(1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...Žena nasedá do svého auta. Motor zarachtotí, kola se dají do pohybu a vůz opouští parkoviště. Je tu však něco, o čem nemá nejmenší tušení. Kdosi ji z povzdálí sleduje, jako predátor svou kořist. Oba vozy se líně šinou bludištěm betonové džungle. Minou několik křižovatek, semaforů a párkrát změní směr. Dravec sedící za volantem, se drží své kořisti jako magnet. Oba vozy dojedou až na okraj města, kde stojí v řadách za sebou rodinné domky. Žena k jednomu takovému domu stočí volant a zastaví na příjezdové cestě. Její pronásledovatel zastaví opodál. Pozorně ji sleduje a cítí, jak v něm roste napětí. Pod jakou záminkou se dostane do domu? Kontrola jističů, hubení obtížného hmyzu? Ještě to musí promyslet. Potenciální oběť se blíží ke vchodovým dveřím, ty se náhle otevřou a ženu přivítá manžel. Pronásledovatel opouští stanoviště, tentokrát to nevyšlo.
Musím začít jedním konstatováním. Český distribuční název filmu je nepřesný a velmi zavádějící. Hlavní antihrdina Henry totiž rozhodně není vrah masový, ale sériový. Správný název filmu by tedy měl znít Henry: Portrét sériového vraha. Z tohoto drobného překladatelského přehmatu se postupem let stala doslova kultovní chyba. Mezi oběma termíny je přitom propastný rozdíl. Velmi stručně. Sériový vrah si mezi jednotlivými vraždami dává určitou časovou prodlevu (dny, týdny, měsíce i roky). Kromě výrazné časové pauzy se často liší i prostředí, v němž k zločinu dochází. Jednou to může být les, podruhé kufr auta, pak třeba opuštěná městská zástavba atd. Termínem masový vrah označujeme jedince, jež zabije velké množství lidí na jednom místě, v jednom konkrétním okamžiku. Typicky jde například o šílené střelce nebo řidiče, kteří vozidlem záměrně najedou do davu lidí. Tolik k terminologii.
A teď si již přibližme pozadí vzniku tohoto znepokojivého filmu. Natočil jej John McNaughton v roce 1986 a to za pouhých sto deset tisíc dolarů. Tyto peníze si z valné většiny vydělal jako námezdní režisér, který pro televizi zhotovil několik dokumentů s kriminální tématikou. Jeho dávným snem bylo zhotovit si vlastní film, ideálně nějaký sci-fi horor. Tedy něco, co za sto tisíc dolarů jen těžko natočíte. V rozhodování jakým směrem se jeho filmová prvotina bude ubírat, rozhodl nakonec jeden z nejúžasnějších vynálezů lidstva – televize. Začínající režisér zhlédl jednoho večera dokument o sériovém vrahovi, a tím nebyl nikdo jiný, než kontroverzní ikona amerických dějin Henry Lee Lucas. Onou kontroverzí nemám ani tak na mysli odporné zločiny, jimiž si navždy pošpinil ruce, ale počet obětí, které mu vyšetřovatelé házeli na hrb. Abych to upřesnil.
Henry Lee Lucas byl kočovný sériový vrah. Ve svém oprýskaném autě brázdil Ameriku křížem krážem a čas od času někoho zabil. Později se k němu přidal šílený homosexuál, žhář a v neposlední řadě rovněž vrah Ottis Toole. Chlapi spolu navázali intimní vztah a spoustu ohavných zločinů spáchali společně. Zkrátka páreček k pohledání. Jednoho dne spadla v Texasu klec a Henry začal mluvit. Sérioví vrazi jsou v drtivé většině dokonalí patologičtí lháři, kteří milují pozornost. Texaští rangeři, detektivové a vyšetřovatelé, měli na skladě desítky nevyřešených vražd a Henry se ke všemu ochotně doznával. Případy se krásně uzavíraly, frčky na ramenech vyšetřovatelů rychle přibývaly a z Henryho se stala mediální hvězda. Postupem času ovšem prosáklo napovrch, že vrah si rád vymýšlí, čehož vyšetřovatelé tak rádi využívali. Na světě byl rázem skandál obřích rozměrů. Ne, Lucas opravdu nezabil tři sta, natož tři tisíce lidí. Odsouzen byl nakonec za dvanáct vražd a Ottis za šest, přičemž reálný počet obětí obou predátorů není dodnes znám. A vzhledem k tomu, že oba pánové už nějaký ten pátek hnijí pod zemí, se skutečnou pravdu patrně nikdy nedozvíme.
Teď už alespoň zběžně víme z čeho režisér John McNaughton při tvorbě svého filmového debutu rámcově vycházel. Je nutné si uvědomit, že film, respektive scénář, se životem skutečného Lucase pouze volně inspiruje. Jde o jakýsi fiktivní životopis, jehož základ a postavy jsou postavené na reálných předobrazech, avšak příběh si jde svou unikátní, smyšlenou cestou. Dva příklady. Henry ve filmu hovoří o minulosti a vzpomíná na to, jak zavraždil svou vlastní matku. K této události opravdu došlo i v životě skutečného Lucase. Pak je tu ovšem scéna v níž Henry zlikviduje Ottise, který se snaží znásilnit svou vlastní sestru. Tohle je již čirá fikce, neboť pravý Ottis Toole zemřel ve vězení na cirhózu jater. Mapu máme rozloženou, záměr režiséra známe. Pusťme se tedy konečně do děje.
Hlavní postavou je Henry. Od pohledu obyčejný týpek ze sociálně slabší třídy, který se protlouká životem jak se dá. Občas si přivydělá jako deratizér, rád si vypije svoje pivo a jen tak mimochodem zabíjí lidi. Henry je totiž sériový vrah. Nečiní tak ze zištných záměrů, ani ze msty. Dělá to proto, neboť ho to baví a je v tom zatraceně dobrý. Nemá žádné svědomí a vraždí zcela bez emocí. Lidé jsou pro něj pouhé předměty, jako lampa nebo pohovka. Henry však není žádný vyšinutý schizofrenik. Kdepak. Je přirozeně inteligentní a vysoce organizovaný. Nechce se nechat chytit, důkladně za sebou zametá stopy a každou vraždu si dopředu promýšlí. Jednou za čas se ze svých cest vrací do Chicaga, kde navštěvuje svého starého kámoše Ottise. Do špinavých ulic velkoměsta dorazí i Becky, což je Ottisova mladší sestra. Zvláštní trojici postav svírá každodenní rutina nuzného života a bolestná minulost. Všichni tři spolu obývají malý byt v němž živoří. Becky navíc začne k Henrymu něco cítit, avšak u takových lidí nemá zdravý vztah a láska žádnou šanci na úspěch.
Jak vidno, děj nestaví na žádné propracované zápletce nebo nečekané pointě. Po celou stopáž sledujeme v zásadě několikadenní výřez ze života hodně zvláštního člověka, na němž je nejděsivější fakt, že vypadá úplně normálně. Žádné slintající monstrum s rohama na hlavě, ale nenápadný třicátník, jehož od většinové společnosti odlišuje pouze jeho temné hobby. Henry je zkrátka průměrný člověk z davu, což se nedá říci o jeho ujetém kamarádovi. Ottis vypadá od prvního pohledu jako ukázkový úchyl, který navíc chytrosti moc nepobral. Buranské způsoby, incestní touhy po vlastní sestře a vyhnilé zuby z něj činí kardinálního slizáka. Henry má nad Ottisem jistou moc, koordinuje jeho chování a později ho zasvětí do svého zvrhlého řemesla. Zatímco Becky povětšinou tráví čas v zatuchlém bytě, případně se snaží získat nějaké zaměstnání, tak zkažená dvojice podivínů tráví dlouhé noci v ulicích a vyhlíží své oběti.
Henry a Ottis jsou modelovou ukázkou vražedné dvojice. Henry je dominantní, chladně uvažující dravec. Perfektně se ovládá a každý krok dopředu zvažuje, kdežto Ottis zastupuje méně chytrého submisivního jedince s občasnou ztrátou sebeovládání. Je zvláštní, že k Henrymu člověk ani necítí přílišnou zášť. To, co dělá, má kořeny v traumatickém dětství. Dá se sice pochopit proč z něj extrémní život ukoval monstrum, což ale neznamená, že by šlo jeho činy akceptovat. Tedy chápeme motivaci, ale neschvalujeme samotné činy. Ottis je naproti tomu záměrně vykreslen jako nesympatický magor. Asi si také prožil své, ale scénář nám nedovoluje nakouknout hlouběji do nitra jeho pokřivené mysli. Proto jej vnímáme víceméně jako anonymní postavu, jež je zlá a zvrácená čistě z principu. Na půvabu mu nepřidávají ani sexuální výpady vůči vlastní sestře, které se Henry několikrát zastane. Henryho můžeme do určité míry chápat jako antihrdinu, kdežto Ottis zastupuje čistě zápornou stranu. Dokonalý recept na nevyhnutelnou katastrofu.
Možná vás napadne, že s přihlédnutím k finanční stránce věci, musí mít film otřesnou technickou úroveň. Nikoliv. Zrnitý obraz, 16 mm film, dokumentární feeling a precizní práce kameramana Charlieho Liebermana, činí z filmu vizuálně neotřelý zážitek. Opravdu dobrá je úvodní série obrazů v níž sledujeme krvavá místa činu, a na pozadí slyšíme zvukový doprovod zachycující poslední chvilky nebohých obětí. Po každém takovém záběru následuje střih a my vidíme Henryho, jak třeba žoviálně laškuje se servírkou v bistru. Funkční a působivý kontrast. Je nám jasné, že ty lidi sejmul Henry a zároveň si plně uvědomujeme tu masku obyčejnosti, jež mazaně zakrývá bestii skrytou uvnitř. Zmínit musím i mrazivé dialogy mezi Henrym a Becky. Oba sedí v kuchyni, diskutují, hrají karty, kamera je v táhlých nájezdech sleduje a my, jakožto diváci posloucháme historky, při nichž tuhne krev v žilách.
Obsazení nemá chybu, tím myslím ústřední trio tehdy absolutně neznámých herců. Tracy Arnold sice žádnou díru do světa neudělala, ale jako naivní Becky je více než přesvědčivá. To pánové se s budoucností dokázali popasovat podstatně lépe. Tom Towles se v Hollywoodu prosadil jako herec převážně záporných rolí. S tím obličejem se popravdě ani není čemu divit. Jeho Ottis je ukázkový výškrabek ze dna společnosti. Odporný, nevyzpytatelný a amorální. Ovšem absolutní perlou je jednoznačně Michael Rooker ztvárňující chladnokrevného Henryho. Herec se o roli doslechl úplnou náhodou a ihned se dostavil na konkurz, neboť herectví studoval a věnoval se mu na amatérské úrovni. Bylo mu úplně šumák, zda-li je scénář dobrý či nikoliv. Hlavně si zahrát ve filmu.
O to více si jeho unikátní výkon zaslouží uznání. Začínající herec Henryho nehrál, on se jím na place stával. Opravdu autentická, sugestivně nepříjemná kreace. Přesně takhle si představuji typického sériového vraha. Michael Rooker má ze všech tří herců asi nejzajímavější kariéru. Podobně jako u Toma Towlese je většina jeho rolí spíše záporného charakteru, ale ztvárnil i několik ryze kladných postav. Opravdového sympaťáka si střihnul v akčním snímku Cliffhanger (1993), kde kryl záda samotnému Sylvesteru Stallonovi. Výborný byl i v prvních sériích seriálu Živí mrtví (2010). Avšak mladší generace filmových fanoušků si ho určitě bude pamatovat jako modrého šéfa žoldáků Youndu, z komiksového hitu režiséra Jemese Gunna – Strážci galaxie (2014). Režisér John McNaughton svůj debut podle mě už nikdy nepřekonal, zato kameraman Charlie Lieberman později rozjel úspěšnou kariéru v televizních seriálech.
Pokud bych měl na filmu Henry: Portrét masového vraha hledat nějaké slabiny, tak zmíním trochu rozvláčné tempo a slabší psychologii postav. Něco málo se sice o Henrym dozvíme, ale příliš do hloubky se nejde. Alespoň nám film umožní pochopit jeho kreativní, často se měnící modus operandi. Jinak řečeno, typický styl nebo též postup nějaké opakující se činnosti (v tomto případě kriminální). Henry jednou používá nůž, pak střílí a jindy zase škrtí. Důvod je prostý – zmást policii. Přesto bych se o něm, jako o člověku, rád dozvěděl víc. Rozhodně by to pro mne bylo zajímavější, než prezentovaná rozmanitost jeho zabijáckých technik. Třeba Ottisova minulost zůstává, jak jsem zmiňoval výše, po celou dobu zahalena rouškou tajemství, a to je škoda. Zrovna z téhle postavy se toho dalo vytřískat podstatně víc.
Film měl v době uvedení velké problémy s cenzurou, a ač byl dokončen v roce 1986, oficiální premiéry se dočkal až roku 1990. Nenechte se tím prosím odradit, fámy o brutálních scénách jsou značně přifouknuté. Ano, je tu nějaká krev a mrtvoly, ale nejde o nic přehnaně explicitního. Výjimku tvoří pouze jedna jediná scéna, ale i tam se to nejtvrdší násilí odehraje mimo oko objektivu. Tohle není žádný béčkový horor, ale trochu tvrdší psychologické drama s hutnou, maximálně špinavou atmosférou. Žádné vtipy, žádná nadsázka, ale tvrdá realita. V tomto filmu není prostor pro výrazné vedlejší postavy, nejsou tu ani vyšetřovatelé, kteří by se Henrymu dostali na kobylku. Tohle je v první řadě panoptikum pokřivených duší, zvolna plujících kalnou stokou života. Lidé jako Henry mohou žít mezi námi. Nejde o mýtické bazilišky nebo krvechtivé upíry, ale bytosti z masa a kostí. Nato bychom nikdy neměli zapomínat. Pochmurné dílo, kterým „Henry“ bezesporu je, nám tuhle skutečnost připomíná, a v tom spatřuji jeho největší přínos.
Hodnocení: 80 %
Photos © Dark Sky Films
Nejnovější komentáře