Načítám počet zobrazení...
Samovi (Andrew Garfield) je přes třicet, bydlí v Los Angeles, a protože nic moc nedělá a práci si neshání, tak nemá na nájem, a tudíž mu hrozí příkaz k vystěhování. Jednoho dne se seznámí s mladou pohlednou sousedkou Sarah (Riley Keough) a stráví s ní příjemný večer. Následujícího dne však dívka zmizí – její byt je zcela prázdný a její spolubydlící jsou také pryč. Noc před tím došlo ve městě k explozi automobilu. Je možné, že v něm Sarah byla? Sam se rozhodne přijít tomu na kloub…
 |
| Zdroj fotek: filmeurope.cz |
Záhadu Silver Lake (Silver Lake je městská část Los Angeles) napsal a natočil režisér a scenárista David Robert Mitchell, který celovečerně debutoval v roce 2010, ale v širší známost vešel až o čtyři roky později svým druhým filmem, festivalovým nezávislým hororem Neutečeš (v němž si mladí hlavní hrdinové při sexu předávali namísto pohlavní choroby pohlavní kletbu), jenž se v jistých kruzích dočkal kultovního statusu. Komorní žánrovou podívanou, točící se kolem jednoho originálního děsivého nápadu, však nyní střídá mnohem ambicióznější a rozmáchlejší dílo – komplexní a hluboká satira, beroucí si na paškál Hollywood, popkulturu, mysteriózní příběhy s detektivními zápletkami, filmaře, diváky i sebe samotnou.
Základem Záhady Silver Lake je neustálé boření diváckých očekávání ohledně děje filmu, jehož středobodem je pátrání hlavního hrdiny po pravdě, a zároveň neutuchající přiživování těchto očekávání množstvím pozoruhodných stop a pojítek, jimiž jsou Sam i diváci zasypáváni jen proto, aby se nakonec skoro všechna stala nikam nevedoucími a zavádějícími slepými uličkami. Výsledkem je film s hrozně zvláštní atmosférou plnou surrealistických prvků, u nichž sice můžete přemýšlet nad tím, jak do sebe asi zapadnou a jakým způsobem pomohou hrdinovi na cestě k cíli, nicméně na konci se odměny nedočkáte – nic do sebe totiž nezapadne, spousta vedlejších zápletek zůstane naschvál nedořešená a závěrečná pointa je také strašlivě neuspokojivá. Je to však přitom natolik soudržné a konzistentní, že nemůže být sporu o tom, že tohle všechno je tvůrčím záměrem – Záhada Silver Lake zkrátka chce být schválně matoucí, podvratná, neuspokojivá, iritující a frustrující. Avšak je v té snaze také nehorázně zábavná, pokud tedy na její hru přistoupíte.
V podstatě jde tedy svým způsobem o experimentální umělecký film, jenž nutí svého hlavního hrdinu pátrat po nesmyslných důkazech, dekódovat pochybné šifry a rozplétat sofistikovaná tajemství a láká své diváky ke spoluúčasti nad řešením složité záhady, ale přitom jim ve svém průběhu několikrát doslovně vysvětluje, že všechna snaha o pochopení je marná, že žádná záhada ve skutečnosti neexistuje a že hledání skrytých narážek tam, kde nejsou, je ztráta času. Celou dobu je hravě dvojznačný a snový a jeho hlavní zápletka s detektivním pátráním po zmizelé dívce připomíná spíš hledání pokladu podle pirátské mapy nakreslené na dětském prostírání. No jo, jenže co když ten poklad doopravdy existuje?
Nebylo by férové psát o všech těch bizarnostech, které Sama potkají na jeho pouti dlážděné chorobnou posedlostí, protože byste byli ochuzeni pomalu o to nejlepší, a sice o pozvolný proces nekončícího objevování dalších a dalších falešných stop a domnělých spojitostí, během něhož vaše zmatené pocity zastupuje přímo postava Sama, často ztraceného v bludišti možností, ale nikdy neztrácejícího naději a motivaci jít dál. Prozradit snad lze jen to, že v Los Angeles řádí jakýsi maskovaný vrah, který po nocích zabíjí na ulicích psy, protože ten je v příběhu přítomen od první scény. A Sarah psa měla…
Záhada Silver Lake je kromě toho celá o popkultuře a obsahuje spoustu odkazů na staré filmy, filmové tvůrce a hvězdy, na různé písničky, televizní pořady, komiksy, videohry, časopisy a marketingová loga, což z ní dělá tak trochu Ready Player Onepro intelektuály. Zároveň ale popkulturu kritizuje pro její prázdnotu a povrchnost a neváhá komentovat, jak moc nás ovlivňuje (hrdinové se při sexu – v poloze na pejska, pochopitelně – dívají na televizi, Sarah pojmenovala svého psa Coca-cola…), případně ji podezírá z konspirací (v muzice jsou zakódované tajné zprávy pro vyvolené) nebo ji napadá pro nulovou hodnotu (umělecká díla jsou pouhými skořápkami něčích ambicí), přičemž tím útočí i sama na sebe, protože i ona je součástí popkultury. Jde o film, jehož bizarně zamotaný děj nelze nijak interpretovat, neb se vzpírá a vysmívá jakýmkoli pokusům o výklad, a který funguje jako netradiční pocta Hollywoodu, ale přitom si z něj zároveň utahuje, znevažuje jej spolu s hudebním průmyslem jako falešné modly a satirizuje různé hollywoodské filmařské postupy i dějové šablony.
Jedním z takových prostředků satiry je třeba práce s ženskými postavami, jejímž prostřednictvím Záhada Silver Lake kritizuje snímky, v nichž ženské hrdinky plní roli pouhých jednorozměrných sexuálních objektů, a to tím způsobem, že dělá to samé, leč nápadně to přehání. Tudíž všechny dívky a ženy v Samově okolí jsou nějakým způsobem eroticky vyzývavé (jeho přítelkyně ho navštěvuje v různých pracovních převlecích, což jsou shodou okolností stereotypní kostýmy z pornografie, jeho postarší sousedka zas chodí po bytě nahá), nebo to jsou alespoň mladé a pohledné začínající herečky, zpěvačky nebo modelky, co dělají bokem eskort a různě se hlavnímu hrdinovi podbízejí, případně alespoň stylově umírají v duchu uměleckých fotografií na obálce Playboye. Zároveň je tím zesměšňován motiv „osudové ženy“, typický pro žánr film-noir, na jehož tradici Záhada Silver Lake volně a svébytně navazuje.
Symptomatická je svým způsobem i zdánlivě bezdůvodně začleněná scéna, v níž Sam a jeho kamarád nadrženě šmírují pomocí kamery na létajícím dronu byt nějaké ženy, která se v něm sice nejprve vysvleče do spodního prádla, ale pak začne brečet, což chlapcům zmaří jejich potěchu ze špehování, protože dostali něco, co nesplnilo jejich očekávání. Jejich zklamání v tu chvíli předesílá, s jakými pocity bude divák odcházet z kina po skončení filmu. Aniž by věděl, co ho ještě do té doby čeká.
Klidně je tudíž možné, že budete odcházet ze Záhady Silver Lake podobně rozčarovaní a neuspokojení – zejména pokud máte raději filmy se standardnějším vyvrcholením, v němž do sebe všechno krásně zapadne, a které zodpoví všechny vaše případné otázky, a zvlášť u filmu, který trvá víc jak dvě a čtvrt hodiny – ačkoli to je přesně ten stav, který ve vás její tvůrci pravděpodobně vyvolat chtěli.
Druhou možností je pak opájet se promyšleností, s jakou byla Záhada Silver Lake od začátku budovaná, její podvratnou rafinovaností, bohatou meta-úrovní a schopností být i přes všechno to množství překombinovaných zápletek a zavádějících motivů (včetně animované vsuvky a hororových výjevů) dokonale srozumitelnou (navzdory všemu jde o překvapivě diváckou záležitost). Navíc je ten film krásně nasnímaný, skvěle režírovaný, velmi dobře zahraný, má padnoucí písničkový soundtrack i hluboký přesah se spoustou myšlenek, které rezonují ještě dlouho po zhlédnutí, a je nesmírně výrazný a nepodobný ničemu jinému, a přitom evokující mnohé (od Reality Quentina Dupieuxe přes Alfreda Hitchcocka po Big Lebowskiho). A jestli si někdo budete pouštět pozpátku křik toho papouška, dejte mi vědět, co jste se dozvěděli.
Podívejte se na hodnocení Záhada Silver Lake na Kinoboxu.
