„Vypadáš jako někdo, kdo chce udělat velkou chybu.“
Mladá dívka Adèle trpí depresí a chodí na psychoterapii. Ta nezabírá a proto se Adèle rozhodne skočit z jednoho z pařížských mostů do Seiny. Tam se setkává s tajemným mužem, který ji nabídne alternativu hry se smrtí – je to kabaretní vrhač nožů a chce, aby se Adèle stala jeho živým terčem.
Dívka na mostě je požitkem nejen audiovizuálním, ale i obsahovým. Snímek je černobílý, střih i hudba se mění spolu s příběhem a příběh sám je plný symboliky, obrazů i myšlenek.
S Adèle se setkáme hned v úvodních titulcích, kdy se nám v sekundových prostřizích objevuje její smutná tvář. Prvních téměř deset minut nezabírá kamera nic než její obličej. Adèle mluví o sobě a o tom, co ji trápí, zřejmě na jakési terapii. Osobu, co jí klade otázky, ale pouze slyšíme. Dozvídáme se, že Adèle objektivně nic nechybí, jen jaksi neumí svůj život žít. Potácí se z jedné mužské náruče do druhé a čím dál víc je přesvědčena, že jejím neštěstím je – nedostatek štěstí. „Vše, co se pokusím dělat, dělám tak, jak se nemá. Všechno, čeho se dotknu, zhořkne.“ Adèle trpí hlubokou depresí, je vyprahlá, zmatená a ztracená, stále cosi hledá, ale netuší, co by to mělo být. Snad smysl života, smysl toho, že se jí nic nedaří nebo snad sama sebe? „Moje budoucnost vypadá jako čekárna na velkém vlakovém nádraží, s lavičkami a tabulemi. Ve vlacích jedou davy lidí a mě není vidět. Všichni spěchají, sedají do vlaků, taxíků… Někam spěchají, chtějí se s někým setkat… A já tam sedím a čekám.“
Terapie zřejmě nepřinesla kýžený efekt, protože v následující scéně se s Adèle shledáváme na mostě nedaleko Eiffelovy věže. Tam se s ní dá do řeči muž, jehož jméno se dozvíme až mnohem později, jeho profesi však záhy. Živí se jako kabaretní umělec, vrhač nožů. Nabídne Adèle, aby se stala jeho terčem. Slíbí jí, že z ní udělá něco zcela jiného, na hony vzdáleného tomu, čím je. „Po čtyřicítce, už není házení noži tak snadné. Proto hledám na mostech. Rád pomáhám.“
Adèle a Gabor se spolu vydají do světa. V následné pygmalionské pasáži si Gabor dívku přizpůsobí své představě a nastane velká chvíle jejich prvního výstupu. A úspěchu. A Adèle si začíná uvědomovat, že pokud jsou spolu, je ona doslova magnetem na štěstí, ať jde o loterii, ruletu nebo cokoli jiného, po čem zatouží. Mezi ní a Gaborem však není jen závislost, ale i mnohem hlubší pouto, to jim však nebrání hrát si s osudem, každý po svém. Gabor si „hraje s vláčky“ – stoupá si na výhybky – a Adèle zase s muži, kteří ji přijdou do cesty. Oba riskují a jeden zachraňuje druhého. A oba hledají – štěstí.
Štěstí a touha po něm je červenou nití příběhu Dívky na mostě. Gaborova teorie zní: „Co nedostaneš, udělej si sám.“ Když však vidí, jak Adèle zaměřila fešáckého barmana, dodává: „Vždycky si myslíme, že štěstí je to, co nemáme.“ A na jeho slova záhy dojde.
V příběhu se nevyskytuje mnoho vedlejších postav, pouze davy statistů. Všechno se točí kolem Adèle a Gabora. Zatímco ona zůstává po celý příběh jeho múzou, křehkou dívkou z mostu, u něj vyvstává mnoho otázek. Kdo to vlastně je? Anděl strážný nebo blázen? Hypnotizér nebo podvodník? Umělec nebo mág? Ani jejich vztah nemá obvyklé atributy vztahů filmových postav. Spojuje je cosi zvláštního, silného i podivného, ale je to láska?
Ve světě filmu existují dvě extrémní gesta lásky. Na straně jedné cudný polibek, kdy dva protagonisté přitisknou na několik vteřin sevřené rty k sobě, na straně druhé pak explicitní erotika. Dívka na mostě přináší zcela odlišný pohled na tělesnou vášeň a upřímně, nikdy jsem neviděla něco tak erotického i nevinného zároveň. Kdo film viděl, chápe.
Režisér Patrice Leconte se vypráví svůj příběh nejen slovy, ale všemi dostupnými prostředky, využívá všemožné symboliky, některou ani nelze napoprvé postřehnout. Duševní stavy svých postav vyjadřuje i tím, co mají na sobě. Například Adèle se ve filmu poprvé převlékne až poté, co Gaborovi uvěří; svou roli hrají i doplňky – náramkové hodinky, zapalovače… Opominout nemohu ani hudbu, soundtrack je složen z melodií i písní – notoricky známých i neznámých – jejichž slova mají svůj význam.
Film stojí na výkonu obou hlavních protagonistů, kteří v podstatě neslezou z plátna, a lze jej doporučit každému, kdo nezná jméno Daniel Auteuil a Vanessu Paradis má zaškatulkovanou jako „jenom-zpěvačku“ nebo „paní Deppovou“. V Dívce na mostě totiž konečně dostala šanci předvést, že jí nejen sluší krátké vlasy, ale i že má velký herecký potenciál. A Auteuil? V něčem mi připomínal Roberta Hosseina, což míním jako kompliment.
Dívka na mostě je můj nejkrásnější filmový zážitek posledních měsíců. Příběh o lásce. Příběh o touze po skutečném životě. Příběh o hledání štěstí. Příběh o tom, že bez štěstí se žije těžko, ale s ním je to někdy ještě těžší. A příběh o tom, že štěstí není jen to, že vás netrefí letící nůž.
—-
Drama/Romantický
Francie 1999
Režie: Patrice Leconte
Hrají: Vanessa Paradis, Daniel Auteuil, Mireille Mossé, Pierre-François Martin-Laval
Nejnovější komentáře