Emilie a 121.patro

456 bg

Máte rádi fan­ta­sy lite­ra­tu­ru? Chcete si pře­číst zají­ma­vý pří­běh o jed­né vel­mi odváž­né a sil­né hol­čič­ce? Právě vám je urče­na novin­ka s názvem Emilie a 121.patro, jejíž autor­kou je Martina Macháčová. Pojďte se na to spo­leč­ně se mnou podí­vat. Rozhodně nebu­de­te lito­vat. 

Milušce je 12 let, zemře­la ji mamin­ka a sta­rá se teď o ni babič­ka. Tatínek je pořád v prá­ci a nemá na ni čas. Miluška žije v jed­nom věžá­ku, kte­rý má 121 pater. Rozhodne se laby­rint cho­deb, výta­hů a podiv­ných míst­nos­tí pro­zkou­mat. Příběh spo­ju­je reál­né dět­ské poci­ty se sno­vou fan­ta­zií. Miluška se vydá se do lesa, potká­vá vílu Marynu a uká­že ji, jak to v lese cho­dí. Rudomorové se sna­ží pro­nik­nout do lesa, zni­čit jej a vyple­nit. Miluška chce doru­čit dopis od své nemoc­né babič­ky až do 121.patra. Tím se roz­tá­čí kolo­toč náhod, a její dob­ro­druž­ná ces­ta plná pře­ká­žek. Dokáže Emily zachrá­nit ohro­že­ný Les?

Čeká na vás dob­ro­druž­ný pří­běh pro čte­ná­ře od 9 let, kte­rý si roz­hod­ně zís­ká nejen děti, ale i dospě­lé, cel­kem 22 kapi­tol na 128 stra­nách. Kniha je vhod­ná pro spo­leč­né před­čí­tá­ní i prv­ní samo­stat­né čte­ní.

Kniha má vel­ký dob­ro­druž­ný nádech s fan­ta­sy prv­ky, má obrov­ský spád i tajem­nou atmo­sfé­ru a udr­žu­je čte­ná­ře v napě­tí od začát­ku až do kon­ce. Ilustrace jsou vel­mi tajem­né a osob­ní. Zachycují kon­trast mezi neo­sob­ní měst­skou archi­tek­tu­rou a magic­kým pro­stře­dím lesa. Hlavní hrdin­ka Emily je vel­mi sil­ná a odhod­la­ná dív­ka. Kniha je o vzta­hu k pří­ro­dě, o lid­ské odva­ze, i odhod­lá­ní pomo­ci dru­hým, nene­chat se zastra­šit. Velmi se mně líbí zob­ra­ze­ní kon­tras­tu měs­ta a magic­ké­ho živé­ho lesa. Je zde i eko­lo­gic­ké posel­ství. Stoupání pat­ry mra­kodra­pu fun­gu­je jako meta­fo­ra pře­ko­ná­ní stra­chu, dospí­vá­ní a odkrý­vá­ní tajem­ství.

Ukázka z kni­hy:

Ráno Miluška vyra­zi­la spěš­ně z domu. Bylo ješ­tě brzy, tak brzy, že uli­ce zely prázd­no­tou. Strachovala se o babič­ku tak moc, že nedo­ká­za­la mys­let na nic jiné­ho. Vůbec ji nena­padlo, že je pon­dě­lí a měla by zamí­řit do ško­ly. Milušce blesklo hla­vou: Co když se jara nedo­ži­je? Hrůza z té myš­len­ky jí sevře­la srd­ce.

Musím něco pod­nik­nut, musím babič­ku zachrá­nit.

„S táto počí­tat nemůžu,“ zašep­ta­la Miluška.

Co to bylo za zvuk?
Zvedla oči k nebi. Tvářilo se pořád stej­ně šedě, nehos­tin­ně a ledo­vě.

Ale než sklo­ni­la hla­vu, zahléd­la pohyb. Černou šmou­hu. Když se však zahle­dě­la oním smě­rem, nic nevi­dě­la, jen šedo.

Přesto.

Teď už Miluška pohle­dem pro­pátrá­va­la oblo­hu, i když se zača­la halit do vel­kých těž­kých vlo­ček.

