Judy

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Hudba ve fil­mu Judy

Udělat ve fil­mu Judy hud­bu sprá­vě bylo pro auten­tič­nost fil­mu život­ně důle­ži­té. Od Renée a její­ho hla­so­vé­ho týmu to vyža­do­va­lo dlou­hou pří­pra­vu, nácvik a spous­tu váš­ně. „Ještě nikdy jsem nemu­se­la zpí­vat tolik pís­ní v řadě, natož abych někde děla­la živé vystou­pe­ní,“ vzpo­mí­ná Zellweger. „Myslela jsem si, že jen začne­me o rok dří­ve pra­vi­del­ně pra­co­vat, abych posí­li­la hla­siv­ky. Bylo pro mě důle­ži­té si pama­to­vat, že nechci před­stí­rat nebo se sna­žit napo­do­bo­vat tuhle pěvec­kou iko­nu.“

„Mohli jsme si najmou imi­tá­tor­ku Judyina hla­su, ale nechtěl jsem být při tvor­bě fil­mu posed­lý iden­ti­tou hla­su,“ dodá­vá Rupert Goold. „Renée je krás­ná zpě­vač­ka a skvě­lá muzi­kant­ka, ale Judy byla pro­fe­si­o­nál­ka, kte­rá trá­vi­la večer co večer na pódiu. Stále jsem říkal Renée: Nechci imi­tá­tor­ku, chci tam vidět i Tebe. Ohledně své­ho výko­nu trpě­la Renée úzkos­tí, což para­dox­ně pomoh­lo k lep­ší­mu výko­nu při pódi­o­vých scé­nách.“

Práce na fil­mu zača­la pro Renée v Los Angeles: „Začala jsem tré­no­vat zpěv v LA s Ericem Vetrem. Je to můj sta­rý kama­rád a spo­lu­prá­ci s ním milu­ju, tak­že jsem nemě­la potře­bu hle­dat výmlu­vy. Pak jsme se s Ericem pře­su­nu­li do Londýna, kde se k nám při­dal Mark Meylan. Ten dohlí­žel na to, abych si nepo­ško­di­la hlas. K čemuž došlo, pro­to­že, když už si hlas poško­dit, usou­di­la jsem, že to bude lep­ší v prů­bě­hu tré­nin­ku než při natá­če­ní. Takže jsem pro­dě­la­la laryn­gi­ti­du, zánět hla­si­vek a sta­rou dobrou úna­vu,“ říká Renée.

„Nesnažili jsme se imi­to­vat Judy Garland, pro­to­že měla jedi­neč­ný hlas,“ vysvět­lu­je Dunkley. „Renée má hlas výš posa­ze­ný. Judy měla v této fázi živo­ta hlas vel­mi níz­ko v hru­di. Takže jsme s Renée pra­co­va­li, aby se nau­či­la tam ten hlas posa­dit. Odvedla pozo­ru­hod­nou prá­ci.“

Štáb byl Renéeinými hla­so­vý­mi schop­nost­mi ohro­men: „Renée umí zpí­vat! A ona nejen zpí­vá, ale oprav­du zachy­ti­la kouz­lo a ducha Judyina hla­su,“ říká Finn Wittrock.

Pro Davida Livingstona byla Renéeina schop­nost zpí­vat živě bez pod­po­ry orchest­ru během natá­če­ní ješ­tě půso­bi­věj­ší: „Zpívá na zvuk kape­ly, kte­rá hra­je jen v jejím uchu. Je odváž­ná. Nejen, že zpí­vá, ale před­vá­dí a vysta­vu­je kaž­dý detail své­ho hla­su, aniž by měla pod­po­ru živé­ho orchest­ru.“

Práce na tom­to fil­mu dala Dunkleymu pří­le­ži­tost, jakou před­tím nedo­stal: „Aranže živých vystou­pe­ní Judy Garland děla­li Billy May a Nelson Riddle. Jako aran­žér máte vel­mi zříd­ka šan­ci zno­vu si jed­not­li­vé sklad­by detail­ně pro­hléd­nout. Bylo fas­ci­nu­jí­cí zno­vu vytvá­řet par­ty pro jed­not­li­vé nástro­je a zkou­mat, jak byly kon­stru­o­vá­ny. Výběr pís­ně pro kaž­dé živé vystou­pe­ní byl vel­mi důle­ži­tý, aby se divá­kům dosta­lo jedi­neč­né­ho poci­tu.“

Tom Edge vysvět­lu­je: „Píseň „By Myself“ jsme vybra­li, pro­to­že jsme chtě­li navo­dit pocit, že pub­li­kum váhá… Která Judy Garland se dnes večer uká­že? Jak jí to půjde? Má stá­le ten hlas? Tato píseň začí­ná jako malá a uza­vře­ná. Poté stou­pá a stou­pá a stá­vá se inten­ziv­něj­ší. Bylo nád­her­né sle­do­vat emo­ce pub­li­ka.“

Nejsilnější oka­mžik jsme si necha­li nako­nec, vysvět­lu­je Edge: „Somewhere Over the Rainbow je píšeň, kte­rou Judy obvykle kon­či­la své kon­cer­ty v Londýně. Je to píseň, kte­rá ji pro­vá­ze­la celý život. Stala se iko­nic­kou v pod­sta­tě v oka­mži­ku, kdy ji popr­vé zazpí­va­la v muzi­ká­lu Čaroděj ze země Oz (The Wizard of Oz, 1939). S touhle pís­ní jsme chtě­li zno­vu zopa­ko­vat naži­vo před pub­li­kem oka­mžik, kdy pub­li­kum zača­lo zpí­vat s ní a Judy selhal hlas a neby­la schop­ná pokra­čo­vat. Byl to jeden z těch prcha­vých oka­mži­ků, kdy Garland, kte­rá svým divá­kům dala tolik ze své­ho živo­ta, nyní cíti­la, jak jí pub­li­kum něco dává zpět.“

Tahle píseň poskyt­la Zellweger pří­le­ži­tost vytvo­řit pro Judy něco zvláš­ní­ho, labu­tí píseň. Vytvořit něco, na co štáb, her­ci a divá­ci nikdy neza­po­me­nou.

„Když zpě­vák začne zpí­vat úžas­nou píseň, cítí­te, jak pub­li­kum zadr­ží dech a pak se uvol­ní,“ říká Rupert Goold. „Judy začne zpí­vat a je to nád­her­né, ale pak jí selže hlas a pub­li­kum musí zpí­vat za ni, aby píseň dokon­či­li. Obecenstvo tvo­ři­lo 300 lidí oble­če­ných do kos­tý­mů 60. let. Renée se muse­la cítit neu­vě­ři­tel­ně vystra­še­ná, když vstu­po­va­la na jeviš­tě ve vel­kém diva­dle. Ale když jsme se díva­li do pub­li­ka, vidě­li jsme, že divá­ci plá­čí, což bylo po tře­tí zkouš­ce. Bylo to pro­to, že se do ní zami­lo­va­li.“

Po roč­ním hla­so­vém tré­nin­ku už si Renée Zellweger strach nepři­pouš­tě­la: „Lidé, se kte­rý­mi jsem pra­co­va­la, veš­ke­ré mé oba­vy odstra­ni­li. Neměla jsem čas pře­mýš­let, co si o mě budou mys­let. Veškeré pochyb­nos­ti zmi­ze­ly a já pros­tě zača­la zpí­vat nej­lé­pe, jak jsem umě­la.“

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře