Laputa - O příběhu/O tvůrcích

Laputa je název kavár­ny, hlav­ní­ho dějiš­tě komor­ní­ho fil­mu, ve kte­rém se všech­no točí kolem Johanky (Tereza Voříšková). Její vnitř­ní roz­po­lo­že­ní, emo­ce a myš­len­ky se odrá­že­jí na pro­mě­nách pro­sto­ru kavár­ny a na jejích hos­tech - od těch, kte­ří jsou v Laputě sko­ro doma jako Merlot (Igor Orozovič) nebo Miki (Pavel Gajdoš), přes pra­vi­del­né návštěv­ní­ky jako Kokos (Petr Stach) až po ty, kte­ří se v Johančině kavár­ně zje­ví neče­ka­ně jako Felix (Jakub Gottwald) či Johančina sest­ra (Marika Šoposká) a mat­ka (Ivana Chýlková). Kavárna je pří­zrač­ným mís­tem odra­zu Johančina nit­ra, své­byt­ným pro­sto­rem, kde čas neply­ne kon­ti­nu­ál­ně, ale otá­čí se ve spi­rá­le. Je ost­ro­vem odtr­že­ným od svě­ta, kde žijí její cíle­vě­do­mí sou­se­dé. Na svém ost­ro­vě je Johanka všech a se vše­mi, a pře­ce je sama a v nejis­to­tě. Stačí jí její ost­rov, sta­čí si ona sama k poci­tu úpl­nos­ti? Před Johankou leží bez­bře­hý pro­stor kaž­do­den­ní­ho živo­ta a ona zkou­má, co si v něm počít.

Komorní film Laputa je celo­ve­čer­ním režij­ním debu­tem talen­to­va­né­ho Jakuba Šmída. Jeho baka­lář­ský film Neplavci zís­kal cenu Český lev Cena Magnesia pro nej­lep­ší stu­dent­ský film roku 2011 a vel­kou pozor­nost na mezi­ná­rod­ních fil­mo­vých fes­ti­va­lech. Roli Johanky zís­ka­la Tereza Voříšková.

O PŘÍBĚHU

Sedmadvacetiletá Johanka trá­ví veš­ke­rý čas ve své kavár­ně Laputa. Má tolik mož­nos­tí, jak pro­žít svůj život. Přesto jí tato svo­bo­da při­ná­ší pocit úzkos­ti a osa­mo­ce­ní. Laputa je ost­rov sám pro sebe. Johanka na něm trčí a neví, co se sebou dál…

Kavárna Laputa je pro ostat­ní mís­tem, kam při­chá­ze­jí a zase odchá­ze­jí. Vydávají se žít své živo­ty. Johančina sest­ra odjíž­dí s bás­ní­kem Mikim do Turecka. Felix, Johančina dáv­ná lás­ka, se tu jen zasta­ví a zas odlé­tá na ces­ty. Merlot je šta­m­gast, Johanku má rád a spá­vá s ní. Jenže kro­mě ní taky s dal­ším mili­o­nem holek.

Marnost na Johanku vyku­ku­je z kaž­dé­ho půl­li­t­ru. Jako by se v její kavár­ně, kte­rou vybu­do­va­la, schá­ze­li lidé, kte­ří umě­jí žít napl­no. Každý s něja­kým nápa­dem, potře­bou nebo svým sobec­tvím. Johanka je všech a se vše­mi, a pře­ce je sama a v nejis­to­tě. Co si má počít v děsi­vě vel­kém pro­sto­ru dospě­lé­ho živo­ta? Stačí jí její ost­rov? Stačí si ona sama k poci­tu úpl­nos­ti? Ke štěs­tí?

O TVŮRCÍCH

JAKUB ŠMÍD (REŽIE)

Jakub Šmíd (nar. 1984) po stu­di­ích čino­her­ní­ho herec­tví na Janáčkově aka­de­mii múzic­kých umě­ní v Brně a angaž­má v Divadle Husa na pro­váz­ku vystu­do­val obor fil­mo­vá režie na FAMU. Jeho baka­lář­ský film Neplavci zís­kal cenu Český lev Cena Magnesia pro nej­lep­ší stu­dent­ský film roku 2011. Neplavci se účast­ni­li mezi­ná­rod­ních fil­mo­vých fes­ti­va­lů v Hongkongu, Tel Avivu, Sydney, Paříži, Angers, Poitiers, Londýně a Praze. Film byl vybrán fran­couz­skou L’Académie des César mezi sedm nej­lep­ších krát­kých fil­mů roku 2011. Jeho magis­ter­ský film Amanitas letos zís­kal na fes­ti­va­lu Famufest cenu pro nej­lep­ší kame­ru, režii a cenu divá­ků.  Pro Českou tele­vi­zi reží­ro­val pořa­dy Queer a Divadlo žije.  Laputa je jeho celo­ve­čer­ním debu­tem.

Filmografie:

Celovečerní: Laputa

Krátkometrážní: Amanitas (2015), Praho, má lás­ko (povíd­ka Tajemství památ­ní­ku, 2012), Neplavci (2011), Tři sir­ky ozá­ří noc (2010), Tření (2010), Někdy něko­ho (2009), Rozřezat, roze­jít (2009), Nehybnost (2008), Faidra frag­ment (2006

Myslíte, že Laputa je  výpo­věď o jed­né kon­krét­ní gene­ra­ci, nebo má obec­něj­ší plat­nost?

Každá gene­ra­ce se potý­ká s nový­mi pro­blémy. Ta moje bra­la sice rozum v novém svo­bod­ném svě­tě, ale stej­ně si mys­lím, že jsme neby­li pořád­ně při­pra­ve­ni na všech­no, co na nás v dospě­los­ti čeká. Nalézt rov­no­váhu mezi tím, co bychom v živo­tě dělat chtě­li, a  tím, co dělat musí­me. Spousta mých vrs­tev­ní­ků si s poci­tem svo­bo­dy a neo­me­ze­ných mož­nos­tí neu­mí pora­dit a růz­ně se v tom plá­cá klid­ně i po tři­cít­ce. A o tom je náš film.

Laputa je kavár­na, kte­rou si hlav­ní posta­va Johanka (Tereza Voříšková) posta­vi­la, aby se v ní opev­ni­la před okol­ním svě­tem a zís­ka­la pocit rov­no­váhy a napl­ně­ní. Ne nadar­mo si Johanka jmé­no kavár­ny vypůj­či­la z Gulliverových cest Johnatana Swifta, kte­rý Laputou nazval léta­jí­cí ost­rov, kte­rý se vzná­ší nad pev­ni­nou. Nalézt balanc se Johance zpo­čát­ku vůbec neda­ří, zvlášť v závis­los­ti na tom, s jaký­mi part­ne­ry svůj život spo­ju­je. Film ale smě­řu­je k rov­no­vá­ze, tak­že to nevi­dím s námi, kte­ří sto­jí na pra­hu dospě­lé­ho živo­ta jako Johanka, nijak čer­ně. Nějak se všich­ni pro­tlu­če­me a zjis­tí­me, kdo jsme a co oprav­du chce­me. Zároveň jsme se sna­ži­li výtvar­nou sty­li­za­cí fil­mu a sty­li­za­cí jazy­ka postav vytvo­řit náš vlast­ní obraz a niko­li pou­hou kopii rea­li­ty.

Jaké jsou poci­ty reži­sé­ra po nato­če­ní prv­ní­ho celo­ve­čer­ní­ho fil­mu?

Během roku, kte­rý jsem Laputě věno­val, mě pře­pa­da­ly růz­né poci­ty od napros­té
eufo­rie z fak­tu, že mohu svo­bod­ně tvo­řit celo­ve­čer­ní film těs­ně po ukon­če­ní  stu­dií na FAMU, což se ne kaž­dé­mu poda­ří, až po pocit skep­se, že na to všech­no nesta­čím. To jsou ale fáze, kte­ré jsem si  pro­žil i u svých před­cho­zích stu­dent­ských fil­mů, a pat­ří, mys­lím, ke kaž­dé­mu tvůr­čí­mu pro­ce­su. Tentokrát to bylo jen ve všech ohle­dech vět­ší, od počtu  her­ců, čle­nů fil­mo­vé­ho štá­bu, natá­če­cích dnů  až po oče­ká­vá­ní spo­je­ná s výsled­kem. Mohl jsem se ale opřít o své spo­lu­pra­cov­ní­ky, s nimiž natá­čím fil­my od počát­ků stu­dia na FAMU, a trou­fám si říct, že jsme skvě­le sehra­ní. Zároveň mi tato prá­ce při­nes­la spous­tu nových zku­še­nos­tí, na kte­ré mě ani FAMU nemoh­la při­pra­vit. Točit film je dob­ro­druž­ství a pra­xe je pra­xe. A také mi prá­ce při­nes­la nová setká­ní se skvě­lý­mi her­ci, se kte­rý­mi jsem dří­ve neměl mož­nost spo­lu­pra­co­vat. Za všech­ny musím samo­zřej­mě jme­no­vat Terezu Voříškovou, kte­rá s námi na pla­ce strá­vi­la všech­ny natá­če­cí dny, tak­že jsme měli spous­tu času blí­že se poznat a zjis­tit, že nás spo­leč­ná prá­ce baví a napl­ňu­je.

