i když prav­da poz­dě­ji, ale pro úče­ly dob­ro­druž­né povíd­ky sta­čí, že byli i Apači žijí­cí sever­ně­ji než někte­ří Siouxové. Nebo může „znal­ce“, kte­rý zná závě­reč­né ději­ny Čirikavů ze zázna­mů armá­dy USA dráž­dit, že vojá­ci ze stře­do­a­ri­zon­ské gar­ni­zo­ny jedou zkro­tit povsta­lec­ké Mimbreně (Petrolejový princ), či to jak autor šibu­je s mim­breň­ský­mi hrdi­ny po sever­ním Mexiku, nebo se hrdi­na potká­vá s Apači v Bolson de Mapimi, dokud si kajíc­ně nezjis­tí, že v Chihuahui žili Mimbreňové v letech 1750-1770 až na dneš­ních již­ních před­měs­tích hlav­ní­ho měs­ta a jejich nájezdy šly až na jih Duranga. Bolson de Mapimi byla běž­nou desti­na­cí transpe­coských Apačů, a nejen jich. Jinými slo­vy, autor ani nepo­tře­bo­val bás­nic­kou licen­ci, aby vde­chl svým posta­vám život a jejich koním pohyb. Není tu u Karla Maye nic, co by tvo­ři­lo dějin­ný non­sens.

Apači jsou spo­lu s bra­tran­ci Navahy již­ní Athapaskové. Další Athapaskové žili a žijí v Kanadě a na Aljašce a v Kalifornii. Jsou jedi­ný­mi Indiány, o nichž může­me nejen bez­peč­ně říci, že při­šli z Asie, ale i s kým jsou dodnes pří­buz­ní jazy­ko­vě. Jazyk Athapasků je prv­ní, kte­rý byl zto­tož­něn s exis­tu­jí­cím, byť vymí­ra­jí­cím jazy­kem sou­čas­né Asie. Tím je jazyk Ketů (nepřes­ně Osťaků) z povo­dí Jeniseje. Historičtí před­ko­vé Apačů doží­va­jí dnes v Ruské fede­ra­ci.

Mescalerové – bylo o nich napsá­no mno­ho, této eli­tě mezi Apači, a přes­to víme pořád málo. Tvoří pře­děl etnic­ký i jazy­ko­vý mezi západ­ní­mi a východ­ní­mi Apači, dvě­ma prou­dy osíd­le­ní, původ­ně mož­ná pří­buz­ný­mi stej­ně mno­ho či málo jako kte­ré­ko­liv dva jiné kme­ny Athapasků. Nevíme ani, kte­rý při­šel na ame­ric­ký jiho­zá­pad dřív. Převažuje názor, že západ­ní, skrom­ně se domní­vá­me, že mezi­za­stáv­kou východ­ních je jiho­zá­pad­ní Nebraska, kde u Dismal River byly odkry­ty roz­sáh­lé pozůstat­ky osíd­le­ní i s kera­mi­kou. Západní zane­cha­li podob­né sto­py v Utahu u Promontory a Fremontu. Dialekt Mescalerů, kte­rý pře­žil do moder­ních dob, je nej­vý­chod­něj­ším náře­čím západ­ní­ho jazy­ko­vé­ho kor­pu­su Apačů. Jisté ale je, že novo­do­bí Mescalerové amal­ga­mo­va­li z cca. deví­ti růz­ných sku­pin, z nichž někte­ré bez­po­chy­by pat­ři­ly k východ­ní­mu – pré­rij­ní­mu prou­du. Vyplatí se hle­dat fot­ky a popi­sy his­to­ric­kých Mescalerů, Navahů, Lipanů! Zjistíte napří­klad, že vou­sy Indiánům rost­ly, ale oni si je šku­ba­li, pokud mezi nimi nepře­vád­la jiná moda, tak jako kolem roku 1840 mezi Mescalery v oko­lí El Pasa a mezi někte­rý­mi Navahy móda kní­rů. A budete-li hle­dat, najde­te i lipan­ské­ho náčel­ní­ka s ple­ší – byl ovšem, jak Apači vzpo­mí­na­li, výjim­kou.

V čem s Karlem Mayem sou­hla­sit nemů­že­me, je posta­ve­ní náčel­ní­ka všech Apačů. Vždyť nej­vý­chod­něj­ší a nej­zá­pad­něj­ší sku­pi­ny o sobě ani nevě­dě­ly. Takový náčel­ník v době, do níž saha­jí his­to­ric­ké zázna­my, pros­tě nebyl. U Apačů byla samo­stat­nou jed­not­kou roz­ší­ře­ná rodi­na a tlu­pa, a já mám pode­zře­ní, že potře­ba tyto tlu­py nějak kata­lo­gi­zo­vat do kme­ne byla vlast­ní spí­še bělo­chům a okol­ním Indiánům.

V díle Karla May najde­me i zmín­ky, kte­ré jsou téměř záhad­né. Je to výraz „Llaneros a Taracones“, kte­rý zmí­ní Old Death ve II. díle Vinnetoua, když pode­zří­vá dva indi­án­ské zvě­dy, vydá­va­jí­cí se za civi­li­zo­va­né Indiány Topia, že jsou ve sku­teč­nos­ti Apači. Old Death argu­men­tu­je – uká­že se, že měl prav­du – asi tak­to: jak vám mám věřit, že jste spo­jen­ci Komančů, když při­chá­zí­te zrov­na z míst, kde žijí tyto dvě apač­ské tlu­py? Což o to, o Llanerech se dočte­me čas­to, tře­ba­že jde o ter­mín s nejmé­ně tře­mi význa­my, ale kde při­šel autor k Taraconům? Termín je to dolo­ži­tel­ný, ale jen z vel­mi spe­ci­a­li­zo­va­né lite­ra­tu­ry. Jako antro­po­lo­go­vé bychom ty tlu­py nazva­li „Guhlcaindové a Lyutendové-Faraoni“, a není náho­dou, že jsou jme­no­vá­ny takhle pohro­ma­dě. Jejich přá­tel­ský sva­zek je dob­ře his­to­ric­ky dolo­žen. Apačské kme­ny čas­to stá­ly pro­ti sobě navzá­jem, nepřá­tel­ství bylo napří­klad i mezi Mescalery a Navahy, ale tyto dvě tlu­py udr­žo­va­ly dob­ré vzta­hy mož­ná až 100 let. V době nájez­dů seve­řa­nů – Norteňů (viz dále ) – Faraoni doda­li zbra­ně, jíd­lo a sta­ny Llanerům a zachrá­ni­li je před vyhu­be­ním. Taracones je zko­mo­le­ní jejich jmé­na, kte­ré vznik­lo na jejich ces­tě do transpe­co­ské­ho Texasu a Mexika.

Zmínil jsem nepřá­te­le Apačů. Ti prv­ní si říka­li Numové či Nermové, pat­ři­li do širo­ké uto-aztécké jazy­ko­vé sku­pi­ny, kte­rá se táh­ne od Idaha přes Kalifornii, Nevadu, Utah, Arizonu, Sonoru a Chihuahuu, Durango a dal­ší mexic­ké stá­ty až do cen­t­rál­ní­ho Mexika. Podle antro­po­lo­gů a arche­o­lo­gů žili v době, kdy u nás Boleslav vraž­dil Václava, na řece Gile v Arizoně a živi­li se země­děl­stvím stej­ně, jako dal­ší potom­ci hoho­kam­ské (Akimel o’odham – Říční lidé a Tohona o’odham – Pouštní lidé – Pima a Papago), ana­sa­zij­ské (Hopi) a mogollon­ské (Zuni) a pata­yské (budou­cí Jumové) kul­tu­ry. Pak se vyda­li na sever a roz­dě­li­li do tří sku­pin, na západ­ní (Kalifornie, Nevada), východ­ní (Utah) a sever­ní (Wyoming), kde všu­de je zna­li bílí vetřel­ci pod jmé­nem Šošoni. Mimochodem, s bělo­chy býva­li vět­ši­nou zadob­ře. V 17. sto­le­tí část Numů/Nermů ze sever­ní sku­pi­ny se pak pus­ti­la více na východ a defi­ni­tiv­ně k jihu, zís­ka­li koně, nau­či­li se na nich mis­trov­sky jez­dit a k Červené řece a ješ­tě dál až do dneš­ní­ho Texasu a Mexika se říti­li v širo­kých divo­kých prou­dech (cca 1700). Těmto širo­kým jízd­ním for­ma­cím říka­li Španělé „Caminos Anchos“ (Široké ces­ty), a tak prý vznik­lo pro při­van­dro­va­lé Numy, nový postrach již­ních plá­ní, nové jmé­no – Komanči. Alespoň jed­na domněn­ka to tak vysvět­lu­je.

Podobně jako u Apačů, jed­not­li­vé tlu­py Komančů nemě­ly žád­né vrch­ní vele­ní, žád­né­ho nej­vyš­ší­ho náčel­ní­ka.

Nehezkou roli u Karla Maye hra­jí dal­ší Indiáni – Kiowové. Ve sku­teč­nos­ti šlo o sta­teč­ný kmen s mno­ha impo­nu­jí­cí­mi vůd­ci. Jedna větev se vyda­la až na mexic­ký Yucatán a snad i do Britského Hondurasu, tako­ví to byli ces­to­va­te­lé a bojov­ní­ci. Karel May v I. díle Vinnetoua pou­ču­je: „Slovo Kiowa čte se Ka-jo-vé. Rudé tyto dít­ky zda­jí se býti potom­ky Shoshonů a Indiánů pue­bleských“. Na jeho dobu šlo o špič­ko­vý vědec­ký pozna­tek. Ruku na srd­ce, dnes toho neví­me více. Kiowové se dělí do více tlup, ti tzv. „Studení“ se v Černých horách dale­ko na seve­ru spo­ji­li s čás­ti atha­paskských Sarceů, a tak vznik­li Naižané (Našinci), nebo­li poz­děj­ší Kiowa-Apači. Nedá se ale jed­no­znač­ně říci, že Kiowové při­šli ze seve­ru, mož­ná si střih­li stej­né koleč­ko „jdu na sever, jdu na jih“ jako Komanči. Jejich řeč totiž není sever­ní, věd­ci se nej­pr­ve domní­va­li, že Kiowové mlu­ví řeči Komančů, a tedy Šošonů, a jis­tá podo­ba by tu oprav­du byla, nově se ale sou­dí, že jejich řeč je spí­še pří­buzná tano­ské­mu (Tewa, Tiwa, Towa) dia­lek­tu pue­bel. Podél Rio Grande síd­lil celý věnec kme­nů, lovec­kých i pue­blan­ských, kte­rým říka­li Španělé Jumanos (Lidské bytos­ti) či Indios Rayados (Tetovaní Indiáni, kolem roku 1715 se jejich náčel­ník jme­no­val Juan Sabeata), a víme o nich dost kro­mě jed­né důle­ži­té věci, totiž jak mlu­vi­li. Okolo roku 1720 mizí z evi­den­ce, snad se roz­plý­va­jí v apač­ských sku­pi­nách, zázna­my mlčí. Jejich vaz­by na pue­b­la u Ria Grande jsou ale dosta­teč­ně zná­my. Nebyli Kiowové nako­nec potom­ky nebo pří­buz­ný­mi těch­to kme­nů, či jejich míšen­ci se sever­ní­mi Šošony? To jsou jen spe­ku­la­ce, tře­ba­že ne nemož­né. O půvo­du Kiowů neví­me po 120 letech o nic víc než Karel May.