Henry: Portrét masového vraha – Zabíjení jako životní styl

(1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)

Loading...

Žena nase­dá do své­ho auta. Motor zarach­to­tí, kola se dají do pohy­bu a vůz opouš­tí par­ko­viš­tě. Je tu však něco, o čem nemá nejmen­ší tuše­ní. Kdosi ji z povzdá­lí sle­du­je, jako pre­dá­tor svou kořist. Oba vozy se líně šinou blu­diš­těm beto­no­vé džun­gle. Minou něko­lik kři­žo­va­tek, sema­fo­rů a pár­krát změ­ní směr. Dravec sedí­cí za volan­tem, se drží své kořisti jako mag­net. Oba vozy doje­dou až na okraj měs­ta, kde sto­jí v řadách za sebou rodin­né dom­ky. Žena k jed­no­mu tako­vé­mu domu sto­čí volant a zasta­ví na pří­jez­do­vé ces­tě. Její pro­ná­sle­do­va­tel zasta­ví opo­dál. Pozorně ji sle­du­je a cítí, jak v něm ros­te napě­tí. Pod jakou zámin­kou se dosta­ne do domu? Kontrola jis­ti­čů, hube­ní obtíž­né­ho hmy­zu? Ještě to musí pro­mys­let. Potenciální oběť se blí­ží ke vcho­do­vým dve­řím, ty se náh­le ote­vřou a ženu při­ví­tá man­žel. Pronásledovatel opouš­tí sta­no­viš­tě, ten­to­krát to nevy­šlo.

Musím začít jed­ním kon­sta­to­vá­ním. Český dis­tri­buč­ní název fil­mu je nepřes­ný a vel­mi zavá­dě­jí­cí. Hlavní anti­hr­di­na Henry totiž roz­hod­ně není vrah maso­vý, ale séri­o­vý. Správný název fil­mu by tedy měl znít Henry: Portrét séri­o­vé­ho vra­ha. Z toho­to drob­né­ho pře­kla­da­tel­ské­ho pře­hma­tu se postu­pem let sta­la doslo­va kul­tov­ní chy­ba. Mezi obě­ma ter­mí­ny je při­tom pro­past­ný roz­díl. Velmi struč­ně. Sériový vrah si mezi jed­not­li­vý­mi vraž­da­mi dává urči­tou časo­vou pro­dle­vu (dny, týd­ny, měsí­ce i roky). Kromě výraz­né časo­vé pau­zy se čas­to liší i pro­stře­dí, v němž k zlo­či­nu dochá­zí. Jednou to může být les, podru­hé kufr auta, pak tře­ba opuš­tě­ná měst­ská zástav­ba atd. Termínem maso­vý vrah ozna­ču­je­me jedin­ce, jež zabi­je vel­ké množ­ství lidí na jed­nom mís­tě, v jed­nom kon­krét­ním oka­mži­ku. Typicky jde napří­klad o šíle­né střel­ce nebo řidi­če, kte­ří vozi­dlem záměr­ně naje­dou do davu lidí. Tolik k ter­mi­no­lo­gii.

A teď si již při­bliž­me poza­dí vzni­ku toho­to zne­po­ko­ji­vé­ho fil­mu. Natočil jej John McNaughton v roce 1986 a to za pou­hých sto deset tisíc dola­rů. Tyto pení­ze si z val­né vět­ši­ny vydě­lal jako námezd­ní reži­sér, kte­rý pro tele­vi­zi zho­to­vil něko­lik doku­men­tů s kri­mi­nál­ní téma­ti­kou. Jeho dáv­ným snem bylo zho­to­vit si vlast­ní film, ide­ál­ně něja­ký sci-fi horor. Tedy něco, co za sto tisíc dola­rů jen těž­ko nato­čí­te. V roz­ho­do­vá­ní jakým smě­rem se jeho fil­mo­vá prvo­ti­na bude ubí­rat, roz­ho­dl nako­nec jeden z nej­ú­žas­něj­ších vyná­le­zů lid­stva – tele­vi­ze. Začínající reži­sér zhlé­dl jed­no­ho veče­ra doku­ment o séri­o­vém vra­ho­vi, a tím nebyl nikdo jiný, než kon­tro­verz­ní iko­na ame­ric­kých dějin Henry Lee Lucas. Onou kon­tro­ver­zí nemám ani tak na mys­li odpor­né zlo­či­ny, jimiž si navždy pošpi­nil ruce, ale počet obě­tí, kte­ré mu vyšet­řo­va­te­lé háze­li na hrb. Abych to upřes­nil.

Henry Lee Lucas byl kočov­ný séri­o­vý vrah. Ve svém oprýska­ném autě bráz­dil Ameriku kří­žem krá­žem a čas od času něko­ho zabil. Později se k němu při­dal šíle­ný homose­xu­ál, žhář a v nepo­sled­ní řadě rov­něž vrah Ottis Toole. Chlapi spo­lu navá­za­li intim­ní vztah a spous­tu ohav­ných zlo­či­nů spácha­li spo­leč­ně. Zkrátka páre­ček k pohle­dá­ní. Jednoho dne spadla v Texasu klec a Henry začal mlu­vit. Sérioví vra­zi jsou v drti­vé vět­ši­ně doko­na­lí pato­lo­gič­tí lhá­ři, kte­ří milu­jí pozor­nost. Texaští ran­ge­ři, detek­ti­vo­vé a vyšet­řo­va­te­lé, měli na skla­dě desít­ky nevy­ře­še­ných vražd a Henry se ke vše­mu ochot­ně dozná­val. Případy se krás­ně uza­ví­ra­ly, frč­ky na rame­nech vyšet­řo­va­te­lů rych­le při­bý­va­ly a z Henryho se sta­la medi­ál­ní hvězda. Postupem času ovšem pro­sáklo napo­vrch, že vrah si rád vymýš­lí, čehož vyšet­řo­va­te­lé tak rádi vyu­ží­va­li. Na svě­tě byl rázem skan­dál obřích roz­mě­rů. Ne, Lucas oprav­du neza­bil tři sta, natož tři tisí­ce lidí. Odsouzen byl nako­nec za dva­náct vražd a Ottis za šest, při­čemž reál­ný počet obě­tí obou pre­dá­to­rů není dodnes znám. A vzhle­dem k tomu, že oba páno­vé už něja­ký ten pátek hni­jí pod zemí, se sku­teč­nou prav­du patr­ně nikdy nedo­zví­me.

Teď už ale­spoň zběž­ně víme z čeho reži­sér John McNaughton při tvor­bě své­ho fil­mo­vé­ho debu­tu rám­co­vě vychá­zel. Je nut­né si uvě­do­mit, že film, respek­ti­ve scé­nář, se živo­tem sku­teč­né­ho Lucase pou­ze vol­ně inspi­ru­je. Jde o jaký­si fik­tiv­ní živo­to­pis, jehož základ a posta­vy jsou posta­ve­né na reál­ných předob­ra­zech, avšak pří­běh si jde svou uni­kát­ní, smyš­le­nou ces­tou. Dva pří­kla­dy. Henry ve fil­mu hovo­ří o minu­los­ti a vzpo­mí­ná na to, jak zavraž­dil svou vlast­ní mat­ku. K této udá­los­ti oprav­du došlo i v živo­tě sku­teč­né­ho Lucase. Pak je tu ovšem scé­na v níž Henry zlik­vi­du­je Ottise, kte­rý se sna­ží zná­sil­nit svou vlast­ní sest­ru. Tohle je již čirá fik­ce, neboť pra­vý Ottis Toole zemřel ve věze­ní na cirhó­zu jater. Mapu máme roz­lo­že­nou, záměr reži­sé­ra zná­me. Pusťme se tedy koneč­ně do děje.

