Drsoň Leonardo DiCaprio - Mnoha milován, mnoha nenáviděn...

Rebel bez pří­či­ny, idol mla­dých dívek, nena­pra­vi­tel­ný suk­nič­kář a pře­de­vším herec s veli­kou per­spek­ti­vou, kte­rou již čás­teč­ně napl­nil. Že by nový James Dean? Možná. Každopádně vše výše zmí­ně­né přes­ně vysti­hu­je osob­nost, kte­rá nyněj­ší­ho posta­ve­ní mezi eli­tou dosáh­la obe­zřet­ným pře­ko­ná­vá­ním jed­not­li­vých vývo­jo­vých stup­ňů. Ano... řeč není o nikom jiném než o bož­ském Leonardovi DiCapriovi, her­ci s nema­lou dáv­kou cha­risma­tu a někdej­ším mla­dí­ko­vi před­sta­vu­jí­cím tvář nastu­pu­jí­cí gene­ra­ce.Ač nerad (z hle­dis­ka neo­pa­ko­vá­ní se), nemo­hu se vyva­ro­vat takřka rutin­ní­ho začát­ku. Připadá mi, jako kdy­by si vět­ši­na nyněj­ších stá­lic a vychá­ze­jí­cích hvězd „nalaj­no­va­la“ život pod­le téhož vzo­ru. Nejinak je tomu totiž i v pří­pa­dě Leonarda DiCapria, jehož rané dět­ství by těž­ko moh­lo poslou­žit jako pří­klad­ný prvek bez­pro­blé­mo­vé rodi­ny. Jeho rodi­če se roz­ved­li ješ­tě před­tím, než se vůbec naro­dil, a tak val­ná část výcho­vy při­padla na bed­ra Leovy mat­ky. Naštěstí pro něj, Irmelin v něm brzy vypo­zo­ro­va­la dří­ma­jí­cí herec­ké nadá­ní, či spí­še vlo­hy pro účin­ko­vá­ní v tele­vi­zi. Díky jejím sna­hám se křeh­ký blon­ďa­tý chla­pec, neu­stá­le se účast­ní­cí vše­li­ja­kých kon­kur­sů, mohl již v pěti letech pochlu­bit desít­ka­mi reklam­ních spo­tů a sérií výchov­ných fil­mů (např. Jak zachá­zet s rodi­čem, kte­rý bere dro­gy). Netrvalo dlou­ho a DiCapriova kari­é­ra zakrát­ko nabra­la na rych­los­ti. V pat­nác­ti letech už účin­ko­val v seri­á­lech Rodičovství a Bolesti dospí­vá­ní a o tři roky poz­dě­ji uči­nil na paž­bě své pis­to­le (nabi­té sle­pý­mi nábo­ji – jsme pře­ce ve fil­mu:)) prv­ní dva záře­zy. Debut na poli celo­ve­čer­ní­ho fil­mu zazna­me­nal dru­ho­řa­dý­mi role­mi v béč­ko­vých sním­cích Critters III (1991) a Jedovatý břeč­ťan (1992). Snaha dosáh­nout urči­té­ho vzdě­lá­ní v tu chví­li ustou­pi­la kari­é­ře a dodnes se jí neod­vá­ži­la zkří­žit ces­tu.

Posledně dva jme­no­va­né titu­ly byly však posled­ní­mi ze ška­tul­ky kva­li­ta­tiv­ně roz­po­ru­pl­ných poči­nů. Nedlouho po nich totiž DiCaprio zís­kal roli ve fil­mo­vé adap­ta­ci auto­bi­o­gra­fic­ké­ho romá­nu Tobiase Wolfa Život jed­no­ho chlap­ce (1993), kde ztvár­nil trau­ma­ti­zo­va­né­ho mla­dí­ka, sna­ží­cí­ho se unik­nout rodin­ným potí­žím zís­ká­ním sti­pen­dia na pres­tiž­ní ško­le. V kri­ti­ky uzna­ném sním­ku navíc sta­nul po boku Roberta De Nira a Ellen Barkinové, a že okol­nos­ti úspěš­né­ho obstá­ní v jejich pří­tom­nos­ti neby­ly náhod­né, potvr­dil i dal­ší pří­le­ži­tos­tí. V tragi­ko­me­dii švéd­ské­ho reži­sé­ra Lasse Hallströma Co žere Gilberta Grapea (1993) zhmot­nil neví­da­ným způ­so­bem posta­vu retar­do­va­né­ho Arnieho, uřva­né­ho a těž­ko zvlád­nu­tel­né­ho sou­ro­zen­ce hlav­ní­ho hrdi­ny. Výkon ve ved­lej­ší roli mu teh­dy vyne­sl zce­la po záslu­ze oce­ně­ní v podo­bě Zlatého gló­bu a jed­nu nezužit­ko­va­nou osca­ro­vou nomi­na­ci (zla­té­ho ple­šou­na mu vyfou­kl Tommy Lee Jones).

Pohledný zevněj­šek bez­sta­rost­né­ho rebe­la a vyni­ka­jí­cí herec­ké výsled­ky umož­ni­ly DiCapriovi vybí­rat si role. V roce 1995 vstou­pil na par­ket upa­da­jí­cí­ho žán­ru a v prů­měr­ném wes­ter­nu Sama Raimiho se vžil do pozi­ce mla­dé­ho pis­tol­ní­ka Kida, kte­rý je sve­ře­pě odhod­lán, aniž by si uvě­do­mo­val mož­né násled­ky, pře­svěd­čit své­ho bez­cit­né­ho otce o tom, že doká­že tasit kolt stej­ně rych­le jako on. Po zku­še­nos­ti v Rychlejší než smrt sti­hl v tom­též roce pře­sed­lat na koně cvá­la­jí­cí­ho po bas­ket­ba­lo­vém hřiš­ti v Deníku rvá­če a tře­tím fil­mem v pěta­de­va­de­sá­tém, živo­to­pis­ným dra­ma­tem Úplné zatmě­ní, nejen­že dosá­hl jakési obdo­by hoke­jo­vé­ho hat­tricku, ale záro­veň si jeho pro­střed­nic­tvím kolem sebe nechtě­ně uple­tl bič. DiCaprio se totiž zhos­til role pro­kle­té­ho bás­ní­ka Arthura Rimbauda s tako­vou pře­svěd­či­vos­tí, že na plát­ně vykres­le­ný milost­ný vztah mezi ním a Paulem Verlainem vzbu­dil mezi divá­ky neprá­vo­plat­né pochy­by o jeho hete­ro­se­xu­ál­ní ori­en­ta­ci.

Následující roky se nes­ly v duchu odpou­tá­vá­ní se od stá­va­jí­cí image a budo­vá­ní si pověs­ti fil­mo­vé hvězdy. Základ tomu­to pro­ce­su polo­žil Leo sním­kem Romeo & Julie (1996). Akčně poja­tá vari­a­ce shake­spea­rov­ské kla­si­ky reži­sé­ra Baze Luhrmanna nabíd­la DiCapriovi vše nezbyt­né pro to, aby neu­víz­nul ve stá­va­jí­cích peře­jích. Role váš­ní a hně­vem zmí­ta­né­ho Romea se pat­řič­ně vry­la do pod­vě­do­mí mla­dé gene­ra­ce divá­ků a její­mu před­sta­vi­te­li ote­vře­la brá­nu k pro­jek­tům s podti­tu­lem „A“.

DiCaprio naštěs­tí neza­vá­hal a naskyt­nu­tou pří­le­ži­tost sto­pro­cent­ně vyu­žil. Po hvězd­ně nabi­tém, ale živo­tu pros­tém dra­ma­tu Marvinův pokoj (1996), v němž si zahrál sedm­nác­ti­le­té­ho žhá­ře a poten­ci­ál­ní­ho dár­ce kost­ní dře­ně Hanka, při­jal nabíd­ku reži­sé­ra Jamese Camerona a coby posled­ní nastou­pi­vší pasa­žér na palu­bu zao­ce­án­ské­ho par­ní­ku Titanic dostál s koneč­nou plat­nos­tí vizit­ky vel­ké fil­mo­vé star. Velkolepé jede­nác­ti­os­ca­ro­vé dra­ma a jed­no z nej­draž­ších fil­mo­vých děl vůbec nejen­že roz­pla­ka­lo mili­o­ny lidí po celém svě­tě, ale rov­něž DiCapriovi zpro­střed­ko­va­lo život­ní roli Jacka Dawsona, sta­teč­né­ho to mla­dí­ka, jenž na palubě výtvo­ru mega­lo­man­ské lid­ské tou­hy pro­zře, zís­ká dív­ku své­ho srd­ce a „vzá­pě­tí“ zce­la pro­mrz­lý zamí­ří ke dnu Atlantického oce­á­nu.

Rok na to si na své kon­to při­psal dal­ší dva sním­ky. Kromě ved­lej­ší role v Celebritách Woodyho Allena se také spol­čil s reži­sé­rem Randallem Wallacem (Údolí stí­nů) a ve fil­mo­vém ztvár­ně­ní Dumasovy kla­si­ky Muž se želez­nou mas­kou vde­chl život aro­gant­ně jed­na­jí­cí­mu Ludvíkovi XIV. a jeho věz­ně­né­mu dvoj­če­ti. X-té zpra­co­vá­ní zná­mé­ho fik­tiv­ní­ho pří­bě­hu však v koneč­ném zúčto­vá­ní selha­lo na celé čáře. Kritika film odsou­di­la takřka k tres­tu smr­ti a roz­po­ru­pl­né divác­ké ohla­sy jen potvr­di­ly sku­teč­nost, že ani tako­vé hvězdy jako John Malkovich, Gérard Depardieu, Jeremy Irons či Gabriel Byrne nic nezmů­žou pro­ti zpac­ka­né­mu scé­ná­ři.

Ačkoliv Leonardo při­zná­vá, že hra­ní je pro něj pře­de­vším zába­vou, dva­krát se oci­tl v sou­vis­los­ti se svým povo­lá­ním na pra­hu dlou­hé bílé chod­by. Štěstí v neštěs­tí si DiCaprio vybral při rea­li­za­ci fil­mo­vé adap­ta­ce romá­nu Alexe Garlanda Pláž (2000). Při natá­če­ní dob­ro­druž­né­ho sním­ku Dannyho Boylea (Trainspotting) málem uvíz­nul v moř­ských vlnách, když odliv způ­so­bil pře­vrh­nu­tí člu­nu se štá­bem, a nechy­bě­lo málo, aby také pocí­til na vlast­ní kůži zásah elek­tric­kým prou­dem napá­je­jí­cím svě­tel­né reflek­to­ry. Naštěstí pro celý tým se vše obe­šlo bez tra­gic­kých násled­ků a Boyleův žánro­vě roz­ma­ni­tý koktejl pře­ci jen oku­sil chuť stří­br­né­ho plát­na.

Po roli mla­dé­ho Američana, jenž se vydá­vá do Thajska nalézt ost­rov­ní ráj, se však DiCaprio na dlou­há tři léta odml­čel. V roce 2001 sice do kin vstou­pil nezá­vis­lý titul Don’s Plum bar, ale ten byl ve sku­teč­nos­ti nato­čen ješ­tě před Titanicem. Jak se ale zdá, Leova neroz­hod­nost při výbě­ru rolí pře­ci jen vyús­ti­la v pozi­tiv­ní výsled­ky. Kdo čekal, že se slav­ný svůd­ník nechal uko­lé­bat feno­me­nál­ní­mi úspě­chy v raných počát­cích své herec­ké kari­é­ry, těž­ce se mýlil. Rok 2003 je totiž pro DiCapria vel­kým come­bac­kem – během jedi­né­ho týd­ne měly v USA pre­mi­é­ru hned dva jeho nové fil­my. Zatímco ve Spielbergově Chyť mě, když to doká­žeš si při­vlast­nil posta­vu nej­slav­něj­ší­ho pod­vod­ní­ka minu­lé­ho sto­le­tí Franka Abagnalea, tak v Ganzích New Yorku reži­sé­ra Martina Scorseseho nejen­že zaho­dil tvář sym­pa­tic­ké­ho roš­ťá­ka, ale rov­něž jimi doká­zal, že se s ním musí počí­tat i v násle­du­jí­cích letech.