Rebel bez příčiny, idol mladých dívek, nenapravitelný sukničkář a především herec s velikou perspektivou, kterou již částečně naplnil. Že by nový James Dean? Možná. Každopádně vše výše zmíněné přesně vystihuje osobnost, která nynějšího postavení mezi elitou dosáhla obezřetným překonáváním jednotlivých vývojových stupňů. Ano... řeč není o nikom jiném než o božském Leonardovi DiCapriovi, herci s nemalou dávkou charismatu a někdejším mladíkovi představujícím tvář nastupující generace.Ač nerad (z hlediska neopakování se), nemohu se vyvarovat takřka rutinního začátku. Připadá mi, jako kdyby si většina nynějších stálic a vycházejících hvězd „nalajnovala“ život podle téhož vzoru. Nejinak je tomu totiž i v případě Leonarda DiCapria, jehož rané dětství by těžko mohlo posloužit jako příkladný prvek bezproblémové rodiny. Jeho rodiče se rozvedli ještě předtím, než se vůbec narodil, a tak valná část výchovy připadla na bedra Leovy matky. Naštěstí pro něj, Irmelin v něm brzy vypozorovala dřímající herecké nadání, či spíše vlohy pro účinkování v televizi. Díky jejím snahám se křehký blonďatý chlapec, neustále se účastnící všelijakých konkursů, mohl již v pěti letech pochlubit desítkami reklamních spotů a sérií výchovných filmů (např. Jak zacházet s rodičem, který bere drogy). Netrvalo dlouho a DiCapriova kariéra zakrátko nabrala na rychlosti. V patnácti letech už účinkoval v seriálech Rodičovství a Bolesti dospívání a o tři roky později učinil na pažbě své pistole (nabité slepými náboji – jsme přece ve filmu:)) první dva zářezy. Debut na poli celovečerního filmu zaznamenal druhořadými rolemi v béčkových snímcích Critters III (1991) a Jedovatý břečťan (1992). Snaha dosáhnout určitého vzdělání v tu chvíli ustoupila kariéře a dodnes se jí neodvážila zkřížit cestu.
Posledně dva jmenované tituly byly však posledními ze škatulky kvalitativně rozporuplných počinů. Nedlouho po nich totiž DiCaprio získal roli ve filmové adaptaci autobiografického románu Tobiase Wolfa Život jednoho chlapce (1993), kde ztvárnil traumatizovaného mladíka, snažícího se uniknout rodinným potížím získáním stipendia na prestižní škole. V kritiky uznaném snímku navíc stanul po boku Roberta De Nira a Ellen Barkinové, a že okolnosti úspěšného obstání v jejich přítomnosti nebyly náhodné, potvrdil i další příležitostí. V tragikomedii švédského režiséra Lasse Hallströma Co žere Gilberta Grapea (1993) zhmotnil nevídaným způsobem postavu retardovaného Arnieho, uřvaného a těžko zvládnutelného sourozence hlavního hrdiny. Výkon ve vedlejší roli mu tehdy vynesl zcela po zásluze ocenění v podobě Zlatého glóbu a jednu nezužitkovanou oscarovou nominaci (zlatého plešouna mu vyfoukl Tommy Lee Jones).
Pohledný zevnějšek bezstarostného rebela a vynikající herecké výsledky umožnily DiCapriovi vybírat si role. V roce 1995 vstoupil na parket upadajícího žánru a v průměrném westernu Sama Raimiho se vžil do pozice mladého pistolníka Kida, který je sveřepě odhodlán, aniž by si uvědomoval možné následky, přesvědčit svého bezcitného otce o tom, že dokáže tasit kolt stejně rychle jako on. Po zkušenosti v Rychlejší než smrt stihl v tomtéž roce přesedlat na koně cválajícího po basketbalovém hřišti v Deníku rváče a třetím filmem v pětadevadesátém, životopisným dramatem Úplné zatmění, nejenže dosáhl jakési obdoby hokejového hattricku, ale zároveň si jeho prostřednictvím kolem sebe nechtěně upletl bič. DiCaprio se totiž zhostil role prokletého básníka Arthura Rimbauda s takovou přesvědčivostí, že na plátně vykreslený milostný vztah mezi ním a Paulem Verlainem vzbudil mezi diváky neprávoplatné pochyby o jeho heterosexuální orientaci.
