Historikové si po staletí mysleli, že je král Artuš pouze mýtem, avšak tato legenda byla založena na skutečném hrdinovi, jehož život byl rozvrácen vnitřním bojem mezi osobními ambicemi a smyslem pro zodpovědnost.
Artuš (Clive Owen) si přeje opustit Británii a vrátit se do poklidného Říma. Ještě předtím však musí podstoupit poslední nebezpečný úkol, který jej spolu s jeho rytíři Kulatého stolu – Lancelotem, Galahadem, Borsem, Tristanem a Gawainem – přivádí ke zjištění, že po náhlém odchodu Římanů z Británie bude země potřebovat vůdce, který by vyplnil mezeru – někoho, kdo by nejen dokázal ochránit Británii před momentální hrozbou útoku Sasů, ale také přivedl ostrov do nové epochy. Pod vedením bývalého nepřítele Merlina a s krásnou a odvážnou Guinevere (Keira Knightley) po svém boku musí Artuš najít sílu k tomu, aby dokázal změnit vývoj dějin.
O FILMU
„Film Král Artuš je příběhem bojovníka, který stanul v čele Britů v boji proti Sasům. Je to příběh muže, který se stal legendou,“ říká producent Jerry Bruckheimer. „Tento snímek nabízí úplně nový pohled na legendu, o které jsme si mysleli, že ji dobře známe. Pravda je však taková, že král Artuš žil již v Době temna, tedy mnohem dříve, než jak je ve většině filmů zobrazováno. David Franzoni vytvořil příběh, který k tomuto tématu přistupuje úplně novým způsobem a mnohem více se přibližuje skutečným historickým souvislostem.“
„V historii je okamžik, kterého se můžeme chytit,“ říká autor námětu a scénáře David Franzoni. „Je tu jméno a bitva. To jméno je Lucius Artorius Castus a bitva proběhla na Mount Badon. Tento konflikt změnil tvář celé Británie a vytvořil legendu, která přežila mnoho generací a dočkala se mnoha různých obměn. Myslím si, že to byla skvělá příležitost vrátit se zpět, pokusit se zjistit, jací tito lidé byli, a odvyprávět jejich příběh s co největší realističností.“
Bruckheimer potřeboval najít pro film režiséra, který by dokázal zachytit drsnou a nelítostnou podstatu příběhu. Nejvhodnějším kandidátem se ukázal být Antoine Fuqua, režisér filmu Training Day, jež s chladnou realističností zobrazuje dramatickou práci policie v ulicích Los Angeles. „Na velkolepých historických filmech, jako je Král Artuš, jsem vyrostl,“ říká Fuqua. „V průběhu let jsem se věnoval studiu mytologie a souvisejících témat, zejména pak příběhů o králi Artušovi. Jako dítě jsem si často s ostatními hrával na rytíře a když jsem se pak stal filmařem, chtěl jsem natočit film jako je tento. Potom jsem dostal příležitost od Jerryho Bruckheimera a neváhal jsem ani minutu.“
„Jerry si zřejmě myslel, že jsem pro tento film vhodným režisérem, protože je to velmi drsný a realistický snímek – je z něj přímo cítit chuť a pach násilí a smrti,“ pokračuje Fuqua. „Je z něj cítit chlad a beznaděj. Je hodně apokalyptický. Tehdejší doba lidem nenabízela příliš naděje – ztělesněním naděje je Artuš.“
„Tento příběh je založen mnohem více na realitě než na mýtech,“ říká Fuqua. „Přitahoval mě zejména fakt, že zobrazuje legendu o Artušovi tak, jak jsme ji dosud neměli možnost vidět. Také se mi líbilo, že má skutečné kořeny. Vzniku scénáře předcházel historický výzkum, během něhož vyplula na povrch různá fakta, která jsme do té doby nevěděli. Je vzrušující zjistit, že ten hrdina, kterého jste ve svých dětských letech zbožňovali, skutečně existoval.“
„Artuš vnímá pocit nespravedlnosti a zároveň cítí určitou odpovědnost zasáhnout a učinit ze světa lepší místo k žití. Rytíři – přestože jsou mu oddáni – připomínají spíše válečnické stroje. Zkrátka chtějí odvést svůj kus práce a jít dál,“ vysvětluje představitel hlavního hrdiny Clive Owen. „Ale právě proto je Artuš vůdcem – všichni vědí, že se od nich něčím liší, a nemohou si pomoci, aby jej nenásledovali. Artuš ve filmu říká: ‘Konáte hrdinské činy. Ale hrdinské činy jsou bezcenné, pokud neslouží vyššímu účelu.’ A to je přesně to, co ovlivňuje Artušovo jednání: všechno, co dělá, má nějaký vyšší účel.“
Příběh tohoto filmu začal již před mnoha lety, kdy se scénárista David Franzoni poprvé doslechl o římském vojevůdci jménem Lucius Artorius Castus. „Bylo to ještě předtím, než jsem se stal profesionálním scénáristou,“ říká Franzoni. „Tehdy jsem často vysedával v knihovně a jednou jsem tam narazil na práci nějakého studenta, který zmiňoval tohoto vojevůdce v souvislosti se vznikem legendy o Artušovi. Tato myšlenka mě velice zaujala.“
Základ příběhu Franzoni vystavěl na historických faktech: v části východní Evropy, která se později stala Ruskem, existoval válečnický národ Sarmatů, obávaných nepřátel Římanů. Pohybovali se u hranic Římského impéria, avšak v roce 175 n.l. prohráli klíčovou bitvu s Marcusem Aureliem, která se odehrála v místech, kde se v současné době nachází Vídeň. Marcus Aurelius dal přeživším bojovníkům na výběr: buď budou bojovat za Řím nebo zemřou. Sarmati se rozhodli pro první možnost a byli začleněni do římské armády. Část z nich byla následně poslána do Egypta a část do Británie.
Okolo 5. století n.l. začala sláva Říma zvolna upadat. Na hranice obrovského impéria útočily hordy barbarů. V Británii se připravovali Sasové na útok ze severní a východní strany.
Vojenská jednotka Sarmatů pod vedením Lucia Artoria Casta dostala za úkol chránit Británii před nájezdy barbarských Sasů, kteří začínali podnikat své invazní vpády zpoza velkého Hadriánova valu. Lidé z Castovy jednotky, k níž patřili také Lancelot, Gawain, Galahad, Bors, Tristan a Dagonet, byli tvrdými a nemilosrdnými bojovníky, kteří vzbuzovali strach a nenávist ze strany domorodých válečníků pod vedením tajemného šamana a vojevůdce Merlina.
Do tohoto období Franzoni zasadil příběh posledního smrtelně nebezpečného úkolu, který Artuše a jeho družinu čeká předtím, než se budou moci vrátit do bezpečí Říma. Artuš se společně se svou jednotkou vydává na sever, hluboko do centra nepřátelského území. Jeho úkolem je zachránit římského šlechtice Mariuse a jeho rodinu dříve, než se k nim dostanou rychle postupující Sasové. Poté, co se jim podaří celou skupinu lidí, k níž patří také Guinevere a mnoho britských žen a dětí, osvobodit, se celý lidský konvoj kvapně vrací zpět k Hadriánovu valu, který je hranicí Římského impéria, to vše pouze jeden krok před vytrvalými Sasy, vedenými nemilosrdným velitelem Cerdicem. Po cestě Guinevere Artuše přesvědčí, že on a jeho rytíři jsou tím jediným, co může Sasům zabránit v masakru tisíců nevinných lidí.
Artuš a jeho rytíři nakonec stanou v klíčové bitvě, na níž závisí budoucí osud Británie. Bitva na Mount Badon byla krutým a krvavým střetem mezi hordami Sasů, proudících ze severu, a sdružením britských a sarmatských sil pod vedením Artuše. Výsledek této bitvy se ukázal být klíčovým pro budoucnost celé země. Byl to také okamžik, kdy si Artuš uvědomil, jaké je jeho skutečné poslání, a zrodila se nová legenda.
Franzoni se velmi angažoval při natáčení filmu – každý den byl přítomen na place a ochotně zodpovídal všechny dotazy herců, kteří potřebovali zjistit nějaký detail o své postavě, či výtvarníků, jež si chtěli ověřit, zda jejich návrhy nevybočují z dobové reality.
