(zatím nehodnoceno)
Loading...Narozen 11. září 1967 v Českých Budějovicích. Dětství prožil ve vesničce Purkarec (poblíž Hluboké nad Vltavou), poté žil v Týně nad Vltavou a nyní bydlí a pracuje v Českých Budějovicích. Vystudoval gymnázium v Týně nad Vltavou a českobudějovickou fakultu Vysoké školy zemědělské. Pracoval tři roky na venkově v zemědělství, od roku 1993 je zaměstnán jako bankovní úředník.
Začínal v polovině 80. let s básněmi v pořadu mladé poezie Hledám tě v tomto městě, který v Českých Budějovicích tehdy vedl Mirek Kovářík. Knižně debutoval už jako prozaik v roce 1998 sbírkou povídek Snídaně na refýži, v roce 2001 vyšel román Zloději zelených koní. Druhý román Dobrodruzi hlavního proudu byl vydán roku 2002. Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz Dřevěný nůž. Dosud posledním románem je Selský baroko z roku 2005. Na podzim 2007 vyšla samostatně povídka Fotbalové deníky. Texty publikoval také v literárních časopisech Host, Revolver revue, Weles, Tvar a Pandora. Jiří Hájíček patří k realistickému proudu v současné české literatuře. Ve svých prózách čerpá především z prostředí jihočeského venkova a malého města. Je kmenovým autorem brněnského nakladatelství Host.
Román Zloději zelených koní vyšel v roce 2001. Změnil se nebo posunul od té doby pohled na fenomén ilegálních hledačů vltavínů?
Já jsem psal ten rukopis už v roce 1997, vyšel o čtyři roky později. Poznal jsem trochu to prostředí někdy v polovině osmdesátých let, byl jsem pak v kontaktu s některými lidmi ještě na začátku devadesátých. Můj román se tedy odehrává na přelomu 80. a 90. let. Od té doby to moc nesleduju. Občas se v regionálním tisku objevovaly zprávy, že nelegální těžaři se dostali k soudu, takže jsem věděl, že ilegální těžba jede pořád dál. Myslím, že za časů, kdy mně bylo sedmnáct, tedy před sametovou revolucí, a kdy jsem občas vyrážel kopat s takovou jednou místní partou hledačů, tak to byla hodně záležitost sběratelů, mineralogů, prostě lidí, které to zajímalo hlavně sběratelsky. Ale že se dají kopáním vltavínů vydělat peníze, to jsem od těch kluků už tehdy věděl a slyšel jsem o jednom mladým chlápkovi, kterej na to dojel. Kopal po nocích a prodával, šli po něm samozřejmě policajti, lesníci, majitelé pozemků. Rozpadlo se mu manželství a vůbec skončil dost špatně. Určitě nebyl sám s takovým osudem. Opravdu nevím, jak je to dneska, jestli už v tom převažuje byznys. Já jsem si až po letech vzpomínal na různé zážitky a hlavně na všechny ty historky, které jsem kdysi od hledačů vltavínů zaslechl. Je to určitě hodně lokální a vlastně dost bizarní záležitost. A samozřejmě dobré téma na román.
Jak jste se stavěl k nápadu Dana Wlodarczyka natočit film na tohle téma v současné době?
Původně jsem myslel, že to bude opravdu retro příběh z konce osmdesátých let a těsně po revoluci. Když mi pak Dan řekl, že ten příběh transponovali do současnosti, řekl jsem – dobře, ale to už je váš projekt, můj román zachycuje jinou dobu. Loni na podzim v souvislosti s připravovaným filmem vydalo nakladatelství Host ten román po patnácti letech znovu, ostatně čtenářky a čtenáři si o něj už dlouho psali. Ta knížka vyšla poprvé v nákladu asi tisíc kusů a byla dávno rozebraná, sehnat se to dalo jen v antikvariátech nebo půjčit v knihovně. A s tím druhým vydáním a s tím, jak v tisku a v televizi proběhly zprávy o natáčení filmu, se mi ozvalo pár lidí, kteří si knížku přečetli, a kteří mi psali, že kopou vltavíny. A že jim ten příběh připadá realistický. Takže to je pro mě potvrzení, že tenhle fenomén pořád žije a že je to nakonec asi jedno, že se film na rozdíl od románu odehrává v současnosti. Dokonce jsem si u jednoho současného hledače ověřil, že fungují pořád stejně takové ty zlatokopecké noční můry. Pamatuju si, že se mi tehdy pořád zdály sny o vltavínech, člověka to pohltí a nezbaví se toho ani v noci. Sny o tom, jak se z písečné stěny sypou vltavíny a ty se pak změní na bezcenné zelené láhvové střepy – to si pamatuju dodnes, ten hrozný pocit zklamání a marnosti z takových snů. A ten kluk, co se mi ozval, říká, že se mu zdá o vltavínech skoro každou noc.
Dal jste scenáristům (D. a. H. Wlodarczykovým a P. Jarchovskému) úplnou svobodu při zpracování vašeho románu, nebo jste si vymínil poslední slovo k výsledné verzi scénáře?
Já jsem scénář psát nechtěl, jednak z časových důvodů a taky proto, že jsem nechtěl přepisovat znovu svůj už jednou napsaný příběh. Raději vždycky píšu něco nového. Takže jsem dal tvůrcům volnou ruku, jen ke konci proběhlo určité připomínkování z mé strany. Ale změny se týkaly jen detailů, do celkového konceptu už jsem nezasahoval.
Když jste poprvé viděl filmovou podobu svého díla na plátně, jaké pocity převažovaly?
Samozřejmě že hodně věcí se ve scénáři změnilo, týkalo se to i charakteru některých postav. Byl jsem trochu překvapený, že je to vlastně akční film, můj román je pomalejší a takový spíš baladický. Při první projekci jsem se snažil sám před sebou předstírat, že knížku neznám, a nechat se pohltit tím příběhem filmovým. Musím říct, že na mě to zafungovalo, vtáhlo mě to, že jsem ani neměl moc pomyšlení na to, porovnávat film a román. Ostatně už ze scénáře jsem věděl a smířil se s tím, že Zloději zelených koní od teď žijou dvojí život. Ve filmu a v knížce. Jsou to prostě dva odlišné projekty.
Příběh Zlodějů zelených koní vypráví o mužské touze po dobrodružství a „zlatokopecké vášni“, která bývá v přímém rozporu s ženskou touhou po bezpečném a klidném hnízdě. Ani „civilizační mimikry“ na tom mnoho nezměnily. Je to podle vás hlavní téma příběhu?
Je to určitě jedním z hlavních témat. Ta touha žít jinak, po svém, jako podle románů Jacka Londona. Což v moderní společnosti uprostřed Evropy dost dobře nejde. V tom je ten rozpor hlavního hrdiny Pavla, nechce přijmout svět kolem, se vší komercí a stereotypem. A samozřejmě jeho žena Karolína s ním má trápení. Není snadné žít s dobrodruhem. Myslím, že Wabi Daněk o tom kdysi nazpíval krásnou písničku, o tom, co dělá muže mužem a o ženě, která čeká, až se její dobrodruh vrátí z lodi jménem Fram.
Celou svou dosavadní tvorbou jste spjat s prostředím jihočeského venkova a maloměsta. Stále tam vidíte dostatek inspirace pro svou budoucí literární práci?
Já si prostě nemůžu pomoct a píšu o prostředí, které znám a ze kterého jsem vzešel. Na vesnici jsem vyrůstal, a i když už léta žiju v Českých Budějovicích, mám to na venkov pořád blízko. Navíc cítím, že autor by měl být s místem spjatý, aspoň autoři, které já rád čtu, to tak měli – třeba Ota Pavel nebo jižanští autoři z Ameriky. Mě láká ta lokálnost, místní příběhy ovlivněné krajinou a regionální historií. Asi nikdy nenapíšu nějaký univerzální „euroromán“ srozumitelný všude. Jsem český spisovatel, Jihočech a patriot, ne výrobce europalet…
Části seriálu: Zloději zelených koní
- Dan Wlodarczyk – režie, spoluautor scénáře
- Hana Wlodarczyková (scenáristka)
- Jenovéfa Boková
- Jiří Hájíček, autor literární předlohy
- Marek Adamczyk
- Pavel Liška
Nejnovější komentáře