Karlovarské festivalové gejzíry aneb ohlédnutí za 52. ročníkem MFF v Karlových Varech

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Nejprestižnější tuzemská festivalová událost sezóny, což Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech bezesporu je, potvrdila, že český áčkový festival stále patří do vybrané společnosti důležitých filmových akcí ve světě. Ne snad proto, že by přitahoval až takové množství hvězd, které září v Cannes, Berlíně či Benátkách, či premiér snímků respektovaných tvůrců, ale především funguje jako osvědčený most pro západní odborníky a publicisty, pro něž je schopen zprostředkovat reprezentativní výběr nových děl a osobností východoevropských kinematografií. V tomto smyslu se programové oddělení karlovarského festivalu drží už pár let tohoto osvědčeného kurzu a orientace letošní hlavní soutěžní sekce i soutěže Na východ od západu toho byly nejlepším důkazem.

Ostatně umělecký ředitel Karel Och už před začátkem letošního 52. ročníku zmiňoval, že jedním z jeho nejsilnějších filmových zážitků byl bosenský film režiséra Alena Drljević Chlapi nepláčou, který rozvíjí další varianci na už mnohokrát zpracované téma válečných traumat z balkánské války. Skupina veteránů z různých států bývalé Jugoslávie si tentokrát v odlehlém horském hotelu pod vedením psychoterapeuta snaží vzájemné masakry odpustit. V zásadě nejde o nic překvapivého, snímek pouze poukazuje na to, že válka je hrozná a nutně se podepíše na psychice každého jedince, který se jí musel účastnit. Zvláštní cenu poroty bych proto v tomto případě chápal spíše jako gesto vůči závažnému tématu, než ocenění filmařských kvalit díla.

Jako obdobné gesto si lze vykládat i ocenění pro dvojici nejlepších hereček Jowity Budnik a Eliane Umuhire za jejich výkon v polském filmu manželů Krauzových Ptáci zpívají v Kigali. I zde jde o trauma, ale tentokrát rwandské genocidy z počátku 90. let. Polské ornitoložce se podaří zachránit výjezdem do Polska dceru rwandského kolegy. Ta se ale po nějaké době vrací zpátky do africké země, aby našla hroby svých blízkých rodinných příslušníků, kteří zahynuli násilnou smrtí v době masového vraždění. Snímek s tímto tématem rovněž není zdaleka první a bohužel ve srovnání se známějším a starším Hotelem Rwanda, je vyprávěn značně nevzrušivě s mechanickým střídáním blízkých záběrů a celků, které spíš chtějí dokumentovat prázdnotu a bolest obou žen, než sdělit emoce dějovou akcí.

Cenu pro nejlepšího herce si odnesl Rus Alexandr Yatsenko za výkon v psychologickém dramatu režiséra Borise Chlebnikova Arytmie. Jeho třicátník Oleg pracuje ve filmu jako lékař u záchranky a po náročné službě si rád přihne. Není tedy divu, že jeho ženě Káti, která pracuje rovněž v nemocnici, jako lékařka na příjmu, brzy dojde trpělivost a chce se rozvést. Precizní studie vztahu dvou relativně mladých lidí, kteří trpí podobnými výkyvy jako srdce jejich pacientů, patřila mezi favority soutěže v hlasování filmových kritiků. A není se co divit, snímek vskutku příkladně odhaluje problémy dvojice, která se jen stěží srovnává s extrémním vypětím v práci a snahou vést normální život. Škoda jen, že Chlebnikov taky poněkud mechanicky pouze střídá sekvence se záchranou pacientů a rodinným pnutím. Nicméně výkony Yatsenka i jeho sličné kolegyně Iriny Gorbachevy ukazují, že skutečné drama lze vystavět na relativně malém prostoru, ale s o to větší intenzitou, pokud se nebojíte jít k podstatě věci.