LUCIE BOKŠTEFLOVÁ (SCÉNÁŘ)

Lucie Bokšteflová (nar.1987) je absol­vent­kou kated­ry sce­náris­ti­ky a dra­ma­tur­gie FAMU, kde kro­mě psa­ní autor­ských scé­ná­řů a adap­ta­cí spo­lu­pra­co­va­la s řadou reži­sé­rů na jejich cvi­če­ních (např. Cagey Tigers reži­sé­ra Aramisova nomi­no­va­né v Cannes). Jako exter­ní sce­nárist­ka a dra­ma­tur­gy­ně v sou­čas­nos­ti spo­lu­pra­cu­je s ČT a též se sou­kro­mý­mi fil­mo­vý­mi pro­duk­ce­mi. Laputa je jejím prv­ním rea­li­zo­va­ným celo­ve­čer­ním scé­ná­řem.

Jak se zro­di­la Johanka? Měla něja­ký předob­raz, tře­ba tro­chu i ve vás samot­né?
V kavár­ně jsem pár let pra­co­va­la a vel­mi sil­ně na mě dolehl pocit mar­nos­ti a nena­pl­ně­nos­ti z toho, jak je tře­ba věci neu­stá­le uvá­dět do původ­ní­ho sta­vu nebo je vytvá­řet stá­le stej­ným způ­so­bem, to je zou­fa­le antitvůr­čí čin­nost. Když trá­ví­te osm a více hodin den­ně tím, že stá­le opa­ku­jí­cím se způ­so­bem vyho­vu­je­te přá­ním dru­hých a pak po nich uvá­dí­te věci do původ­ní­ho
sta­vu, ovliv­ní to, mys­lím si, i váš osob­ní život. Alespoň ten můj teh­dy ano. V jiném ohle­du je ale prá­ce v kavár­ně smys­lu­pl­ná a napl­ňu­jí­cí, pro­to­že hod­no­ta, kte­rou tou čin­nos­tí vytvá­ří­te, jsou prá­vě mezi­lid­ské vzta­hy. Můžete dru­hým pomá­hat, udě­lat si sku­teč­né přá­te­le, může­te se stát sou­čás­tí jakési komu­ni­ty, kte­rá může být pro váš roz­voj vel­mi důle­ži­tá. Pocity a myš­len­ky, kte­ré se kolem této mé osob­ní zku­še­nos­ti s pra­cí v kavár­ně roji­ly, byly impul­zem i mate­ri­á­lem k napsá­ní fil­mu o živo­tě ser­vír­ky, kte­rá se oci­tá v zača­ro­va­ném kru­hu. Předobrazem byla jed­na moje kama­rád­ka, ale Johanka má něco i ze mě, tře­ba záli­bu v taro­to­vých kar­tách nebo sla­bost pro basky­ta­ris­ty kom­bi­no­va­nou s dojem­nou sna­hou pro­je­vo­vat se před nimi muzi­kál­ně navzdo­ry svým vlo­hám.

S jakým zámě­rem jste psa­la scé­nář?
Johanka vytvo­ři­la kavár­nu Laputa jako svou uli­tu, skrýš -  byd­lí či pře­čká­vá čas mezi smě­na­mi v tem­ném skle­pě pod kavár­nou, napro­ti kavá­ren­ským záchod­kům, kte­ré jsou záro­veň její kou­pel­nou. Nalézáme ji ve sta­diu, kdy se od Laputy nemů­že odpou­tat. Proč? Je líná, hlou­pá, nesná­ší změ­ny? Nejspíš jí něco říká, že by to zatím dělat nemě­la. To něco je tím, co, pokud to  při­pouš­tí­me, nazý­vá­me růz­ně: vnitř­ní hlas, intu­i­ce, anděl stráž­ný, pro­zře­tel­nost, vnuk­nu­tí, instinkt... I způ­so­by, jak to něco usly­šet, se liší. Johanka k tomu pou­ží­vá taro­to­vých karet. Je si tedy vědo­ma toho, jaká roz­hod­nu­tí má činit. V tom­to smys­lu umí pomá­hat dru­hým. V kon­fron­ta­ci s oko­lím nastá­vá kon­flikt, s nímž se, mys­lím si, může kaž­dý
zto­tož­nit - čas­to dob­ře víme, jaký­mi cesta­mi se má náš život ubí­rat a co je  v klí­čo­vých momen­tech správ­né udě­lat. Ale obhá­jit to sám před sebou a před dru­hý­mi, uvést to do pra­xe, nene­chat se zmást, nepro­pad­nout pochyb­nos­tem, nezpa­ni­ka­řit - tedy ne usly­šet, ale upo­slech­nout je těž­ší. Felix jí jako sku­teč­ný kama­rád s leh­kos­tí při­ve­de zpát­ky k tomu, co sama ví, že má udě­lat. A tím se pří­běh vra­cí na začá­tek. Johanka stej­ně jako Blázen, nulo­vá kar­ta taro­to­vých karet, pro­chá­zí na své ces­tě urči­tým duchov­ním vývo­jem a vra­cí se zpát­ky na mís­to, odkud vyhlí­ží svou šťast­nou budouc­nost, kte­rá je, jak ví, spja­tá prá­vě s Laputou.

Proč se Johančina kavár­na a taky celý film jme­nu­je Laputa?
Johančinu kavár­nu pojme­no­val její pří­tel Miki Laputa pod­le léta­jí­cí­ho ost­ro­va ze Swiftových Gulliverových cest. Cílem prv­ní pro­mě­ny kavár­ny, do níž se vrh­nou Johanka se Šimonem, je při­po­dob­nit její vzhled prá­vě tako­vé­mu ost­ro­vu. Miki je ve scé­ná­ři bás­ník, v tom názvu chtěl postih­nout sku­teč­nost, že se Johanka kde­si opev­ňu­je a nesto­jí noha­ma pev­ně na zemi. Název Laputa mi nako­nec nepři­šel vhod­ný pro celý scé­nář, ačko­liv jsem tím smě­rem zpo­čát­ku  uva­žo­va­la – z nápa­dů jako Laputa Café, Kavárna Laputa, Cirkus Laputa, Johanka, Laputa apod. jsem vybra­la název, kte­rý jsem spon­tán­ně pou­ži­la v e-mailové kore­spon­den­ci s dra­ma­tur­gem: O Johance. Domnívám se, že nej­lé­pe vysti­hu­je to, oč mi ve scé­ná­ři jde. Režisér pak film pojme­no­val Laputa – ve  sho­dě se svým zámě­rem nevi­dět pře­de­vším hlav­ní posta­vu jako před­mět své­ho a divá­ko­va zájmu. Myslím si, že nako­nec náš film je přes­to o Johance, ať už nese jaký­ko­li název. A to je pod­stat­né.

Vy jste Johanku stvo­ři­la a reži­sér ji „oži­vil“- dal jí podo­bu a vde­chl svou vizi. Nechala jste mu vol­nou ruku, nebo jste za tu „svou“ Johanku bojo­va­la?
Jakub dává vel­kou svo­bo­du jed­not­li­vým čle­nům štá­bu i her­cům, tak­že posta­vu Johanky prak­tic­ky spo­lu­u­tvá­ře­lo více lidí včet­ně její před­sta­vi­tel­ky Terezy Voříškové. Byla jsem coby video-operátor u celé­ho natá­če­ní, tak­že jsem se na ní moh­la aktiv­ně podí­let i já.

Byla jste spo­ko­je­ná s herec­kým obsa­ze­ním vámi stvo­ře­ných postav?
Co se týče obsa­ze­ní, účast­ni­la jsem se všech cas­tingů a kame­ro­vých zkou­šek, o všem jsme s Kubou dis­ku­to­va­li a asi pokaž­dé jsme se shod­li, tak­že je film obsa­ze­ný v rám­ci daných mož­nos­tí i k mé spo­ko­je­nos­ti.

Proč vaše hrdin­ka tako­vou „mucho­lap­kou “ na chla­py, kte­ří se neho­dí pro nor­mál­ní život?
Asi žád­ná ser­vír­ka neu­nik­ne tomu, že s ní zákaz­ní­ci flir­tu­jí či komu­ni­ku­jí na jiné než pra­cov­ní úrov­ni. Ve scé­ná­ři to nejsou ani tak ti chla­pi, jako prá­vě Johanka, kdo se neho­dí pro „nor­mál­ní život“ -  žije v pro­vi­zo­riu, dva­náct a více hodin k dis­po­zi­ci zákaz­ní­kům a bez tou­hy dělat něco jiné­ho. To není pro part­ner­ský život zrov­na prak­tic­ké ani atrak­tiv­ní. Vztah s Mikim se roz­pad­ne prá­vě z těch­to pří­čin.

Johanka má zdán­li­vě všech­ny šan­ce mla­dé, inte­li­gent­ní ženy. Proč pod­le vás nedo­ká­že nebo nechce pře­kro­čit rubi­kon Laputy? V čem je jiná než její mlad­ší sest­ra Niko?
Johanka vyrůs­ta­la jen s babič­kou, vybu­do­vá­ním Laputy si spl­ni­la sen o ote­vře­né náru­či domo­va a vel­ké rodi­ně. Děsí ji před­sta­va, že by byla někde jin­de, děla­la něco jiné­ho. Konfliktní je střet­nu­tí její ten­den­ce zůstat v Laputě s vyslo­ve­ný­mi či jen tuše­ný­mi náro­ky, kte­ré na ni má oko­lí - mat­ka, přá­te­lé, mile­nec Miki. Sny a ambi­ce mlad­ší sest­ry Niko nejsou v tako­vém roz­po­ru s tím, co spo­leč­nost pova­žu­je od mla­dé­ho člo­vě­ka za správ­né, a v tom je Niko jiná, „lep­ší“.

Ve fil­mu je výraz­nou slož­kou hud­ba Pavla Kopeckého. Myslela jsi na hudeb­ní kon­cep­ci už při psa­ní?
Hudba měla pod­stat­nou roli už ve scé­ná­ři, pro­to­že něko­lik postav hra­je na něja­ký nástroj a v kavár­ně jamu­jí a kon­cer­tu­jí. Koncepce fil­mo­vé hud­by je zalo­že­ná na tom, že se uplat­ňu­jí prá­vě jen ty nástro­je, s nimiž ope­ru­jí  posta­vy - pia­no, bary­ton saxo­fon, bicí a basky­ta­ra. Koncipována je jako hud­ba „vnitř­ní“, kte­rá se vyví­jí s posta­vou, čímž, dou­fám, pod­po­ru­je
pocho­pe­ní základ­ní kon­cep­ce kru­ho­vé ces­ty. Hudba tedy spo­lu­u­tvá­ří tu důle­ži­tou rovi­nu Johančina vnitř­ní­ho svě­ta, její­ho vní­má­ní a duchov­ní­ho  vývo­je během fil­mu. Tereza Voříšková jako Johanka inter­pre­to­va­la v inten­cích „vnitř­ní hud­by“ titul­ko­vou píseň, do fil­mu se však dosta­la jen beze slov, já ale dou­fám, že se obje­ví ale­spoň jako bonus na DVD.

Váš scé­nář k Laputě zví­tě­zil v sou­tě­ži vyhlá­še­né Českou tele­vi­zí pro stu­den­ty FAMU a FAMO. Přispělo toto vítěz­ství k jeho rea­li­za­ci?
Ano, ve sku­teč­nos­ti rea­li­za­ce scé­ná­ře byla smys­lem té sou­tě­že a také její odmě­nou.
Máte hoto­vý něja­ký dal­ší scé­nář? A o čem bude?
Další scé­nář ješ­tě vzni­ká. Jeho hrdin­kou je asi tři­ce­ti­le­tá Dina, kte­rá vede kera­mic­ké díl­ny pro děti, žije po boku man­že­la kame­no­so­cha­ře a svých bra­trů a otce, kte­ří pro­vo­zu­jí pohřeb­ní ústav. Dina ten­to život z urči­tých důvo­dů opus­tí a ode­jde do pro ni nezná­mých kon­čin. Díky pro ni zce­la nové­mu způ­so­bu exis­ten­ce a lidem, s nimiž se setká, se výraz­ně pro­mě­ňu­je. Podaří se jí u sebe roz­vi­nout urči­té schop­nos­ti, kte­rým bychom řek­li „nad­při­ro­ze­né“. Více o tom napsat nemo­hu, jen to, že dělám všech­no pro to, abych Dinu nepsa­la jen ze sebe a pro sebe a aby byl zájem na tom, aby na zákla­dě scé­ná­ře vzni­kl smys­lu­pl­ný film.

VIKTOR SCHWARCZ (PRODUCENT) - CINEART

Cineart je sou­kro­má čes­ká fir­ma spe­ci­a­li­zu­jí­cí se na pro­duk­ci hra­ných fil­mů. Byla zalo­že­na v roce 1991.

Producent Viktor Schwarcz pra­co­val v růz­ných pro­dukč­ních funk­cích ve Filmovém stu­diu Barrandov více než 20 let. Spolupracoval na více než 90 hra­ných fil­mech, seri­á­lech a zahra­nič­ních zakáz­kách. Jako vedou­cí pro­duk­ce zde dokon­čil 15 celo­ve­čer­ních fil­mů a 2 seri­á­ly.

Jako pro­du­cent rea­li­zo­val nebo dokon­ču­je ve své spo­leč­nos­ti Cineart TV Prague fil­my:

Pasti, pas­ti, pas­tič­ky (1998 - rež. V. Chytilová)

Zpráva puto­vá­ní stu­den­tů Petra a Jakuba (2000 – rež. D. Vihanová)

Vyhnání z ráje (2001 - rež. V. Chytilová)

Divoké vče­ly (2001 - rež. B. Sláma) – debut

Vaterland-lovecký deník (2003 – rež. D. Jařab) – debut

Pusinky (2006 - rež. K. Babinská) – debut

Lištičky (2009 - rež. M. Fornay) – debut

Stínu neu­te­češ (2009 - rež. L. Kny) – debut

Zemský ráj to napo­hled (2009 - rež. I. Pavlásková).

HLAVA - RUCE - SRDCE (2010 – režie David Jařab)

Poupata (2011 – režie Zdeněk Jiráský) – debut – Český lev za nej­lep­ší film

Můj pes Killer (2013 – režie Mira Fornay)

Rozkoš (2013 – režie Jitka Rudolfová)

Fotograf (2015 – režie Irena Pavlásková)

Laputa (2015, režie Jakub Šmíd) – debut

Zloději zele­ných koní (2016 – režie Dan Wlodarczyk)

VIDU GUNARATNA  (KAMERA)

Narodil sel na Sri Lance, od roku 1990 žije v ČR. Vystudoval Aplikovanou infor­ma­ti­ku na VŠE a nyní dokon­ču­je FAMU obor kame­ra. Tříleté baka­lář­ské stu­di­um úspěš­ně zakon­čí spo­lu s oce­ně­ním děka­na za vyni­ka­jí­cí stu­dij­ní výsled­ky a peč­li­vost při zpra­co­vá­ní umě­lec­kých pro­jek­tů. Od roku 2010 je čle­nem Asociace čes­kých kame­ra­ma­nů.

TOMÁŠ VRÁNA (STŘIH)

Absolvoval obor Teorie a ději­ny dra­ma­tic­kých umě­ní na FF UP Olomouc a FAMU obor stři­ho­vá sklad­ba. Za své vlast­ní autor­ské fil­my i fil­my, na nichž se podí­lel, zís­kal řadu tuzem­ských i mezi­ná­rod­ních oce­ně­ní. Pracuje na tele­viz­ních pořa­dech Na ces­tě,  Queer,  Autosalon, Reportéři ČT, Retro, Fokus ČT 24. V sou­čas­né době stří­há ani­mo­va­ný večer­ní­ček Nejmenší slon na svě­tě reži­sé­ra Libora Pixy.

David Dubenský  (ARCHITEKT)

Absolvoval Akademii výtvar­ných umě­ní v Praze a na DAMU fil­mo­vou a tele­viz­ní scé­no­gra­fii pod vede­ním prof. Ondřeje Nekvasila. Pracuje jako fil­mo­vý archi­tekt, výtvar­ník a gra­fic­ký desig­nér: Tři sezó­ny v pekle ( r. Tomáš Mašín ) - set decor, gra­fic­ký design; Ernin pří­běh - krát­ký film ( r. Adéla Babanová ) – archi­tekt; Na nože - rea­li­ty show - archi­tekt a ved­le toho byl archi­tek­tem řady reklam­ních spo­tů a video­kli­pů.