Judy – Recenze – 60%

Judy Garland byla ame­ric­ká hereč­ka a zpě­vač­ka, kte­rá ve svých sedm­nác­ti letech ztvár­ni­la v roce 1939 hlav­ní roli Dorotky v Čaroději ze země Oz. Od té doby hrá­la v řadě fil­mo­vých muzi­ká­lů, vystří­da­la něko­lik man­že­lů a měla s nimi tři děti (jed­ním z nich je hereč­ka a zpě­vač­ka Liza Minnelli). Kvůli pra­cov­ní­mu vytí­že­ní se však poměr­ně brzy dosta­la k práškům a alko­ho­lu, na obo­jím byla závis­lá až do kon­ce živo­ta a před­čas­ně zemře­la ve svých 47 letech na pře­dáv­ko­vá­ní.

 

Zdroj fotek: bioscop.cz

Americké dra­ma Judy se ode­hrá­vá při­bliž­ně půl roku před její smr­tí, kdy byla na mizi­ně a bez stře­chy nad hla­vou, poně­ko­li­ká­té roz­ve­de­ná, han­dr­ko­va­la se spo­lu se svým ex-manželem o opa­t­rov­nic­tví dětí a muse­la pro­to při­jmout pěvec­ké angaž­má v Londýně, kde byla i na sklon­ku živo­ta pře­kva­pi­vě popu­lár­ní. Tyto udá­los­ti, během nichž Judy povět­ši­nou jen při­dě­lá­vá ang­lic­kým orga­ni­zá­to­rům své­ho tur­né vrás­ky tím, jak hroz­ně je nevy­zpy­ta­tel­ná, nezod­po­věd­ná, neu­ro­tic­ká a nála­do­vá, jsou při­tom mís­ty pro­klá­dá­ny scén­ka­mi z obdo­bí, kdy jako dět­ská hvězda natá­če­la pro fil­mo­vou spo­leč­nost MGM (kde trpě­la pod vel­mi přís­ným pra­cov­ním reži­mem). Pokud tedy o Judy Garland nic moc neví­te, tak se z toho­to fil­mu bohu­žel nedo­zví­te o moc víc než z před­cho­zí­ho odstav­ce této recen­ze.

Film Judy se totiž zao­bí­rá jen vel­mi krát­kým úse­kem hereč­či­na živo­ta, zce­la igno­ru­je její ostat­ní fil­mo­vé role, její­mu osob­ní­mu živo­tu se věnu­je jen znač­ně okra­jo­vě a zestruč­ně­ně a za její psy­chic­ké pro­blémy a ner­vo­vou labi­li­tu viní v pod­sta­tě pou­ze to, že v dět­ství byla de fac­to majet­kem fil­mo­vé­ho stu­dia a trpě­la nedo­stat­kem spán­ku a osob­ní svo­bo­dy. Záměrem tvůr­ců patr­ně neby­lo před­sta­vit divá­kům prů­řez jejím živo­tem a osvět­lit, jaké fak­to­ry hrá­ly roli v jejím sestu­pu od muzi­ká­lo­vé hvězdy k život­ní mizé­rii, dlu­hům a dro­gám. Možná i pro­to, že v USA je Judy Garland dodnes nato­lik zná­mou osob­nos­tí, že jim zkrát­ka nestá­lo za to věno­vat se jí pří­liš zeši­ro­ka.

Výsledek je kaž­do­pád­ně ten, že film Judynení ani tak živo­to­pis­ným fil­mem, jako spíš dra­ma­tem o utr­pe­ní, během něhož mají divá­ci titul­ní hrdin­ku během její­ho trá­pe­ní sou­cit­ně lito­vat. Potíž je v tom, že film ji líčí jako sil­ně nevy­rov­na­nou emo­ci­o­nál­ní trosku, k níž si pro její neroz­váž­nost a nedba­lost téměř nejde vypěs­to­vat pozi­tiv­ní vazbu. Svou atmo­sfé­rou tak sní­mek Judy při­po­mí­ná film Edith Piaf s Marion Cotillard, jenž byl pojat v podob­ném duchu.

Kromě toho má ale Judy s Edith Piaf spo­leč­né­ho ješ­tě jed­nu zásad­ní věc, a tou je pre­ciz­ní, maxi­mál­ně pro­ži­tý a s obrov­ským nasa­ze­ním ztvár­ně­ný herec­ký výkon hlav­ní před­sta­vi­tel­ky (obklo­pe­ný špat­ně vysta­vě­ným dra­ma­tem). V pří­pa­dě Judy je řeč o Renée Zellweger, kte­rá je ve fil­mu téměř k nepo­zná­ní (k čemuž kro­mě mas­ké­rů při­spě­ly i její plas­tic­ké ope­ra­ce) prak­tic­ky nesle­ze z plát­na, sama nazpí­va­la všech­ny ve fil­mu zně­jí­cí pís­ně a zubo­že­nou zpě­vač­ku ztvár­ni­la vel­mi auten­tic­ky, včet­ně její­ho nahr­be­né­ho posto­je a trha­vých pohy­bů (a zaslou­že­ně za svůj výkon dosta­la Oscara). Je mimo­řád­ně skvě­lá, o to víc ale zamr­zí, že všech­ny ostat­ní aspek­ty fil­mu jsou nanej­výš prů­měr­né.

Většina děje je zacykle­ná v sérii pěvec­kých vystou­pe­ních, stří­da­vě zda­ři­lých a nezda­ři­lých (na něž Judy dora­zi­la opi­lá nebo na dro­gách), dopl­ně­ných o něko­lik ved­lej­ších epi­zo­dek, v nichž se např. Judy sezná­mí s dvo­ji­cí postar­ších gayů a strá­ví s nimi zábav­ný večer (ve své době měla spous­tu pod­po­ro­va­te­lů prá­vě mezi gayi), nebo se neu­vá­že­ně zami­lu­je, vdá a roze­jde s mlad­ším nápad­ní­kem během asi dvou týd­nů. Do toho hod­ně mlu­ví o lás­ce ke svým dětem, o jejichž opa­t­rov­nic­tví vel­mi usi­lu­je, leč cho­vá se při­tom znač­ně sobec­ky a k plá­nům na zajiš­tě­ní jejich spo­leč­né rodin­né exis­ten­ce při­stu­pu­je pováž­li­vě lax­ně. Zároveň je vylí­če­na jako uměl­ky­ně milu­jí­cí zpěv a vystu­po­vá­ní před pub­li­kem i jako nespo­leh­li­vá alko­ho­lič­ka, co se nevá­há opít krát­ce před vystou­pe­ním a ohro­zit tím kro­mě své pověs­ti i celý zby­tek tur­né a s ním i svůj hono­rář, jenž je ostat­ně klí­čo­vým zdro­jem pro zís­ká­ní pro­střed­ků na zajiš­tě­ní sta­bil­ní­ho domo­va pro její děti.

Velmi smut­né a tíži­vé oka­mži­ky ze zpě­vač­či­na živo­ta jsou při­tom kom­bi­no­vá­ny s dojí­ma­vou sen­ti­men­ta­li­tou, s níž se k ní na kon­cer­tech při­dá­vá obe­cen­stvo, zahr­nu­jí­cí ji ova­ce­mi. I tak jde ale pře­váž­ně o trp­ký sní­mek, kte­rý díky fan­tas­tic­ké Renée Zellweger potě­ší pří­z­niv­ce inten­ziv­ních herec­kých výko­nů, leč nepo­tě­ší ty, kte­ří by se rádi dozvě­dě­li o živo­tě Judy Garland něco víc než ze dvou odstav­ců na Wikipedii.

---