K jádru směřuje i slovenský snímek Čára. Ten sleduje osudy Adama, vůdce pohraniční kriminální skupiny, která pašuje přes ukrajinsko-slovenskou hranici cigarety. Když ale jedna z dodávek ztroskotá, spustí se náhle lavina událostí, které ho donutí překročit i zbytky morálních zásad, které si ještě udržoval. Režisér Peter Bebjak získal po právu cenu za nejlepší režii, neboť dokázal zručně vybalancovat napínavý a místy i akční thriller, společensko-politický kontext i lokální kolorit oblasti, kde končí hranice EU a začíná divoký nekontrolovatelný východ.

Daleko největší odvahu předvedl ovšem v rámci hlavní soutěže, a dost možná dokonce i celého letošního programu, režisér Václav Kadrnka se svým teprve druhým filmem Křižáček. Volně inspirován Vrchlického básní se pustil do zcela autorského rozjímání o vztahu syna i otce na půdorysu hledání z domova zběhlého dítěte, které zoufalý rytíř vyjíždí dostihnout a uchránit před tím, než nastoupí cestu na jistou smrt v dětských výpravách za osvobození svaté země. Kardnkovo dílo je duchovní road-movie na koni, kde se kromě bloumajícího Karla Rodena de facto příliš jiného neděje. Přesto prokázala i porota velkou odvahu, když snímku nakonec udělila Křišťálový glóbus za nejlepší film, a dala tak najevo, že hodnota sdělení může být i velmi subtilní záležitostí a nemusí nutně rezonovat u všech diváků. Režisér ostatně prosil diváky, aby se při sledování jeho Křižáčka  pokusili o naprosté ztišení a hlavně otevření mysli, protože jeho dílo rozhodně nekomunikuje pouze narací, ale rezonuje zejména v řadě jiných formálních aspektů (hudba, temporytmus, symbolika atd.).

Pokus o komorní psychologické drama zkusil i další český zástupce, tentokrát zařazený do soutěže Na východ od západu, Josef Tuka ve svém debutu Absence blízkosti. Ale zatímco u Kadrnky jde o niterný ponor jako metodu k rozjímání, Tukova hrdinka Hedvika se se svým tříměsíčním dítětem vrací domů k matce a jejímu příteli, protože jí nevyšel vztah a přitom pátrá, proč jsou její city chladné vůči vlastnímu dítěti i své matce. Náznaky odpovědí nachází v denících svého již zesnulého otce. I přes civilní herecký projev Jany Plodkové ovšem režisér nedokázal téma nijak hlouběji rozpracovat. Sledujeme tedy jen útrpně citové výlevy psychicky labilní mladé ženy, jejíž strasti jsou nám však poněkud ukradené, protože sama není schopna najít ve svém životě smysl.

Radikálnější postoj projevil český dokumentarista Vít Klusák ve své novince Svět podle Daliborka. Stylizovaný portrét českého neonacisty ale působí trochu jako samoúčelná senzace, která parazituje na svérázném týpkovi, který ujíždí na radikálních světonázorech. Především film není dokument, protože nic z toho, co má divák možnost vidět, režisér nenatočil spontánně a autenticky. Pouze rekonstruuje některá protagonistova videa a historky z jeho radikální minulosti. Paradoxním vrcholem, který nakonec shodí celý tvůrčí záměr je scéna v závěru snímku, kdy Klusák vystoupí zpoza kamery a začne kázat svému hrdinovi při prohlídce koncentračního tábora v Osvětimi o tom, jaké že to zvrácené morální hodnoty vůbec zastává. Dá se ale očekávat, že svou kontroverzí film upoutá řadu diváků a možná daleko důležitější bude diskuze o nezdravých formách nacionalismu, kterou se mu třeba podaří v naší společnosti vyprovokovat.

Karlovarský festival se jen stěží může měřit v hlavní soutěži s nejprestižnějšími festivaly, jako jsou Cannes, Belín, Benátky, či Sundance. Tolik dobrých filmů za rok ostatně ani nevznikne, aby je mohly obsáhnout všechny áčkové festivaly. Vary tím ale zjevně nemusí trpět, své věrné diváky, kterých letos do lázeňského městečka na začátku července přijelo opravdu hodně, mají stabilně už léta a ty určitě uspokojuje mimo jiné i o to, že to nejlepší za filmovou sezónu, co bylo oceněno již ve světě, najdou v sekci Horizonty. Letos některé hity navíc doprovodili atraktivní hosté, což byl případ i oscarového Caseyho Afflecka, který přijel s režisérem Davidem Lowerym uvést jejich nový počin Přízrak. Meditace o lásce a vyrovnání se se ztrátou milované osoby je vskutku originální ve svém pojetí líčení, které Afflecka ve snímku záhy promění v ducha, který je fixován na éterický genius loci domu, kde žil se svou přítelkyní v podání Rooney Mara až do okamžiku jeho smrtelné nehody, a prochází v něm pak staletími. Škoda, že něco nového ze své filmografie nemohla nabídnout herečka Uma Thurman, na které je sice patrná dokonalá práce plastických chirurgů, ale diváci ve Varech museli vzít za vděk pouze uvedením kultovního staršího Kill Billa. Daleko zajímavější už jen proto bylo si třeba poslechnout festivalem oceněného za celoživotní přínos hudebního skladatele Jamese Newtona Howarda, který alespoň živě dirigoval symfonický orchestr a prezentoval tak svou hudbu z nedávného filmu Fantastická zvířata.

Za jeden z největších zážitků bych osobně pokládal projekci nového filmu ostříleného německého režiséra s tureckými kořeny Fatiha Akina, jehož novinka Odnikud soutěžila letos v Cannes a Diane Kruger si za svůj výkon v tomto snímku odnesla zcela zaslouženě cenu pro nejlepší herečku. Thriller vypráví příběh její Katji, jejímž spokojeným poklidným životem otřese nenadálý tragický teroristicky incident, během něhož zahyne její manžel a syn. Zoufalá žena je nucena nakonec potlačit veškeré zábrany, aby dosáhla spravedlnosti ve světě, který není schopen ani podle zákonů sjednat náležitý trest a přinést obětem alespoň nějaké zadostiučinění. Dílo s nebývale aktuálním tématem je přitom postaveno na opačném principu, než jsme v poslední době ve zprávách zvyklí vídat. Oběťmi jsou totiž tentokráte zástupci etnické menšiny a pachateli mladí neonacionalisté, kteří bojují proti imigrantské vlně extrémnímu prostředky.

Skvělou režii a přesné vedení herců prokázala rovněž americká režisérka Sophia Coppola v Oklamaném. Odnesla si za něj cenu pro nejlepší režii také v letošní cannské soutěži a tuzemský divák jen mohl žasnout nad koncertem Nicole Kidman, Kirsten Dunst, Elle Fanning či Colina Farrella. Jeho zraněný voják v době americké občanské války se octne v odlehlém dívčím internátě ve Virginii. Ženy ho soucitně přijmou a ošetřují, ale v průběhu jeho uzdravování začnou postupně mezi sebou soupeřit o jeho přízeň. Jejich vzájemná žárlivost je pak katalyzátorem tragických peripetií, které snímek dostanou skoro až na hranu hororu.

Z Cannes se do varů dostala i novinka maďarského vizionáře Kornéla Mudruczóa Měsíc Jupitera. Třebaže tentokrát nezískala žádné ocenění, přesto nabídla naprosto originální autorský pohled na aktuální problematiku běženců, což mimochodem bylo skoro nejmarkantnější společné téma řady nových filmů. Syrský uprchlík Aryan je při pokusu o překročení maďarské hranice policií postřelen. Zranění mu ale přinese možnost levitace, což brzy odhalí jeho ošetřující lékař, který se jeho schopnost rozhodne využít ve svůj prospěch. Vizuálně dechberoucí snímek je plný fantaskních scén a neuvěřitelné akce a triků, za které by se nemusel stydět ani hollywoodský trhák. Škoda snad jen, že režisér se nakonec nedokázal více zkoncentrovat jen na jeden z motivů, protože ve svém vyprávění rozvíjí tolik vedlejších linek, že se v nich nakonec může některý divák snadno ztratit. Film ale jasně ukazuje, jak zoufalému tematickému propadu ale v současnosti čelí česká kinematografie, když si uvědomíme, že jen kousek od nás točí filmaři tak zajímavá díla, která mají šanci oslovit mezinárodní publikum.

Tuto schopnost si naopak už léta udržuje finský klasik Aki Kaurismäki. Jeho Druhá strana naděje rozvíjí už před lety načaté téma migrantů. Ve stylisticky vypilovaném příběhu, doplněném o lakonický humor, podmanivou výtvarnou stylizaci i příznačné hudební pasáže, se tentokrát v severském státě potkává bezprizorní syrský uprchlík a zasmušilý prodejce košil, který si pořídí restauraci. Nesourodá dvojice hrdinů nás opět oblaží vypointovanými gagy a melancholickou, ale přesto optimistickou zprávou o síle lidské solidarity.

Za velmi pozitivní, byť ve výsledku dramatický, lze povařovat i nový film Jejich nejlepší hodina a půl dánské režisérky Lone Scherfigové, která už pár let natáčí výhradně ve Velké Británii. Příběh je inspirován skutečnými události, kdy se ve vybombardované Anglii za 2. světové války ženy musí ujmout dosud výhradně mužský úloh. Gemma Artenton hraje Catrin, která díky svému citu pro dialogy dostane nabídku pracovat na scénáři filmu, který by britským ženám dodal kuráž „autenticky a s optimismem“ překonat válečné útrapy a pomoci vlasti v boji proti nepříteli. Hvězdně obsazený dobový historický film, v čele třeba i s Bill Nighym, je ale především holdem britským filmařům a jejích statečnosti a touze inspirovat. Vedle toho je dokonale zábavný, jak jen ostrovní humor může být i v rámcích vážného dějinného rámce.

Excelentní snímek, přitom žánrová kriminálka, doputovala do Varů ze Sundance, kde letos zvítězila. Jedná se o egyptský thriller The Nile Hotel Incident, v němž se řadový káhirský detektiv během vyšetřování vraždy krásné zpěvačky zaplete do her z nejvyšších pater egyptské politiky, které ho postupně semelou. Vše se navíc odehrává na pozadí revolučních událostí z roku 2011 a dusné hlavní město je čím dál nebezpečnější zónou, kde přestávají platit jakákoliv pravidla. Snímek evidentně navazuje na noirovou tradici a svým napětím a dynamikou patřil k tomu nejlepšímu, co se letos dalo ve varech jednoznačně vidět. Doufejme, že se je podaří uvést také do českých kin, protože tahle lahůdka může nejspíš bodovat i na příštích Zlatých glóbech či Oscarech.

Třeba i tam doputuje nakonec novinka Wind River debutujícího režiséra a scenáristy Taylora Sheridana, v níž se představil americký herec Jeremy Renner. Ten hraje stopaře, který objeví uprostřed zasněžené Wyominské pustiny tělo mrtvé indiánské dívky. Vyšetřování se ujme sice novopečená agentka FBI, ale ta je v drsném prostředí indiánské rezervace odkázána právě na pomoc bílého stopaře, který zná dobře místní a dokáže odhadnout šance na přežití i možné pachatele. Mysteriózní thriller nakonec vyhrál diváckou cenu karlovarského festivalu, možná i proto, že vypráví přímočarý ale napínavý příběh s dobře nastavenými charaktery v nehostinné krajině, v níž není lehké prosazovat zákon, a v druhém plánu zároveň poukazuje na postavení původních amerických obyvatel. Renner navíc v roli málomluvného stopaře prokazuje, jak kvalitní herecký výkon dokáže podat i bez velkých gest a zdánlivě utlumených emocí.

Ostatně filmů, které se objevily letos v programu karlovarského filmového festivalu a doputují do tuzemské distribuce, lze v následujících měsících očekávat v našich kinech více a my se k některým pozoruhodnějším z nich rozhodně vrátíme při dalším bližším pohledu.

Martin Novosad

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře