Dívka na mostě / La fille sur le pont

„Vypadáš jako někdo, kdo chce udě­lat vel­kou chy­bu.“

Mladá dív­ka Adèle trpí depre­sí a cho­dí na psy­cho­te­ra­pii. Ta neza­bí­rá a pro­to se Adèle roz­hod­ne sko­čit z jed­no­ho z paříž­ských mos­tů do Seiny. Tam se setká­vá s tajem­ným mužem, kte­rý ji nabíd­ne alter­na­ti­vu hry se smr­tí – je to kaba­ret­ní vrhač nožů a chce, aby se Adèle sta­la jeho živým ter­čem.

Dívka na mos­tě je požit­kem nejen audi­o­vi­zu­ál­ním, ale i obsa­ho­vým. Snímek je čer­no­bí­lý, střih i hud­ba se mění spo­lu s pří­bě­hem a pří­běh sám je plný sym­bo­li­ky, obra­zů i myš­le­nek.

S Adèle se setká­me hned v úvod­ních titul­cích, kdy se nám v sekun­do­vých pro­stři­zích obje­vu­je její smut­ná tvář. Prvních téměř deset minut neza­bí­rá kame­ra nic než její obli­čej. Adèle mlu­ví o sobě a o tom, co ji trá­pí, zřej­mě na jakési tera­pii. Osobu, co jí kla­de otáz­ky, ale pou­ze sly­ší­me. Dozvídáme se, že Adèle objek­tiv­ně nic nechy­bí, jen jak­si neu­mí svůj život žít. Potácí se z jed­né muž­ské náru­če do dru­hé a čím dál víc je pře­svěd­če­na, že jejím neštěs­tím je – nedo­sta­tek štěs­tí. „Vše, co se poku­sím dělat, dělám tak, jak se nemá. Všechno, čeho se dotknu, zhořk­ne.“ Adèle trpí hlu­bo­kou depre­sí, je vyprah­lá, zma­te­ná a ztra­ce­ná, stá­le cosi hle­dá, ale netu­ší, co by to mělo být. Snad smy­sl živo­ta, smy­sl toho, že se jí nic neda­ří nebo snad sama sebe? „Moje budouc­nost vypa­dá jako čekár­na na vel­kém vla­ko­vém nádra­ží, s lavič­ka­mi a tabu­le­mi. Ve vla­cích jedou davy lidí a mě není vidět. Všichni spě­cha­jí, seda­jí do vla­ků, taxí­ků… Někam spě­cha­jí, chtě­jí se s někým setkat… A já tam sedím a čekám.“

Terapie zřej­mě nepři­nes­la kýže­ný efekt, pro­to­že v násle­du­jí­cí scé­ně se s Adèle shle­dá­vá­me na mos­tě neda­le­ko Eiffelovy věže. Tam se s ní dá do řeči muž, jehož jmé­no se dozví­me až mno­hem poz­dě­ji, jeho pro­fe­si však záhy. Živí se jako kaba­ret­ní umě­lec, vrhač nožů. Nabídne Adèle, aby se sta­la jeho ter­čem. Slíbí jí, že z ní udě­lá něco zce­la jiné­ho, na hony vzdá­le­né­ho tomu, čím je. „Po čty­ři­cít­ce, už není háze­ní noži tak snad­né. Proto hle­dám na mos­tech. Rád pomá­hám.“

Adèle a Gabor se spo­lu vyda­jí do svě­ta. V násled­né pyg­ma­li­on­ské pasá­ži si Gabor dív­ku při­způ­so­bí své před­sta­vě a nasta­ne vel­ká chví­le jejich prv­ní­ho výstu­pu. A úspě­chu. A Adèle si začí­ná uvě­do­mo­vat, že pokud jsou spo­lu, je ona doslo­va mag­ne­tem na štěs­tí, ať jde o lote­rii, rule­tu nebo coko­li jiné­ho, po čem zatou­ží. Mezi ní a Gaborem však není jen závis­lost, ale i mno­hem hlub­ší pou­to, to jim však nebrá­ní hrát si s osu­dem, kaž­dý po svém. Gabor si „hra­je s vláč­ky“ – stou­pá si na výhyb­ky – a Adèle zase s muži, kte­ří ji při­jdou do ces­ty. Oba ris­ku­jí a jeden zachra­ňu­je dru­hé­ho. A oba hle­da­jí – štěs­tí.

Štěstí a tou­ha po něm je čer­ve­nou nití pří­bě­hu Dívky na mos­tě. Gaborova teo­rie zní: „Co nedo­sta­neš, udě­lej si sám.“ Když však vidí, jak Adèle zamě­ři­la fešác­ké­ho bar­ma­na, dodá­vá: „Vždycky si mys­lí­me, že štěs­tí je to, co nemá­me.“ A na jeho slo­va záhy dojde.

V pří­bě­hu se nevy­sky­tu­je mno­ho ved­lej­ších postav, pou­ze davy sta­tis­tů. Všechno se točí kolem Adèle a Gabora. Zatímco ona zůstá­vá po celý pří­běh jeho múzou, křeh­kou dív­kou z mos­tu, u něj vyvstá­vá mno­ho otá­zek. Kdo to vlast­ně je? Anděl stráž­ný nebo blá­zen? Hypnotizér nebo pod­vod­ník? Umělec nebo mág? Ani jejich vztah nemá obvyk­lé atri­bu­ty vzta­hů fil­mo­vých postav. Spojuje je cosi zvlášt­ní­ho, sil­né­ho i podiv­né­ho, ale je to lás­ka?

Ve svě­tě fil­mu exis­tu­jí dvě extrém­ní ges­ta lás­ky. Na stra­ně jed­né cud­ný poli­bek, kdy dva pro­ta­go­nis­té při­tisk­nou na něko­lik vte­řin sevře­né rty k sobě, na stra­ně dru­hé pak expli­cit­ní ero­ti­ka. Dívka na mos­tě při­ná­ší zce­la odliš­ný pohled na těles­nou vášeň a upřím­ně, nikdy jsem nevi­dě­la něco tak ero­tic­ké­ho i nevin­né­ho záro­veň. Kdo film viděl, chá­pe.

Režisér Patrice Leconte se vyprá­ví svůj pří­běh nejen slo­vy, ale vše­mi dostup­ný­mi pro­střed­ky, vyu­ží­vá vše­mož­né sym­bo­li­ky, někte­rou ani nelze napo­pr­vé postřeh­nout. Duševní sta­vy svých postav vyja­dřu­je i tím, co mají na sobě. Například Adèle se ve fil­mu popr­vé pře­vlék­ne až poté, co Gaborovi uvě­ří; svou roli hra­jí i doplň­ky –  náram­ko­vé hodin­ky, zapa­lo­va­če… Opominout nemo­hu ani hud­bu, soun­d­track je slo­žen z melo­dií i pís­ní – noto­ric­ky zná­mých i nezná­mých – jejichž slo­va mají svůj význam.

Film sto­jí na výko­nu obou hlav­ních pro­ta­go­nis­tů, kte­ří v pod­sta­tě nesle­zou z plát­na, a lze jej dopo­ru­čit kaž­dé­mu, kdo nezná jmé­no Daniel Auteuil a Vanessu Paradis má zaška­tul­ko­va­nou jako „jenom-zpěvačku“ nebo „paní Deppovou“. V Dívce na mos­tě totiž koneč­ně dosta­la šan­ci před­vést, že jí nejen slu­ší krát­ké vla­sy, ale i že má vel­ký herec­ký poten­ci­ál. A Auteuil? V něčem mi při­po­mí­nal Roberta Hosseina, což míním jako kom­pli­ment.

Dívka na mos­tě je můj nej­krás­něj­ší fil­mo­vý záži­tek posled­ních měsí­ců. Příběh o lás­ce. Příběh o tou­ze po sku­teč­ném živo­tě. Příběh o hle­dá­ní štěs­tí. Příběh o tom, že bez štěs­tí se žije těž­ko, ale s ním je to někdy ješ­tě těž­ší. A pří­běh o tom, že štěs­tí není jen to, že vás netre­fí letí­cí nůž.

—-

Drama/Romantický

Francie 1999

Režie: Patrice Leconte

Hrají: Vanessa Paradis, Daniel Auteuil, Mireille Mossé, Pierre-François Martin-Laval