Černá šmou­ha dosta­la dvě kří­d­la, tělo a zobák. Kavka.

Ale kří­d­la nemá­va­la, nebo­jo­va­la s větrem, bez­vlád­ně vlá­la za pta­čím tělem, kte­ré se říti­lo k zemi. Miluška se roz­běh­la ve smě­ru kav­čí­ho pádu a sun­dá­va­la si při­tom huňa­tou zim­ní bun­du. Do děv­če­te se oka­mži­tě zakous­la zima.

Když roz­ba­lo­va­la svou bun­du jako měk­ký pol­štář, zaslech­la: „Copak to dělá, hol­ka jed­na?“

Šepot, kte­rý vítr ukra­dl odpor­ným rtům, se lehce otřel o Miluščiny uši. Sotva jej stih­la zazna­me­ná­vat, ale Miluška odteď vědě­la, že kav­kou není sama. Hladoví rudo­mo­ro­vé číha­jí.

„Chce nám vzít maso,“ šep­tal vítr.

Miluška nespouš­tě­la kav­ku z očí. V posled­ní vte­ři­ně sko­či­la, natáh­la paže s při­pra­ve­nou bun­dou a kav­ku zachy­ti­la. Na zem dopadla tvr­dě, s ptá­kem schou­le­ným na hru­di, a vyra­zi­la si dech.

Točila se jí hla­va a svět pozbyl ost­ré obry­sy.

„bere nám maso!“ Tentokrát to nebyl vzdá­le­ný šepot, nyní ta slo­va syče­la jen kou­sek od Milušky.

Musím najít stín a scho­vá­vat se v něm.

Jenže Miluška se prá­vě nachá­ze­la na roz­lehlém kří­že­ní dvou ulic. Nejbližší stín byl vzdá­le­ný na šíř­ku dvou­proudé sil­ni­ce a širo­ké­ho chod­ní­ku. Nebyl tu strom, neby­la tu živá duše, neby­lo tu nic, kde by se Miluška moh­la scho­vat.

S náma­hou se posbí­ra­la, popadla dech a svět zís­kal své původ­ní kon­tu­ry.

Několik slov o autor­ce:

Autorka Martina Macháčová je občan­ským povo­lá­ním odbor­ná pra­cov­ni­ce bio­lož­ka. Příběh o Sazíncích je její lite­rár­ní prvo­ti­nou. Zrodil se spo­lu s její­mi dvě­ma dět­mi, jimž ho vyprá­vě­la, ros­tl s nimi a koša­těl a na jejich popud mu dala kniž­ní tvar. Je spi­so­va­tel­ka lite­ra­tu­ry pro děti. Svou prvo­ti­nu Sazínkové a Mračná země vyda­la v roce 2019.
Poté násle­do­va­ly dal­ší dvě kni­hy: Motýlí kni­ha, ozdo­be­ná ilu­stra­ce­mi Sofie Helfert, a Barnabáš a Pralinka, kte­rou si Martina ilu­stro­va­la sama.
Hlavními zna­ky její tvor­by jsou dob­ro­druž­ství a pří­ro­da. Ve svých pří­bě­zích odha­lu­je skry­té pro­vá­za­nos­ti les­ní i zahrad­ní divo­či­ny, a tak mohou malí čte­ná­ři obje­vo­vat tajem­ství pří­ro­dy zapře­de­ná do kou­zel­ných pavu­či­nek dob­ro­druž­ství. Ráda také doka­zu­je, že kaž­dý, dokon­ce i před­ško­lá­ček, má ohrom­nou moc ovliv­nit život nejed­no­ho titěr­né­ho živo­či­cha v oko­lí.
Knihy Radosti.

Autorka: Martina Macháčová

Ilustrace: Petr Štich

Žánr: fan­ta­sy, dět­ská lite­ra­tu­ra, dob­ro­druž­ná

Vydáno: Vydalo nakla­da­tel­ství E.G. Solution s.r.o., Praha, 2026, www.knihyradosti.cz

Počet stran: 128

Vazba kni­hy: bro­žo­va­ná

ISBN: 978-80-909875-0-0

Knihu může­te kou­pit zde:

Emilie a 121. patro za 299 Kč I Knihyradosti_eshop