Jerry Bruckheimer a Antoine Fuqua měli už od začátku v úmyslu sestavit mezinárodní herecké obsazení, které by filmu dodalo na věrnosti. „Cítil jsem, že vzhledem k povaze tohoto filmu bylo důležité pokusit se dodat co nejvíce autentičnosti všem jeho prvkům,“ říká Bruckheimer. „A hereckému obsazení jsme mohli dodat na realističnosti právě obsazením herců z různých zemí.“
Sestavením hereckého obsazení byla pověřena zkušená Ronna Kress, která se podílela na filmech jako Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly nebo Vzpomínka na Titány.
Roli Artuše získal anglický herec Clive Owen. „Tento film ukazuje, jakými změnami Artuš prochází, jak se postupně stává vůdcem svého lidu,“ říká herec. „Jinými slovy, Artuš poznává, kým vlastně ve skutečnosti je. Vždycky mi připadalo, že tento film uzavírá epochu, po které začaly vznikat všechny mýty. V jeho závěru je obrovská bitva, během níž se Artuš stává skutečným vůdcem, a právě v tomto místě začínají všechny známé příběhy.“
Do role tvrdé a neústupné Guinevere Bruckheimer ihned navrhnul herečku Keiru Knightley. „Není to žádná žena v nesnázích,“ říká Knightley. „Jediná Guinevere, kterou jsme zatím měli možnost vidět, byla dívka, která kolovala mezi muži a neměla žádné větší ambice na této situaci něco měnit. Naše Guinevere je mnohem více samostatná a rázná. Je to bojovnice a dokáže se bez problémů vyrovnat svým mužským protějškům – a má za co bojovat. I to je založeno na historických pramenech – ženy měly v boji stejnou pozici jako muži. Tuto skutečnost však člověk ve filmech také příliš často nevídá.“
Pro Bruckheimera, Fuquu i Franzoniho bylo velmi důležité, aby všechny filmové detaily odpovídaly době a místu, ve kterých se děj odehrává. Proto se při hledání vhodných míst pro natáčení zaměřili na Irsko a hrabství Kildare a Wicklow. Detaily hotových scén byly upraveny tak, aby odpovídaly prostředí Británie v 5. století.
Jedním ze základů výtvarné stránky filmu byl Hadriánův val – masivní, člověkem vytvořená dělící čára mezi římskou Británií a barbarským severem, která se táhne 73 mil napříč zemí.
V rámci příprav na výstavbu odcestovali Fuqua a hlavní výtvarník Dan Weil na server Anglie, aby se seznámili se skutečnou předlohou jejich stavby. Od začátku měli v úmyslu použít co nejméně počítačové grafiky. Jejich Hadriánův val, který je na plátně více než polovinu filmu, musel být skutečný. „V dnešní době se každý spoléhá na počítačové triky. Chtěli jsme udělat všechno pro to, aby herci v okamžiku, kdy vstoupí na scénu, cítili, že jsou v reálném prostředí. Chtěl jsem, aby se na zeď dalo normálně vylézt, a abychom tam mohli umístit kameru.“
Model Hadriánova valu byl zkonstruován ve městě Ballymore Eustace v hrabství Kildare, a to v životní velikosti – jeho délka dosahovala 950 metrů a na nejvyšších místech se tyčil do desetimetrové výše. Bylo jej možné natáčet z obou stran a jeho horní část lemovala třímetrová cesta pro hlídkující bojovníky. Součástí stavby byly také pozorovací věže a velká vojenská pevnost, ve které se shromažďovali římští legionáři i Britové. Její obrovská hlavní brána byla široká 6 a vysoká 5 metrů. Během hlavní části prací se počet řemeslníků vyšplhal na 300. V polovině července 2003 byla stavba valu i pevnosti dokončena a na místo natáčení zamířily kamery.
Kromě Hadriánova valu byly zkonstruovány také dvě celé vesnice, které filmaři postavili ve městě Glenmalure v hrabství Wicklow – jedna stojí na vrcholku hory a druhá v údolí. Při výstavbě chatrčí výtvarníci použiti skutečné došky a jako stavební materiál při konstrukci sedláckých obydlí posloužil skutečný kámen. „Kdykoliv jsme měli možnost použít materiál, který existoval v tehdejší době, učinili jsme tak,“ říká Dan Weil.
Nedílnou součástí výtvarné stránky filmu byl také legendární kulatý stůl: symbol rovnosti. V průměru měl 8,5 metru a v jeho středu byl malý otvor pro koš na oheň. Povrch stolu, okolo něhož je rozestavěno 40 židlí, pokrývá lisovaná měď s propracovaným ozdobným vyřezáváním.
Film se pochopitelně neobešel ani bez důkladného vyzbrojení všech válčících stran – v praxi to znamenalo vybavit arzenálem přes 400 Sasů, 150 římských vojáků a 175 Piktů. Do bojů se zapojují dokonce i vesničané, kteří používají jako zbraně své zemědělské nářadí. Každá z těchto skupin bojuje určitým charakteristickým způsobem a s velmi rozličným arzenálem. „V Králi Artušovi není jediný člověk, který by nenesl v ruce zbraň,“ říká zbrojíř Tommy Dunne. „Dokonce i Guinevere je po zuby ozbrojená.“
Zbraně Římanů jsou dobře známy z historických knih i současné kultury. „Víme, jak vypadají římské štíty, kopí a meče, a jakým způsobem je Římané nosili,“ vysvětluje Dunne. „Je to prostě výzbroj klasické vojenské jednotky.“
Ze všech mužů disponují největším arzenálem Sarmatští rytíři, z nichž někteří používají až šedesát zbraní. Každý rytíř má navíc svou vlastní, jedinečnou výzbroj. „Rozhodli jsme se, že každý rytíř bude mít svůj dlouhý a krátký meč, malé a velké sekery, dýky, štíty a kopí. Charakter výzbroje odráží její komplikovaný vývoj – je ovlivněna římskými zbraněmi, ale nese východní prvky a keltské motivy. Ve filmu má každý rytíř k dispozici arzenál, čítající asi šedesát zbraní,“ říká Dunne.
Mezi ně patří i bájný Excalibur – nejslavnější meč v historii. Na jeho designu pracoval Dunne s výrobci zbraní, Fuquou a expertem na legendy o Artušovi Johnem Matthewsem několik týdnů. „Artušův meč Excalibur byl vyroben podle kreseb s keltskými motivy. Na jeho čepeli je nápis ve starověkém keltském písmu Ogham, který znamená ‚Ochránce země.‘ Je to meč mečů,“ říká Dunne.
Harry Humphries , odborník na mezinárodní bezpečnost a trénink taktických jednotek, zastal u filmu roli vojenského poradce. „Způsob válčení se od té doby v podstatě nezměnil,“ říká Humphries, který se v minulosti podílel na filmech Černý jestřáb sestřelen a Slzy slunce. „Koncept je i dnes stále stejný jako tenkrát. Všichni používali různé podoby konvenčních metod vedení války, popřípadě nekonvenční, partyzánské způsoby. Tím jediným, čím se dnešní války liší od tehdejších, jsou zbraně. Taktika je v jádru stále stejná.“
Humphries byl součástí týmu, který se zabýval konkrétními aspekty bojových taktik jednotlivých válčících národů. „Sasové byli velmi disciplinovaní, velmi germánští,“ říká. „Pochodovali v poměrně uspořádané formaci. Ne tak dokonalé jako římská vojska, ale byli seskupeni do pluků a používali válečné taktiky. Často bojovali zpoza obranné zdi ze štítů a snažili se nalákat nepřítele, aby přišel k nim. Po dobu, kdy dokázali stěnu ze štítů udržet, mohli útočící nepřátele bez problémů decimovat.“
Válečný styl Sarmatů byl do jisté míry hybridem dvou různých druhů boje – po příchodu do Británie se přizpůsobili římskému stylu, avšak v jejich chování se zachovaly určité východní prvky. „Rytíři jsou určitou ‚divokou‘ interpretací způsobu, jakým byla římská vojska v bitvách vedena,“ pokračuje Humphries. „Římané nebojovali v malých roztroušených jednotkách jako Piktové, měli naopak propracovanou taktiku. Rytíře vedl římský vůdce, který měl svůj vlastní osobitý styl, avšak ve způsobu boje jednotlivých rytířů byly také určité individuální prvky.“
Zjednodušeně se dá říci, že bojují podobně jako dnešní speciální jednotky. „Snažíme se navodit dojem, že jejich mentalita a styl boje se nese spíše v tomto duchu – nejsou to žádní přehnaně odevzdaní nebo hrdinští bojovníci, kteří by nezištně obětovávali své vlastní životy ve prospěch ostatních,“ dodává Humphries.
V rámci příprav na film strávili herci nějakou dobu v Anglii, kde se učili jezdit na koni, nacvičovali choreografii boje a osvojovali si zacházení s různými zbraněmi. Natáčení pak bezprostředně předcházel dvoutýdenní pobyt v irském vojenském výcvikovém táboře.
Na výcvik herců dohlížel koordinátor kaskadérských scén Steve Dent. „Rychle jsme zjistili, jak se který herec cítí v sedle a podle toho jsme jim přiřadili různé koně,“ vysvětluje Dent. „S dostatečným tréninkem dokáže jezdit na koni každý. Někteří herci samozřejmě potřebovali důkladnější průpravu než ostatní.“
Jedním z nich byl i představitel Artuše Clive Owen, který musel začít od píky. „Neuměl jsem jezdit ani trochu,“ říká herec. „V několika filmech jsem na koni seděl, ale to byly pouze několikadenní záležitosti. Když se zeptáte herce, jestli umí jezdit na koni, řeknou vám všichni do jednoho, že ano. Jakmile jsem tu roli dostal, začal jsem se ihned učit – pět dní v týdnu po necelé dva měsíce. Artuš je dobrým jezdcem, proto tato role spočívala z velké části v umění působit v sedle přirozeně.“
Keira Knightley strávila během příprav hodně času v Rickmansworthu, kde se kromě ježdění na koni učila také lukostřelbě, šermování a boxu. „Všechny souboje ve filmu jsem zahrála sama,“ prohlašuje herečka. „Samozřejmě mám svého kaskadéra, ale pokud natáčíte akční film a ve všech náročnějších scénách vás někdo zastupuje, je to docela nuda. Ve všech těch bitkách jsem to opravdu já.“
Přestože si zahrál titulní roli v dobrodružném cyklu Horatio Hornblower, neměl Ioan Gruffudd dosud možnost poznat, jak intenzivní je příprava na natáčení natolik velkolepého filmu, jakým je Král Artuš. „Každé ráno jsme několik hodin jezdili na koních, pak jsme se trochu najedli a pokračovali jsme lukostřelbou, trénováním soubojů a posilováním.“
„Tento film má určité prvky, které činí jeho natáčení náročnějším, než je obvyklé,“ říká kameraman Slawomir Idziak (Černý jestřáb sestřelen). „Je to akční snímek, ale zároveň také historický film s velkým důrazem na kostýmy. Akce je však jeho hnací silou a Antoine měl velmi specifické představy, jak ji ve filmu zachytit. Byla to zajímavá zkušenost.“
Žádná scéna nevyžadovala tak dokonalou souhru režiséra a kameramana jako velkolepé vyvrcholení filmu v podobě bitvy u Mount Badon. Tato bitva byla posledním a největším z Artušových 12 vítězství nad Sasy. Drtivá porážka útočníky rozehnala a na několik následujících let rozložila jejich armádu. Aby Fuqua co nejvěrněji zachytil zuřivost tohoto krutého a krvavého střetu, který se stal jednou z nejbrutálnějších bitev, jaká kdy byla zobrazena ve filmu, strávil jeho natáčením pět týdnů.
V některých chvílích bylo dění na bitevním poli natáčeno až 19 kamerami najednou. Někteří pomocní kameramani se oblékli jako komparzisté a natáčeli přímo uprostřed bitevní vřavy. „Měli jsme kamery úplně všude,“ říká Fuqua. „Byly připevněny na štítech, na mečích a dokonce i na koních. Chtěl jsem, aby bylo publikum vtaženo co nejhlouběji do bitvy, a to přirozeným způsobem, bez použití speciálních efektů. Snažili jsme vymyslet, jak tuto bitvu znázornit unikátním, zajímavým a zábavným způsobem. Proto jsme využili nápadu s více kamerami. Bylo to velice zábavné, ale také pekelně těžké.“
Nejnovější komentáře