Last of Us – 1. série

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Dvacet let po zániku moderní civilizace je otrlý přeživší Joel (Pedro Pascal) najat, aby propašoval čtrnáctiletou Ellie (Bella Ramsey) z nebezpečné karanténní zóny. Oba se musí vydat na cestu napříč Spojenými státy a spoléhat jeden na druhého, aby přežili…

Videoherní adaptace jsou často předurčené k neúspěchu. Většinou se buďto maximálně snaží o věrnost hrám, kdy ovšem fungující ve videoherním prostoru nefunguje v rámci filmového/seriálového média, nebo dochází k příliš výraznému odklonu. Jde o věčný spor, který pochopitelně nemůže vždy potěšit ani fanoušky původní videoherní předlohy a ani laiky, kterým herní mechanizmy a zákonitosti nic neříkají. Videoherní Last of Us se ovšem stalo takovým fenoménem, že se zákonitě očekávala nějaká výraznější péče. A to se stanou. Na seriálové adaptaci se tak nejen výrazně podílel režisér dvou původních videoher, Neil Druckmann, ale především za ním stojí Craig Mazin, tvůrce skvělého Černobylu. Casting Pedra Pascala a Belly Ramsey sice mohl leckoho rozdělit, propagační materiály ovšem vyvolávaly dojem, že se seriálová adaptace skutečně nachází v pravých rukou a přitom se někdo poučil o zlatém kompromisu. A na výsledku je to znát.

Původní videohře je seriálové Last of Us víceméně věrné. Příběhem, výpravou, jednotlivými designy, charaktery postav. Last of Us není klasickou videohrou, kdy jde sice o survival záležitost, důležité je ovšem především pouto mezi dvěma hlavními hrdiny. A právě seriál dokáže více na rozdíl od hry vytěžit jednotlivé budování emocí. Trochu pochybně sice může působit fakt, že tvůrci postavy nadále rozvíjejí především skrze flashbacky, výsledek ovšem přináší to správné ovoce. Postupný vývoj vztahu Joela a Ellie a především jeho vyvrcholení ve finále seriálu tak zvládne připomenout stejnou sílu, kterou přinesl konec původní videohry. Mnoho aspektů navíc seriál zvládá vytěžit a emocionálně prodat mnohem více. Joelovo velkou ztrátu, Postavy Billa a Franka v podání Nicka Offermana a Murray Bartletta, rozšiřování mytologie a skutečnou nepříjemnou atmosféru, kterou post-apo svět vyvolává.

Last of Us tak nenabízí tolik akce a hororových pasáží, jako videoherní zdrojový materiál a mnoho fanoušků původní hry tím pochopitelně může snadno rozčílit, tím je ovšem očividnější, že jde tvůrcům seriálu o něco úplně jiného. O ty pravé emocionální vrstvy, které se v příběhu původní hry skrývají a které v seriálové adaptaci zvládají více zazářit. Šestice režisérů (kromě Mazina a samotného Druckmanna také Peter Hoar, Jeremy Webb, Jasmila Žbanić, Ali Abbasi) zvládají po dobu 9 epizod držet vysoce nastavenou laťku, časem je navíc více a více poznat, že navzdory debatám nejsou Pedro Pascal a Bella Ramsey pochybnou volbou. Důležitá je nejen jejich chemie, ale i prodání stěžejních emocí, na kterých se postavy vyvíjejí. Především Joel v rámci seriálu odhaluje svou lidštější stránku a díky podání Pascala zvládne působit jako ještě tragičtější postava. Pár let nazpátek by sice mnoho lidí nezkouslo nikoho jiného než Hugha Jackmana nebo Joshe Brolina, pravda se ovšem ukázala a Pascal potvrzuje pozici vítěze.

Herci, kteří propůjčili tvář postavám v původní hře se objevují v rámci nejrůznějších menších či větších roliček, zazářit se ovšem daří nejen Pascalovi a Ramsey. Vynikající Nick Offerman, který je ve vážné poloze stejně fenomenální jako v obvyklejší komediální, opět fantastická Storm Reid v roli Riley, Gabriel Luna jako Joeův bratr Tommy či kanibalský David v podání Scotta Shepherda. Last of Us se odehrává po zániku moderní civilizace, tento svět poté není černobílý. Vznikají frakce, na každého člověka má zánik klasické civilizace svůj vliv, někdo je nucen přinášet oběti v rámci vyššího dobra. Na rozdíl od jiného populárního seriálu od HBO (Hra o trůny) mají tvůrci štěstí v tom, že znají příběh, kterým se vydává druhá videohra a mají díky tomu výhodu v tom, že pro pokračování vývoje zvládnou vystavět půdu. Druhá videohra je totiž ještě o poznání méně černobílá a role postav v příběhu snadno svádějí k filosofickým debatám. A tímto způsobem se daří vykreslovat nejrůznější postavy, které nelze škatulkovat, každý prostě nějak žije ve světě, který již nepoznává. Někdo více humánně a někdo více animálně.

Na výsledném seriálu jsou vidět produkční hodnoty, kdy se skrze častou sázku na ruční kameru daří umocňovat autenticitu a prožívání stěžejních emocí s ústředními postavami. S Clickery nebo Bloatery se sice pytel neroztrhne (design je věrný předlohám a působivý), seriálu ovšem rozhodně nechybí momenty napětí. Jsou znalci původní hry v nevýhodě vzhledem k faktu, že nazpaměť znají příběh původní hry? Dost možná ano. Jak už to ovšem u znalosti předloh bývá, o to více je prostoru k radosti z toho, že se někdo skutečně snaží vzdávat původnímu materiálu maximální poctu, přitom na to chce skutečně tak krapet trochu jinak. Úvody prvních dvou epizod se snaží virus spojený s houbami zasadit do kontextu autentické globální pandemie, která i díky nedávnému šílenství s COVIDEM-19 zvládá zaujmout. Zjednodušeně by se dalo říct, že hra jistě prodává jisté momenty lépe, jiné momenty naopak v součtu prodává lépe seriál. A není právě toto definice té ideální adaptace? Musí být správná adaptace maximálně věrná? I tyto úvahy pochopitelně budou svádět k dalším a dalším debatám, jisté ovšem je, že seriálové Last of Us pořád patří mezi nejlepší adaptace videoher. A tvůrcům se po konci 1. série snadno věří, že za pár let s 2. sérii zvládnou nezklamat…

Verdikt: 5 z 5

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře