S beletristickými knihami napsanými podle skutečných událostí je jedna velká potíž. Pokud se totiž čtenář o danou věc zajímá (což v případě, že o nějaké historické události čte, je věcí celkem logickou), tak s největší pravděpodobností zná vyústění příběhu a všechny jeho podstatné věci.
Něco jako kdyby někdo v detektivce hned na začátku prozradil, kdo že je to ten vrah…
V knize „Dva proti říši“ je tomu nejinak.
Nicméně i tak je to publikace velmi čtivá a troufám si říci, že i velmi věrohodná. Celé pozadí příběhu atentátu na zastupujícího říšského protektora má mnoho postav a mnoho osudů, které leckdy nejsou tak zcela notoricky známé, jako je tomu například u životů hlavních aktérů. Autor se snaží nahlížet na své hrdiny jako na obyčejné lidi, nevyhne se ani jejich osobnímu životu (Gabčík s Kubišem si během svého pobytu v Praze našli slečny), což však činí celý příběh ještě více uvěřitelným. Některé drobné nepřesnosti v ději jsem přesto objevil, jedná se třeba o popis Karla Čurdy, kdy je líčen jakožto uzavřený, lehce popínský jedinec, nicméně z britských zpráv lze vyčíst, že Čurda byl spíše veselý, údajně méně inteligentní typ, dále účast Valčíka na samotném atentátu je také poněkud nejasná, neboť on jako dekonspirovaná osoba by se tak vystavoval velkému riziku, apod.
Přesto je celý děj, popis postav, jejich motivace a jednání velmi věrohodný a poslouží čtenáři možná i lépe, než některé starší populárně vědecké práce. Výhodou bezesporu rovněž je, že autor Jiří Šulc pracoval po několik let v českých zpravodajských službách.