Následující roky se nesly v duchu odpoutávání se od stávající image a budování si pověsti filmové hvězdy. Základ tomuto procesu položil Leo snímkem Romeo & Julie (1996). Akčně pojatá variace shakespearovské klasiky režiséra Baze Luhrmanna nabídla DiCapriovi vše nezbytné pro to, aby neuvíznul ve stávajících peřejích. Role vášní a hněvem zmítaného Romea se patřičně vryla do podvědomí mladé generace diváků a jejímu představiteli otevřela bránu k projektům s podtitulem „A“.
DiCaprio naštěstí nezaváhal a naskytnutou příležitost stoprocentně využil. Po hvězdně nabitém, ale životu prostém dramatu Marvinův pokoj (1996), v němž si zahrál sedmnáctiletého žháře a potenciálního dárce kostní dřeně Hanka, přijal nabídku režiséra Jamese Camerona a coby poslední nastoupivší pasažér na palubu zaoceánského parníku Titanic dostál s konečnou platností vizitky velké filmové star. Velkolepé jedenáctioscarové drama a jedno z nejdražších filmových děl vůbec nejenže rozplakalo miliony lidí po celém světě, ale rovněž DiCapriovi zprostředkovalo životní roli Jacka Dawsona, statečného to mladíka, jenž na palubě výtvoru megalomanské lidské touhy prozře, získá dívku svého srdce a „vzápětí“ zcela promrzlý zamíří ke dnu Atlantického oceánu.
Rok na to si na své konto připsal další dva snímky. Kromě vedlejší role v Celebritách Woodyho Allena se také spolčil s režisérem Randallem Wallacem (Údolí stínů) a ve filmovém ztvárnění Dumasovy klasiky Muž se železnou maskou vdechl život arogantně jednajícímu Ludvíkovi XIV. a jeho vězněnému dvojčeti. X-té zpracování známého fiktivního příběhu však v konečném zúčtování selhalo na celé čáře. Kritika film odsoudila takřka k trestu smrti a rozporuplné divácké ohlasy jen potvrdily skutečnost, že ani takové hvězdy jako John Malkovich, Gérard Depardieu, Jeremy Irons či Gabriel Byrne nic nezmůžou proti zpackanému scénáři.
Ačkoliv Leonardo přiznává, že hraní je pro něj především zábavou, dvakrát se ocitl v souvislosti se svým povoláním na prahu dlouhé bílé chodby. Štěstí v neštěstí si DiCaprio vybral při realizaci filmové adaptace románu Alexe Garlanda Pláž (2000). Při natáčení dobrodružného snímku Dannyho Boylea (Trainspotting) málem uvíznul v mořských vlnách, když odliv způsobil převrhnutí člunu se štábem, a nechybělo málo, aby také pocítil na vlastní kůži zásah elektrickým proudem napájejícím světelné reflektory. Naštěstí pro celý tým se vše obešlo bez tragických následků a Boyleův žánrově rozmanitý koktejl přeci jen okusil chuť stříbrného plátna.
Po roli mladého Američana, jenž se vydává do Thajska nalézt ostrovní ráj, se však DiCaprio na dlouhá tři léta odmlčel. V roce 2001 sice do kin vstoupil nezávislý titul Don’s Plum bar, ale ten byl ve skutečnosti natočen ještě před Titanicem. Jak se ale zdá, Leova nerozhodnost při výběru rolí přeci jen vyústila v pozitivní výsledky. Kdo čekal, že se slavný svůdník nechal ukolébat fenomenálními úspěchy v raných počátcích své herecké kariéry, těžce se mýlil. Rok 2003 je totiž pro DiCapria velkým comebackem – během jediného týdne měly v USA premiéru hned dva jeho nové filmy. Zatímco ve Spielbergově Chyť mě, když to dokážeš si přivlastnil postavu nejslavnějšího podvodníka minulého století Franka Abagnalea, tak v Ganzích New Yorku režiséra Martina Scorseseho nejenže zahodil tvář sympatického rošťáka, ale rovněž jimi dokázal, že se s ním musí počítat i v následujících letech.
