Dan Wlodarczyk – režie, spoluautor scénáře

Režisér a scé­náris­ta Dan Wlodarczyk je absol­ven­tem Katedry doku­men­tár­ní tvor­by FAMU. Je auto­rem kolem dva­ce­ti doku­men­tár­ních fil­mů, ve kte­rých se zají­mal zejmé­na o feno­mén sub­kul­tur a alter­na­tiv­ní­ho život­ní­ho sty­lu (např. „Anarchie od A k A a zase zpět“ o anar­chis­tech, squat­te­rech a spre­je­rech, „Bulldog Boys“ o skinhe­a­dech, „Život v řádu“ o feno­mé­nu řehol­nic­tví, „Tráva“ o pro­ble­ma­ti­ce uži­va­te­lů měk­kých drog), a tře­ba také o jedin­cích v opo­zi­ci vůči sys­té­mu (např. „Poslední jíz­da krá­le Dunaje“ o pro­ti­ko­mu­nis­tic­kých pře­va­dě­čích). V hra­né tvor­bě debu­to­val celo­ve­čer­ním fil­mem Indián a sestřič­ka (oce­ně­ným na fes­ti­va­lu pol­ských kri­ti­ků v Lagówě a na fes­ti­va­lu v Chotěbuzi). V hra­né tele­viz­ní tvor­bě pra­co­val jako reži­sér např. na seri­á­lech Kriminálka Anděl, Soukromé pas­ti, Případy prv­ní­ho oddě­le­ní a mno­ha dal­ších.

Čím vás inspi­ro­val román Jiřího Hájíčka, že jste si ho vybral jako námět své­ho celo­ve­čer­ní­ho fil­mu?

O vlta­ví­nech jsem pře­mýš­lel jako o lát­ce pro fil­mo­vý pří­běh už dlou­ho. Nabízejí se samy: je v nich tajem­ství, je v nich dob­ro­druž­ství, jejich hle­dá­ní a kopá­ní je na pome­zí legál­nos­ti a nele­gál­nos­ti, to, co zla­to­ko­po­vé děla­jí, je tak tro­chu zaká­za­né a záro­veň ne. A o zla­to­ko­pech vlta­ví­nů se už z pod­sta­ty věci neví nic. Vlastně jsem se divil, že o vlta­ví­nech ješ­tě žád­ný film nevzni­kl. A pak jsem, po pře­čte­ní Selskýho baro­ka, nara­zil na dal­ší Jirkovu kníž­ku, román o vlta­ví­nech, a tam to už všech­no zpra­co­va­né bylo. Nebylo nad čím pře­mýš­let a Jirkovi rov­nou zavo­lal.

 Příběh kni­hy je zasa­ze­ný do doby před při­bliž­ně dese­ti lety, jak slo­ži­té ho bylo časo­vě posu­nout do sou­čas­nos­ti?

Román se ode­hrá­vá v rozpě­tí dese­ti let na kon­ci osm­de­sá­tých let a v deva­de­sá­tých letech a hrdi­na v něm se mění ze stu­den­ta ve vyho­ře­lý­ho chla­pa. Ožení se, roz­ve­de, něko­li­krát změ­ní zaměst­ná­ní. Kniha je spíš lyric­ká bala­da, kte­rá s leh­kos­tí pře­ska­ku­je celé život­ní eta­py. My jsme potře­bo­va­li komor­něj­ší dra­ma­tic­ký pří­běh, tak­že ta prá­ce byla v desti­la­ci děje. Jinak téma vlta­ví­nů a zla­to­ko­pec­tví je nad­ča­so­vé, reá­lie se zas tak moc nezmě­ni­ly, vlta­ví­ny se pořád kopou ruč­ně v lese a v uta­je­ní, žád­ný digi­tál­ní soft­ware vám v pře­ha­zo­vá­ní pís­ku nepo­mů­že, tak­že trans­po­zi­ce do sou­čas­nos­ti zas tako­vý pro­blém nebyl.

 Je to pod­le vás víc pří­běh o odvě­ké ata­vis­tic­ké muž­ské „zla­to­ko­pec­ké“ posed­los­ti, nebo o přá­tel­ství?

Je to pří­běh o přá­tel­ství, o vzta­ho­vém tro­ju­hel­ní­ku, o vlta­ví­nech a o tajem­ství. O zla­to­ko­pec­ké horeč­ce je Jirkova kníž­ka, my jsme vytáh­li spíš ten motiv svo­bo­dy a vol­nos­ti. Být na svém bez šéfa, kte­rý mě buze­ru­je co a jak. O tom mys­lím dost vše­o­bec­ném poci­tu, nebo chcete-li tou­ze, unik­nout těm čím dál těs­něj­ším cha­padlům pra­vi­del, pří­ka­zů a záka­zů, kte­rý­mi jsme tady v Evropě seš­ně­ro­vá­ni. Zlatokop je opak byro­kra­ta.

Jaká úska­lí číha­jí na reži­sé­ra při tvor­bě pří­bě­hu na pome­zí dob­ro­druž­né­ho dra­ma­tu a soci­ál­ní­ho pří­bě­hu?

Já už jsem před něja­ký­mi dese­ti lety nara­zil na ter­mín eas­tern. Sociální dra­ma z východ­ní Evropy s prv­ky dob­ro­druž­né­ho pří­bě­hu. Nebo dob­ro­druž­né soci­ál­ní dra­ma z východ­ní Evropy. Důležitý je ale pří­běh samot­ný a téma, žánr je sekun­dár­ní, odvo­ze­ný z pří­bě­hu. V tomhle pří­pa­dě si lát­ka říká o for­mu, ne obrá­ce­ně.

Mužský svět v tom­to sním­ku je vyvá­žen pohle­dem obou part­ne­rek hlav­ních hrdi­nů. Měla v tom úhlu pohle­du vět­ší slo­vo i spo­lusce­nárist­ka Hana Wlodarczyková?

Hanka se mnou psa­la scé­nář od počát­ku spo­leč­ně, nicmé­ně tvůr­cem postav je Jirka Hájíček, a zrov­na žen­ské posta­vy, i Jarmilu i Karolínu, pro potře­by fil­mu doob­lík­nul hlav­ně Petr Jarchovský.

Jak slo­ži­té bylo najít vhod­né loka­li­ty na natá­če­ní? Je obec­ně zná­mo, že ile­gál­ní hle­da­či vlta­ví­nů jsou ve vel­ké neob­li­bě maji­te­lů a správ­ců lesů, pro­to­že svou čin­nos­tí ničí koře­ny stro­mů, a ohro­žu­jí tím i celé eko­sys­témy.

Naleziště vlta­ví­nů jsou obec­ně zná­má, něko­lik dese­ti­le­tí navště­vo­va­ná, a taky vět­ši­nou už vytě­že­ná. Jsou to sta­rý jámy a tune­ly, kde se toho už moc nena­jde, ale terén zůstal. Jako v prázd­ných vytě­že­ných lomech. Dneska se tam už spíš paběr­ku­je. My jsme potře­bo­va­li terén k natá­če­ní, ne hle­dat dra­ho­ka­my, tak­že nás zají­ma­ly prá­vě tyhle proflák­nu­tý loka­li­ty. A natá­če­ní niko­mu neva­dí: po fil­ma­řích zůsta­ne na mís­tě maxi­mál­ně něja­ký zapo­me­nu­tý kelí­mek nebo flaš­ka od vody. Filmařina je prá­ce jako kaž­dá jiná a mys­lím, že maji­te­lům je dost jed­no, jest­li u nich točí­me film o vlta­ví­nech nebo tře­ba pohád­ku: zají­má je prak­tic­ká strán­ka věci – jak dlou­ho tam bude­me, jaké potře­bu­je­me pří­stu­po­vé ces­ty, kolik a kudy při­je­de aut, jest­li potře­bu­je­me něja­kou úpra­vu teré­nu.

Co se týče eko­sys­té­mů: ano, pro sou­kro­mé maji­te­le lesů a polí to je pro­blém, ty díry jim ničí jejich maje­tek. Kdybych vlast­nil les nebo zahra­du, asi bych nechtěl, aby mi někdo pod­vr­tal stro­my něja­ký­mi šach­ta­mi. Ale v porov­ná­ní s dál­ni­cí nebo hek­ta­ry a kilo­me­t­ry čtve­reč­ní­mi beto­no­vých skla­dišť na okra­jích měst je to napros­té nic, a také jsem nikdy nesly­šel, že by se něja­ký eko­log vůči vlta­vi­ná­řům nějak ozý­val. Vždyť taky co: vyko­pe­te malou díru v zemi, ta po něko­li­ka měsí­cích ero­zí zase sama zanik­ne. Žádný beton, žád­ná che­mie, žád­né naru­še­ní pří­rod­ní rov­no­váhy. Když ty díry zali­je voda, tak je tam ako­rát víc komá­rů, žab a čol­ků.

Fenomén kopá­čů vlta­ví­nů čas od času oži­ví kri­mi­nál­ní zpra­vo­daj­ství, když se při hle­dá­ní někdo zra­ní nebo dokon­ce zemře či má kon­flikt s poli­cií. Vy ale dává­te tomu­to jevu nový roz­měr…

S tím kri­mi­nál­ním aspek­tem bych to tak dra­ma­tic­ky nevi­děl. Za posled­ních pade­sát let, pokud vím, to zasy­pa­lo snad dva lidi. Samozřejmě nevím, kolik tam pod zemí hni­je klu­ků samo­tá­řů, kte­rý to zasy­pa­lo, aniž by o nich někdo věděl, ale tipu­ju, že sta­tis­tic­ky je to pořád bez­peč­něj­ší povo­lá­ní než tře­ba pro­fe­si­o­nál­ní řidič. Ta pseudo-kriminální dra­ma­tič­nost je dána pros­tou tajem­nos­tí řemes­la zla­to­ko­pec­tví: chla­pík , co ho chyt­li s krum­pá­čem a pyt­lí­kem polod­ra­ho­ka­mů, je pro zpra­vo­daj­ství zábav­něj­ší figu­ra než ospa­lý kami­oňák, co pře­hlíd­nul znač­ku. A pro nás konec­kon­ců taky, pro­to jsme nato­či­li film o zla­to­ko­pech, ne o kami­oňá­cích.

Myslím že pro kopá­ní vlta­ví­nů a jejich polo-legálnost je typic­ká situ­a­ce z jed­no­ho nejme­no­va­né­ho nale­ziš­tě: dlou­hé roky to tam míst­ní poli­caj­ti peč­li­vě a přís­ně hlí­da­li, po nocích chy­ta­li kopá­če, dáva­li jim poku­ty, zaba­vo­va­li nářa­dí i kame­ny. Až při­je­la praž­ská fir­ma s povo­le­ním k těž­bě, pozem­ky kou­pi­li, les srov­na­li se zemí a celé úze­mí vytě­ži­li prů­mys­lo­vě pomo­cí rypa­del a bagrů. A pak zase odje­li. A poli­caj­ti si při­pa­da­li jako debi­lo­vé: celé ty roky honi­li a tresta­li klu­ky ze sou­sed­ství, aby na tom zbo­hat­nul inves­tor z Prahy. Vlastně ty vlta­ví­ny hlí­da­li pro něj.