Hlavní posta­vou je Henry. Od pohle­du oby­čej­ný týpek ze soci­ál­ně slab­ší tří­dy, kte­rý se pro­tlou­ká živo­tem jak se dá. Občas si při­vy­dě­lá jako dera­ti­zér, rád si vypi­je svo­je pivo a jen tak mimo­cho­dem zabí­jí lidi. Henry je totiž séri­o­vý vrah. Nečiní tak ze zišt­ných zámě­rů, ani ze msty. Dělá to pro­to, neboť ho to baví a je v tom zatra­ce­ně dob­rý. Nemá žád­né svě­do­mí a vraž­dí zce­la bez emo­cí. Lidé jsou pro něj pou­hé před­mě­ty, jako lam­pa nebo pohov­ka. Henry však není žád­ný vyši­nu­tý schi­zofre­nik. Kdepak. Je při­ro­ze­ně inte­li­gent­ní a vyso­ce orga­ni­zo­va­ný. Nechce se nechat chy­tit, důklad­ně za sebou zame­tá sto­py a kaž­dou vraž­du si dopře­du pro­mýš­lí. Jednou za čas se ze svých cest vra­cí do Chicaga, kde navště­vu­je své­ho staré­ho kámo­še Ottise. Do špi­na­vých ulic vel­ko­měs­ta dora­zí i Becky, což je Ottisova mlad­ší sest­ra. Zvláštní tro­ji­ci postav sví­rá kaž­do­den­ní ruti­na nuz­né­ho živo­ta a bolest­ná minu­lost. Všichni tři spo­lu obý­va­jí malý byt v němž živo­ří. Becky navíc začne k Henrymu něco cítit, avšak u tako­vých lidí nemá zdra­vý vztah a lás­ka žád­nou šan­ci na úspěch.

Jak vid­no, děj nesta­ví na žád­né pro­pra­co­va­né záplet­ce nebo neče­ka­né poin­tě. Po celou sto­páž sle­du­je­me v zása­dě něko­li­ka­den­ní výřez ze živo­ta hod­ně zvlášt­ní­ho člo­vě­ka, na němž je nejdě­si­věj­ší fakt, že vypa­dá úpl­ně nor­mál­ně. Žádné slin­ta­jí­cí mon­strum s roha­ma na hla­vě, ale nená­pad­ný tři­cát­ník, jehož od vět­ši­no­vé spo­leč­nos­ti odli­šu­je pou­ze jeho tem­né hob­by. Henry je zkrát­ka prů­měr­ný člo­věk z davu, což se nedá říci o jeho uje­tém kama­rá­do­vi. Ottis vypa­dá od prv­ní­ho pohle­du jako ukáz­ko­vý úchyl, kte­rý navíc chyt­ros­ti moc nepo­bral. Buranské způ­so­by, incest­ní tou­hy po vlast­ní sestře a vyhni­lé zuby z něj činí kar­di­nál­ní­ho sli­zá­ka. Henry má nad Ottisem jis­tou moc, koor­di­nu­je jeho cho­vá­ní a poz­dě­ji ho zasvě­tí do své­ho zvrhlé­ho řemes­la. Zatímco Becky povět­ši­nou trá­ví čas v zatuchlém bytě, pří­pad­ně se sna­ží zís­kat něja­ké zaměst­ná­ní, tak zka­že­ná dvo­ji­ce podi­ví­nů trá­ví dlou­hé noci v uli­cích a vyhlí­ží své obě­ti.

Henry a Ottis jsou mode­lo­vou ukáz­kou vra­žed­né dvo­ji­ce. Henry je domi­nant­ní, chlad­ně uva­žu­jí­cí dra­vec. Perfektně se ovlá­dá a kaž­dý krok dopře­du zva­žu­je, kdež­to Ottis zastu­pu­je méně chyt­ré­ho sub­mi­siv­ní­ho jedin­ce s občas­nou ztrá­tou sebe­o­vlá­dá­ní. Je zvlášt­ní, že k Henrymu člo­věk ani necí­tí pří­liš­nou zášť. To, co dělá, má koře­ny v trau­ma­tic­kém dět­ství. Dá se sice pocho­pit proč z něj extrém­ní život uko­val mon­strum, což ale nezna­me­ná, že by šlo jeho činy akcep­to­vat. Tedy chá­pe­me moti­va­ci, ale neschva­lu­je­me samot­né činy. Ottis je napro­ti tomu záměr­ně vykres­len jako nesym­pa­tic­ký magor. Asi si také pro­žil své, ale scé­nář nám nedo­vo­lu­je nakouk­nout hlou­bě­ji do nit­ra jeho pokři­ve­né mys­li. Proto jej vní­má­me více­mé­ně jako ano­nym­ní posta­vu, jež je zlá a zvrá­ce­ná čis­tě z prin­ci­pu. Na půva­bu mu nepři­dá­va­jí ani sexu­ál­ní výpa­dy vůči vlast­ní sestře, kte­ré se Henry něko­li­krát zasta­ne. Henryho může­me do urči­té míry chá­pat jako anti­hr­di­nu, kdež­to Ottis zastu­pu­je čis­tě zápor­nou stra­nu. Dokonalý recept na nevy­hnu­tel­nou kata­stro­fu.

Možná vás napad­ne, že s při­hléd­nu­tím k finanč­ní strán­ce věci, musí mít film otřes­nou tech­nic­kou úro­veň. Nikoliv. Zrnitý obraz, 16 mm film, doku­men­tár­ní fee­ling a pre­ciz­ní prá­ce kame­ra­ma­na Charlieho Liebermana, činí z fil­mu vizu­ál­ně neotře­lý záži­tek. Opravdu dob­rá je úvod­ní série obra­zů v níž sle­du­je­me krva­vá mís­ta činu, a na poza­dí sly­ší­me zvu­ko­vý dopro­vod zachy­cu­jí­cí posled­ní chvil­ky nebo­hých obě­tí. Po kaž­dém tako­vém zábě­ru násle­du­je střih a my vidí­me Henryho, jak tře­ba žovi­ál­ně laš­ku­je se ser­vír­kou v bis­tru. Funkční a půso­bi­vý kon­trast. Je nám jas­né, že ty lidi sejmul Henry a záro­veň si plně uvě­do­mu­je­me tu mas­ku oby­čej­nos­ti, jež maza­ně zakrý­vá bes­tii skry­tou uvnitř. Zmínit musím i mra­zi­vé dia­lo­gy mezi Henrym a Becky. Oba sedí v kuchy­ni, dis­ku­tu­jí, hra­jí kar­ty, kame­ra je v táh­lých nájez­dech sle­du­je a my, jakož­to divá­ci poslou­chá­me his­tor­ky, při nichž tuh­ne krev v žilách.

Obsazení nemá chy­bu, tím mys­lím ústřed­ní trio teh­dy abso­lut­ně nezná­mých her­ců. Tracy Arnold sice žád­nou díru do svě­ta neu­dě­la­la, ale jako naiv­ní Becky je více než pře­svěd­či­vá. To páno­vé se s budouc­nos­tí doká­za­li popa­so­vat pod­stat­ně lépe. Tom Towles se v Hollywoodu pro­sa­dil jako herec pře­váž­ně zápor­ných rolí. S tím obli­če­jem se poprav­dě ani není čemu divit. Jeho Ottis je ukáz­ko­vý výškra­bek ze dna spo­leč­nos­ti. Odporný, nevy­zpy­ta­tel­ný a amo­rál­ní. Ovšem abso­lut­ní per­lou je jed­no­znač­ně Michael Rooker ztvár­ňu­jí­cí chlad­no­krev­né­ho Henryho. Herec se o roli dosle­chl úpl­nou náho­dou a ihned se dosta­vil na kon­kurz, neboť herec­tví stu­do­val a věno­val se mu na ama­tér­ské úrov­ni. Bylo mu úpl­ně šumák, zda-li je scé­nář dob­rý či niko­liv. Hlavně si zahrát ve fil­mu.

O to více si jeho uni­kát­ní výkon zaslou­ží uzná­ní. Začínající herec Henryho nehrál, on se jím na pla­ce stá­val. Opravdu auten­tic­ká, suges­tiv­ně nepří­jem­ná kre­a­ce. Přesně takhle si před­sta­vu­ji typic­ké­ho séri­o­vé­ho vra­ha. Michael Rooker má ze všech tří her­ců asi nej­za­jí­ma­věj­ší kari­é­ru. Podobně jako u Toma Towlese je vět­ši­na jeho rolí spí­še zápor­né­ho cha­rak­te­ru, ale ztvár­nil i něko­lik ryze klad­ných postav. Opravdového sym­paťá­ka si střih­nul v akč­ním sním­ku Cliffhanger (1993), kde kryl záda samot­né­mu Sylvesteru Stallonovi. Výborný byl i v prv­ních séri­ích seri­á­lu Živí mrt­ví (2010). Avšak mlad­ší gene­ra­ce fil­mo­vých fanouš­ků si ho urči­tě bude pama­to­vat jako mod­ré­ho šéfa žol­dá­ků Youndu, z komik­so­vé­ho hitu reži­sé­ra Jemese Gunna – Strážci gala­xie (2014). Režisér John McNaughton svůj debut pod­le mě už nikdy nepře­ko­nal, zato kame­ra­man Charlie Lieberman poz­dě­ji roz­jel úspěš­nou kari­é­ru v tele­viz­ních seri­á­lech.

Pokud bych měl na fil­mu Henry: Portrét maso­vé­ho vra­ha hle­dat něja­ké sla­bi­ny, tak zmí­ním tro­chu roz­vláč­né tem­po a slab­ší psy­cho­lo­gii postav. Něco málo se sice o Henrym dozví­me, ale pří­liš do hloub­ky se nejde. Alespoň nám film umož­ní pocho­pit jeho kre­a­tiv­ní, čas­to se mění­cí modus ope­ran­di. Jinak řeče­no, typic­ký styl nebo též postup něja­ké opa­ku­jí­cí se čin­nos­ti (v tom­to pří­pa­dě kri­mi­nál­ní). Henry jed­nou pou­ží­vá nůž, pak stří­lí a jin­dy zase škr­tí. Důvod je pros­tý – zmást poli­cii. Přesto bych se o něm, jako o člo­vě­ku, rád dozvě­děl víc. Rozhodně by to pro mne bylo zají­ma­věj­ší, než pre­zen­to­va­ná roz­ma­ni­tost jeho zabi­jác­kých tech­nik. Třeba Ottisova minu­lost zůstá­vá, jak jsem zmi­ňo­val výše, po celou dobu zaha­le­na rouš­kou tajem­ství, a to je ško­da. Zrovna z téhle posta­vy se toho dalo vytřís­kat pod­stat­ně víc.

Film měl v době uve­de­ní vel­ké pro­blémy s cen­zu­rou, a ač byl dokon­čen v roce 1986, ofi­ci­ál­ní pre­mi­é­ry se dočkal až roku 1990. Nenechte se tím pro­sím odra­dit, fámy o bru­tál­ních scé­nách jsou znač­ně při­fouk­nu­té. Ano, je tu něja­ká krev a mrt­vo­ly, ale nejde o nic pře­hna­ně expli­cit­ní­ho. Výjimku tvo­ří pou­ze jed­na jedi­ná scé­na, ale i tam se to nej­tvrd­ší nási­lí ode­hra­je mimo oko objek­ti­vu. Tohle není žád­ný béč­ko­vý horor, ale tro­chu tvrd­ší psy­cho­lo­gic­ké dra­ma s hut­nou, maxi­mál­ně špi­na­vou atmo­sfé­rou. Žádné vti­py, žád­ná nad­sáz­ka, ale tvr­dá rea­li­ta. V tom­to fil­mu není pro­stor pro výraz­né ved­lej­ší posta­vy, nejsou tu ani vyšet­řo­va­te­lé, kte­ří by se Henrymu dosta­li na kobyl­ku. Tohle je v prv­ní řadě panop­ti­kum pokři­ve­ných duší, zvol­na plu­jí­cích kal­nou sto­kou živo­ta. Lidé jako Henry mohou žít mezi námi. Nejde o mýtic­ké bazi­liš­ky nebo krvech­ti­vé upí­ry, ale bytos­ti z masa a kos­tí. Nato bychom nikdy nemě­li zapo­mí­nat. Pochmurné dílo, kte­rým „Henry“ beze­spo­ru je, nám tuhle sku­teč­nost při­po­mí­ná, a v tom spat­řu­ji jeho nej­vět­ší pří­nos.

Hodnocení: 80 %

Photos © Dark Sky Films

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře