Hana Wlodarczyková (scenáristka)

Pochází z Bystřice nad Pernštejnem. V 90. letech absol­vo­va­la kated­ru scé­náris­ti­ky a dra­ma­tur­gie na FAMU. Od té doby pra­co­va­la jako dra­ma­tur­gy­ně na mno­ha tele­viz­ních pořa­dech, seri­á­lech a fil­mech (z TV fil­mů např. Na dně skle­nič­ky, Zrádce, Byl lás­ky čas, Správej dres atd.) V sou­čas­né době pra­cu­je jako dra­ma­tur­gy­ně v České tele­vi­zi.

Co vás nej­víc zau­ja­lo při prv­ním pře­čte­ní Hájíčkovy kni­hy?

Vltavíny jako tajem­ný před­mět tou­hy. Mužský svět. Drsný, ale v něčem poe­tic­ký. Ženám od při­ro­ze­nos­ti vzdá­le­ný. Při čte­ní romá­nu jsem muž­ským hrdi­nům lec­cos závi­dě­la. Možná jsou i ženy – hle­dač­ky vlta­ví­nů, ale na nale­ziš­tích ani v roz­ho­vo­rech s auten­tic­ký­mi kopá­či jsme na žád­nou nena­ra­zi­li.

V čem je tvor­ba adap­to­va­né­ho scé­ná­ře snaz­ší a v čem těž­ší, než když se jed­ná o scé­nář původ­ní?

Adaptace je mno­hem těž­ší než vlast­ní vymyš­le­ný pří­běh. Museli jsme neu­stá­le zva­žo­vat, jaký je původ­ní záměr auto­ra, původ­ní nála­da, atmo­sfé­ra, étos tex­tu. A zva­žo­vat, co obě­to­vat, co opus­tit, co zane­chat, kde se auto­ro­vi nezpro­ne­vě­řit a kde nao­pak ano. U Koní je navíc oří­šek, že celý román je psa­ný v ich for­mě, jako tako­vý lyric­ký proud vědo­mí. A ten­to proud vědo­mí a poci­tů pře­vést do dějo­vé­ho tva­ru neby­lo leh­ké. S tím jsme se pra­li. Vymyslet tam pří­bě­ho­vou kauza­li­tu.

Na dru­hou stra­nu, adap­ta­ce má výho­du, že se může­me opřít o pro­vě­ře­ný text, kte­rý opro­ti vlast­ní lát­ce fun­gu­je jako urči­tá brz­da. Brzda, abychom nesklouz­li do něja­kých dějo­vých vylo­me­nin a pří­bě­ho­vých nesmys­lů.

Vedli jste jako sce­náris­té dia­log s auto­rem před­lo­hy ohled­ně zásad­něj­ších změn v ději či cha­rak­te­ru postav?

Od Jirky jsme už na začát­ku dosta­li vol­nou ruku. Celkem tušil, že film a román jsou dvě odliš­né dis­ci­plí­ny, a byl smí­řen s tím, že mu jeho kníž­ku změ­ní­me k nepo­zná­ní. Jirkův román je pod­ma­ni­vý, čte se jed­ním dechem, ale pro zfil­mo­vá­ní má mno­há úska­lí. Celý román je psa­ný v ich for­mě, jako tako­vý lyric­ký proud vědo­mí. A ten­to proud vědo­mí a poci­tů pře­vést do dějo­vé­ho tva­ru neby­lo leh­ké. Vymyslet pří­bě­ho­vou kauza­li­tu.

Další věc je, že se román ode­hrá­vá v roz­me­zí zhru­ba jed­no­ho dese­ti­le­tí a uka­zu­je obdo­bí před a po revo­lu­ci. Pracuje s tím, jak toto obdo­bí někte­ré posta­vy pro­mě­ni­lo, zatím­co hlav­ní hrdi­na „zaspal dobu“ a zůstal lon­do­nov­ským dob­ro­dru­hem. O tom jsme s Jirkou dis­ku­to­va­li hod­ně. Od začát­ku jsme chtě­li pře­nést pří­běh do sou­čas­nos­ti. Ukázat téma, kte­ré je nad­ča­so­vé, na vněj­ších pomě­rech nezá­vis­lé, v něčem i aktu­ál­ní.

Hrdinové pří­bě­hu jsou dospě­lí muži s rodi­na­mi či part­ner­ka­mi, přes­to se občas cho­va­jí jako nezod­po­věd­ní klu­ci, nedo­mýš­le­jí­cí důsled­ky své­ho koná­ní. Rozumíte jim?

U kaž­dé­ho je moti­va­ce jiná. Pavlovo jed­ná­ní žene urči­tá nezra­lost, roman­tic­ké vidě­ní svě­ta, hle­dá­ní oprav­do­vos­ti a své­ho mís­ta mimo uni­for­mo­va­ný svět, ide­a­lis­mus, kte­rý se mu ale po ces­tě ztra­tí. Kačmar ale jed­ná prag­ma­tic­ky, raci­o­nál­ně a vlast­ně zod­po­věd­ně. Musí zajis­tit rodi­nu a pro­spek­tor­ství je pro něj v jeho těž­ké situ­a­ci jedi­ná ces­ta. Spíš než nezod­po­věd­ní bych o nich řek­la, že jsou neza­řa­di­tel­ní. A to pova­žu­ji za klad. Socializovaných pánů, kte­ří své činy domýš­le­jí na dvě stě let dopře­du, jsou plné uli­ce, a člo­vě­ku čas­to vrtá hla­vou, kde je to ješ­tě zod­po­věd­nost a kde už vypo­čí­ta­vá kal­ku­lu­jí­cí nuda.