Pomalým letem se snášíme před brány města jako z tajemné pohádky. Poklidný obraz se však během krátké chvilky změní v drsný pohled na právě probíhající pitvu. To se doktor Faust snaží nalézt v útrobách nebožtíka lidskou duši. Hned první záběry filmu ruského režiséra Alexandra Sokurova nenechají diváka v klidu.
Střídání drsných a poetických záběrů využívá režisér často a v divákovi tak míchá přepestrou mozaiku jednotlivých scén a obrazů, ve kterých se dějová linka mnohdy ztrácí a jinde naopak vynořuje. Faust není stravitelné dílko v psané verzi a stejně tak obtížně se divák prokousává filmovou verzí. Sokurovův Faust není filmovou adaptací stejnojmenné tragédie Goetha v obvyklém smyslu, ale výkladem toho, co zůstává nevyřčeno mezi řádky. Máme možnost sledovat jedinečnou verzi příběhu vzdělaného člověka s vášnivým srdcem, který se postupně nechává ovlivňovat lichvářem (Mefisto). Jestliže Faust odpovídá svým projevem i vnější formou své literární předloze, pak postava lichváře vychází z Mefista a dál dotvořena lidskou fantazií. Je to kreatura člověka, který se neštítí ničeho a nikoho. Jeho postava je znetvořená a obličej dokáže odrážet chtivost stejně jako servilnost. Pohrává si s Faustem stejně jako s krysou a ulevit si od střevních potíží je schopen kdekoliv. Sochu madony v kostele oplzle oslintá. Lidi ani věci nemají pro něj žádnou hodnotu a Faust je navíc ještě tak úžasně lákavá kořist. Je to člověk vzdělaný, ale touží po penězích a po lásce k Markétce. Je tak lidsky zranitelným a ovladatelným.
Postava Markétky do příběhu vnáší něhu, světlo i naivní důvěřivost. Smrt Markétky se propojí s odevzdaností k Faustovi. Možná to všechno působí zmateně a nejasně, ale stejně tak je zmateně a nejasně působí celý film. Mnoho scén je střihem rozděleno na více úseků, které se navzájem propojují. Sledovat dějovou linku není snadné a možná právě to bylo záměrem režiséra. Stejně jako Faust marně hledá odpověď na své otázky a touží po Markétce, tak marná je snaha diváka najít jasnou linii příběhu a orientovat se v tříšti výtvarně zajímavých záběrů.
Film nenechá diváka lhostejným a ocení ho spíše ti, kdo se s dílem J.W.Goetha setkali na školách nebo mudrují nad smyslem lidského bytí. Pro ostatní se může stát filmem na hranici stravitelnosti a porozumění. I když lákavé jsou záběry z netradičně pojaté scény s ženami ve velké prádelně nebo milostné vyznání Fausta s Markétkou.
Na celkovém vyznění filmu má podíl hudba, výtvarné profese a vedení kamery. O hudební doprovod se postaral ruský skladatel Andrey Sigle, který má mnoholetou zkušenost s filmovou hudbou a pro Fausta složil l hudební doprovod, který jako jemný podkres dotváří jednotlivé scény. Historické kulisy se zabarvením starých olejových obrazů krajin působí spolu s hudebním doprovodem klidně oproti hrubým scénám v úzkých ulicích městečka a v potemnělých a špinavých místnostech. Drsnost a živelnost dokreslují zvuky kroků, zvířat, dechu i sípění, které jsou často slyšet i během hovoru lidí.
Faustův příběh sledoval za kamerou velice úspěšný francouzský kameraman Bruno Delbonnel, držitel ocenění European Film Award za nejlepší kameru (Amélie z Montmartru) a třikrát byl tento kameraman nominován na Oskara (Amélie z Montmartru, Příliš dlouhé zásnuby a Harry Potter a Princ dvojí krve). Ve filmu Faust si kameraman skutečně vyhrál a nabízí záběry od detailů na lidské tělo i přes pohledy do nitra hromady hadrů nebo pod sukně pradlen. Nádherně poetické jsou záběry krajin, skal a ledovců.
Zajímavé lokality pro natáčení filmu byly vybrány i v Čechách. Točilo se na hradě Točník, Žebrák a v Kutné Hoře. Záběry ledovce a gejzíru se natáčely na Islandu.
Z hereckých výkonů mě zaujal především představitel lichváře, herec a tanečník Anton Adasinskij (divadlo DEREVO). Jeho postava odpuzuje a současně neustále přitahuje pozornost diváka. Je to postava propracovaná od celkového držení těla a pohybu v prostoru až po jemnou mimiku tváře nebo. Fausta zahrál německý herec Johannes Zeiler s velkou razancí při velkém hněvu i s citem pro jemnost ve scénách s Markétkou, kterou hraje Isolda Dychauk. Na tuto herečku si možná diváci pamatují ze seriálu Borgia. Ruské herečce Isoldě Dychauk je teprve 19 let a její filmová hvězda strmě stoupá.
Film Faust není snadno stravitelné a zábavné dílo pro nenáročného diváka. Zpočátku svižné tempo filmu se s postupujícím časem zpomaluje a délka 131 minut je na hraně únosnosti divácké pozornosti. Film je osobitě zpracován s důrazem na výtvarnou složku. Film natočený v němčině získal cenu Zlatého lva na Benátském filmovém festivalu 2011.
