Angelika Selina Braun: Taguari, život si sám nachází cestu

IMG 20211207 111328

Kniha, kte­rou máte číst srd­cem, dopo­ru­ču­je autor­ka a dělí se o svou fas­ci­nu­jí­cí ces­tu do duše pří­ro­dy, lid­ské­ho bytí. O ces­tu, při niž strá­vi­la čas se šama­nem Donem Josém Arizem, jehož moud­rost a život­ní pří­běh se vymy­ká všed­nos­ti. Stejně tak věk, kte­ré­ho se šaman dožil, 117 let.

Už jen to dává tušit, že mini­mál­ně vel­mi čas­to bude­me muset kni­hu číst srd­cem. I když i pří­běh je vel­mi zají­ma­vý. Když to úpl­ně zjed­no­du­ším, chví­le­mi jsem si při­pa­da­la jako Robinson na pus­tém ost­ro­vě, pro­to­že stej­ně tak se hlav­ní hrdi­na kni­hy musel cítit mezi domo­rod­ci upro­střed ama­zon­ské džun­gle. Sám. Zvláštně. Přitom tak posvát­ně. Těžce, při­tom tak lehce, když pak věci zača­ly jít smě­rem, pro kte­ré se prá­vě na toto mís­to ve svých 14 letech ten­to malý chla­pec dostal. Domorodý kmen Piapocos se tu před­sta­vu­je ve své niter­né hloub­ce, spo­jen s magií a kouz­lem zví­řat, pří­ro­dy.

Kdo má rád téma šama­nis­mu, tak oprav­du zajá­sá, pro­to­že tohle je pří­běh ze živo­ta, kde je šama­nis­mus žit kaž­dý den. Kdy je svět a všed­ní den pod­ří­zen pří­ro­dě.

Jak ule­vu­jí­cí, jak nor­mál­ní…

Jak úžas­né pro lid­skou duši je toto čte­ní. Působilo na mne čás­teč­ně jako fan­ta­zie plný pří­běh, jako pohád­ka, puto­vá­ní, ale také jako hlu­bo­ké duchov­ní čte­ní a to všech­no v nád­her­ném pro­mí­se­ní, kte­ré vždy potře­bo­va­lo nebo si zaslou­ži­lo důklad­né vstře­bá­ní. Chvílemi jsem se dostá­va­la do sta­vu pra­zvlášt­ní­ho kli­du a štěs­tí jako při posle­chu Dědečka Ogeho.

Ukázka:

„Opět nasta­lo obdo­bí dešťů, což znač­ně utlu­mi­lo i rych­lost našich pohy­bů. V důsled­ku vyso­ké vlh­kos­ti byl vzduch někte­ré dny tak těž­ký, že bylo obtíž­né dýchat v sedě. Celý kmen se opět tís­nil ve čtyřech malo­kách a věno­val se hlav­ním čin­nos­tem obdo­bí dešťů: Ženy zho­to­vo­va­ly ruko­děl­né výrob­ky, muži kura­re nebo nové šípy a do lesa se cho­di­lo jen teh­dy, když to bylo bez­pod­mí­neč­ně nut­né. Všiml jsem si, že mno­ho Indiánů neo­pouš­tí přes den svo­je hama­ky vůbec a celé hodi­ny leží, aniž by zdán­li­vě coko­liv děla­li. Děti si s obli­bou hrá­ly ven­ku v kalu­žích, dokud je mat­ky s nadáv­ka­mi neod­táh­ly zpět do malo­ky. Kmen byl svo­lá­ván jen k nej­dů­le­ži­těj­ším ritu­á­lům – při­bliž­ně kaž­dých sedm dní.“

Já si pří­le­ži­tost k odpo­čin­ku dopřál jen zříd­ka: Moje tou­ha pokra­čo­vat v zapo­ča­té ces­tě byla pří­liš sil­ná. Chtěl jsem se co nej­rych­le­ji nau­čit co nej­víc. Prohloubilo se moje spo­je­ní s duchov­ním svě­tem a já si vždyc­ky našel něja­kou mož­nost, jak se i bez svých mis­trů učit novým věcem. V té době jsem hod­ně pra­co­val se svý­mi duchov­ní­mi zví­řa­ty. Kolibříka sta­či­lo jed­nou, dva­krát zavo­lat a byl tu. Leopard si dával víc na čas. Než se koneč­ně obje­vil, musel jsem někdy opa­ko­vat jeho man­t­ru až sedm­krát. Zvířata mě pak vždyc­ky v mém dru­hém těle vza­la na mís­to, kte­ré odpo­ví­da­lo jejich ener­gii.

Kupříkladu jagu­ár, kte­rý ve mně nyní vyvo­lá­val vře­lý přá­tel­ský pocit, mě brá­val na mís­ta hlu­bo­ko v džun­g­li, kde na měk­kou pra­les­ní půdu dosud nevkro­či­la lid­ská noha. Při těch­to pří­le­ži­tos­tech jsem čas­to pozo­ro­val, jak léči­vý je jagu­á­rům dech. Pokud si tře­ba stou­pl před nemoc­ný strom a pořád­ně do něj fou­kl, s údi­vem jsem sle­do­val, že rost­li­na našla novou sílu a barva jejích lis­tů se změ­ni­la.

Jaguár byl ryzí, čis­tá bytost, kte­rá se živí vel­mi vybra­ně. Nesežere napří­klad nic, co zemře­lo dří­ve než se obje­vil. Živí se hlav­ně žába­mi, jež zabí­jí vel­mi ušlech­ti­le, aby je poslé­ze na mís­tě požil. Ukázal mi ten­to­krát mno­ho rost­lin a před­ve­dl mi magic­ké a léčeb­né způ­so­by jejich pou­ži­tí.

Některá zví­řa­ta při­chá­ze­la i bez zavo­lá­ní, tře­ba koli­b­řík. Dělal to zejmé­na ve chví­lích, kdy mi hro­zi­lo něja­ké nebez­pe­čí. Pak pro­zá­řil moje oko­lí svým sil­ným svět­lem, a zahnal tak veš­ke­ré bytos­ti tmy, jež se ke mně chtě­ly při­blí­žil. Dále mi pomá­hal s léče­ním hlu­bo­ce ulo­že­ných nemo­cí. Jak už mi vysvět­li­la Tutex, uměl svým dlou­hým zobá­kem pro­nik­nout hlu­bo­ko do ener­ge­tic­ké­ho pole nemoc­né­ho a vyfou­kat odtam­tud svým ryzím svět­lem vše, co nemoc způ­so­bi­lo.“

A to je chví­le, kdy už se neod­trh­ne­te, což?

Toto je přes­ná ukáz­ka z kni­hy, ze kte­ré lze vycí­tit, jak Taguarí půso­bí jako celek. Právě tako­vý, pra­chem voňa­vý, dus­ný a ama­zon­ským pra­le­sem prol­nu­tý záži­tek.

Knihu kou­pí­te zde: https://www.anch-books.eu/shop/knihy/taguari

Foto: Renata Petříčková & ANCH BOOKS