Glum alias Andy Serkis

Glum

Aneb jak vzni­ká pře­svěd­či­vě hra­jí­cí herec, kte­rý nee­xis­tu­je.

Není tomu tak dlou­ho, co se jeden nejme­no­va­ný herec nechal sly­šet, že začí­ná mít váž­né sta­ros­ti o svůj „flek“. Ano, v době, kdy se ke slo­vu dostá­va­jí počí­ta­čem ztvár­ně­né posta­vy, je tře­ba brát v potaz tako­vé­to oba­vy, neboť např. Glum z dru­hé­ho dílu Pána prs­te­nů může lec­ko­ho zasko­čit svým vel­mi rea­lis­tic­kým zpra­co­vá­ním. Na dru­hou stra­nu bychom si měli být vědo­mi sku­teč­nos­ti, že ani Sméagol by nevzni­kl bez výraz­né pomo­ci lidí.Je poměr­ně pře­kva­pu­jí­cí, že je Glum prv­ní své­ho dru­hu. Prvním sku­teč­ně hra­jí­cím her­cem. Vždyť se ten­to cíl nezda­řil ani fil­mo­vé­mu pře­pi­su Final Fantasy - fil­mu, kte­rý nahra­dil lid­ské her­ce posta­va­mi stvo­ře­ný­mi v útro­bách super­vý­kon­ných počí­ta­čů! Jenomže... Když se na tom­též pla­ce sejde Peter Jackson, dnes již pro­slu­lý reži­sér, lidé z novozéland­ské tri­ko­vé spo­leč­nos­ti Weta a mno­ha­mi­li­ó­no­vý roz­po­čet, proč prá­vem neo­če­ká­vat vyso­ké výsled­ky?

Jeden z nej­vý­raz­něj­ších hrdi­nů kul­tov­ní kniž­ní tri­lo­gie dal tvůr­cům co pro­to. Samotní pro­gra­má­to­ři při­zná­va­jí, že jeho zplo­ze­ní bylo pro ně mno­hem nároč­něj­ší než rea­li­za­ce úchvat­né bitvy v Helmově žle­bu. A pro­to se není čemu divit, že jako vzor pro Prstenem roz­pol­ce­nou osob­nost poslou­žil brit­ský osmatři­ce­ti­le­tý herec Andy Serkis. Andy měl původ­ně Gluma jen namlu­vit. Netrvalo však dlou­ho, aby Peter Jackson vypo­zo­ro­val mezi ním a lite­rár­ně vykres­le­nou posta­vou Sméagola pár spo­leč­ných rysů. Na zákla­dě jeho návr­hu a Serkisova odkýv­nu­tí se tak shake­spea­rov­ský herec dostal do nepří­liš vída­né situ­a­ce, kdy musel veš­ke­ré své scé­ny „sjíž­dět“ natři­krát. Poprvé sta­nul po boku her­ců před kame­rou, podru­hé odří­kal své repli­ky za sní­ma­cím pří­stro­jem a potře­tí se musel nasou­kat do elas­tic­ké­ho kos­tý­mu, aby moh­ly jeho pohy­by vtisk­nout život sípa­jí­cí­mu Glumovi. Obzvláště tře­tí část byla pro Serkise veli­ce nepří­jem­ná. Během post­pro­duk­ce, kdy se stří­há nato­če­ný mate­ri­ál, fil­tru­je zvuk a implan­tu­jí digi­tál­ní tri­ky, strá­vil vět­ši­nu dne před blu­e­scre­e­nem, a oble­čen v při­lé­ha­vé mod­ré kom­bi­né­ze opat­ře­né desít­ka­mi spe­ci­ál­ních bodů, umož­nil pra­cov­ní­kům spo­leč­nos­ti Weta hlad­ký prů­běh pro­ce­su nazý­va­né­ho „motion-capturing“ (zachy­co­vá­ní pohy­bů živé před­lo­hy a jejich násled­né pře­vá­dě­ní do PC).

Andy Serkis pro­půj­čil Glumovi neje­nom své pohy­by a hlas, ale rov­něž i základ­ní pro­por­ce své tvá­ře. S tím­to návrhem nepři­šel nikdo jiný než Peter Jackson a to v době, kdy tým ani­má­to­rů pra­co­val na vzhle­du Sméagola již něko­lik měsí­ců. Odpor ze stra­ny hlav­ní­ho pro­gra­má­to­ra byl v té chví­li mar­ný. Hobit, jak je Jacksonovi pře­zdí­vá­no, si stál pev­ně za svým a mož­ná že prá­vě ten­to postoj se stal klí­čo­vým prv­kem tak skvě­lé­ho výsled­ku. Jakmile byl Glum pře­ne­sen na fil­mo­vý dia­po­zi­tiv, posta­vil se Serkis tvá­ří v tvář dal­ší­mu pře­těž­ké­mu úko­lu. A to namlu­ve­ní. Andymu bylo nade­vše jas­né, že byl měl jeho hlas vystih­nout Sméagolovo utr­pe­ní a těž­ký vnitř­ní boj, kte­rý svá­dí v nit­ru své­ho zoha­ve­né­ho těla. Chraplajícího a mís­ty až uši rvou­cí­ho výsled­ku dosá­hl Serkis poměr­ně „snad­no“. Každý den pra­vi­del­ně popí­jel zvlášt­ní lubri­kač­ní nápoj vznik­lý smí­chá­ním medu, citró­no­vé šťá­vy a zázvo­ro­vé­ho piva. Je tedy zřej­mé, že má Serkis na výsled­né Glumově podo­bě mini­mál­ně stej­ný podíl jako pra­cov­ní­ci spo­leč­nos­ti Weta. Byl to konec­kon­ců on, kdo vde­chl roz­ště­pe­né posta­vě život, zasvě­til její­mu zhmot­ně­ní dva roky své­ho živo­ta a popřel názo­ry, že počí­ta­čem ztvár­ně­ní her­ci nebu­dou moci nikdy věro­hod­ně hrát.

Zdroj Foto: Serkis.com & New Line Cinema