(zatím nehodnoceno)
Loading...Prügelknabe to nemá v životě lehké a když se v téhle roli člověk doslova zabydlí, tak se z ní těžko dostane. Olga Hepnarová si jako Prügelknabe – otloukánek připadá a jediným místem, kde dokáže vydržet, je chata, kam nikdo nechodí. Samota může být příjemná, ale nemusí být dobré řešení. Olga do samoty utíká a čeká, že se něco změní. Co se jí děje v hlavě, to nemá nikdo ani potuchy a neví to ani ona sama. Prázdnota dává myšlenkám prostor bez regulace. A když se Olga rozhodně k radikální změně, pak je to cesta s trvalou konečnou stanicí. Stane se poslední popravenou ženou v Československu.
Námět k filmu napsal Roman Cílek a na scénáři pracovala dvojice Petr Kazda a Tomáš Weinreb. Příběh Olgy Hepnarové se odehrává na konci šedesátých a začátkem sedmdesátých let minulého století. Do jejího života nezasahuje tehdejší atmosféra ve společnosti a politické změny. Její problémy jsou osobní a souvisí s jejím vztahem k lidem kolem ní. Psychické problémy, které má, nedokáže nikdo v jejím okolí dobře odhadnout ani řešit. Dospívání bývá sice období vzdoru vůči dospělé generaci, ale Olga měla problémů více. Patřila mezi ně i nevyhraněná sexuální orientace a obtížné přijetí sama sebe. Ve dvaadvaceti letech se Olga rozhodla k činu, který šokoval veřejnosti i lékaře. Tomáš Weinreb se s příběhem Olgy setkal při natáčení studentského filmu Všechno je sračka(2009), který dokumentuje osobité názory na život Miroslava Davida, bývalého milence Olgy. Tentokrát je filmový příběh věnován především Olze a sleduje její přístup k životu a lidem sledováním jejího chování a prezentací názorů včetně dopisu lékaři i části jejího vystoupení u soudního jednání.
Tvůrci připravili scénář a také film režírovali. Jednotlivé scény zobrazují výrazné situace v období dospívání a chvíle, kdy se Olga od lidí sama izoluje a utíká do samoty. To dalo velký prostor pro její představitelku, polskou herečku Michalinu Olszańskou. Její postava se plouží téměř ve všech scénách v apatii nebo v nejistotě, nebo jen zírá do neurčita. Tvář bez emocí jen zřídka ukazuje náznaky nějaké změny. Výbuchy nekontrolovaného vzteku pak přicházejí zcela nečekaně. Hlavní postava je sledována kamerou a film působí téměř jako dokument. Časový sled je zachován, ale scény přímo na sebe občas nenavazují. Na vnímání celku to však nemá vliv, protože každá situace je něčím zajímavá nebo provokuje a současně se tak nabaluje sled obrazů, ze kterých čiší nejistota, nezájem, apatie i ztlumený vztek. Postava Olgy je středem pozornosti kamery a další postavy do jejího světa průběžné vstupují. Komplikované vztahy v rodině prezentuje citově chladná matka (Klára Melíšková), která dokáže dceru zásobovat léky, ale nedokáže rozpoznat její psychické potíže. Komplikované citové vazby prezentuje Miroslav (Martin Pechlát) a lesbická přítelkyně Jitka (Marika Šoposká). Režiséři zvolili pro prezentaci těchto vztahů rozdílné prostředky a zvýraznili hlavně lesbickou scény Olgy a Jitky. Detailně nechávají kameru sledovat obě ženské postavy v intimní situaci a pro přípravu společného nocování Miroslava a Olgy je určen stan kdesi v přírodě. Z nepochopitelných důvodů stan staví v dešti a scéna vypadá jako parodie na Pata a Mata. Jinak jsou ostatní scény natočené velmi stroze a věcně. Většinou se jedná o základní pohled na situaci, pak padne několik slov a někdy ani to ne. Strohost v textu však koresponduje s celkovým černobílým pojetím filmu a celek působí výrazně depresivně.
Líbilo se mi, že film nehodnotí a nechá příběh působit svou syrovostí. Také oceňuji, že se autoři snažili držet známých faktů a zbytečně do příběhu nevsouvali další postavy. Námět i jeho filmové zpracování spolu vytváří působivé dílo, které provokuje k zamyšlení. Je ale problém, nad čím a jakým směrem se přemýšlení bude ubírat. Za herecký výkon chválím Michalinu Olszańskou, Mariku Šoposkou a Kláru Melíškovou.
Nedoporučuji film lidem psychicky labilním, protože jim rozhodně nepomůže k dobré náladě.
Hodnocení: 70 %
Zlí jazykové tvrdí, že Olga Hepnarová nebyla popravena, ale že rozvědka zneužila její mánii vraždit lidi. Udělali z ní „brutální Nikitu“
Nad příběhem Olgy Hepnarové se dodnes vznáší mnoho otazníků, sám film je dobře provedeným nástinem příběhu, velmi vhodným doplněním informací je zmíněná kniha Romana Cílka, dále specializovaný web (ve vícero jazycích), profil na Facebooku, zajímavé jsou zahraniční ohlasy na film. K hlavním pochybnostem patří procesní úkony kolem vypracování znaleckých posudků z oborů psychologie a psychiatrie, za spornou bývá označována jejich nezávislost. Mnohá zklamání údajně vyjádřil obhájce, problematická je též osobnostní identita, kdy sice byla odsouzena Hepnarová, ale později (před popravou) se projevovala jako Winiferová.