Laputa – O příběhu/O tvůrcích

Laputa je název kavárny, hlavního dějiště komorního filmu, ve kterém se všechno točí kolem Johanky (Tereza Voříšková). Její vnitřní rozpoložení, emoce a myšlenky se odrážejí na proměnách prostoru kavárny a na jejích hostech – od těch, kteří jsou v Laputě skoro doma jako Merlot (Igor Orozovič) nebo Miki (Pavel Gajdoš), přes pravidelné návštěvníky jako Kokos (Petr Stach) až po ty, kteří se v Johančině kavárně zjeví nečekaně jako Felix (Jakub Gottwald) či Johančina sestra (Marika Šoposká) a matka (Ivana Chýlková). Kavárna je přízračným místem odrazu Johančina nitra, svébytným prostorem, kde čas neplyne kontinuálně, ale otáčí se ve spirále. Je ostrovem odtrženým od světa, kde žijí její cílevědomí sousedé. Na svém ostrově je Johanka všech a se všemi, a přece je sama a v nejistotě. Stačí jí její ostrov, stačí si ona sama k pocitu úplnosti? Před Johankou leží bezbřehý prostor každodenního života a ona zkoumá, co si v něm počít.

Komorní film Laputa je celovečerním režijním debutem talentovaného Jakuba Šmída. Jeho bakalářský film Neplavci získal cenu Český lev Cena Magnesia pro nejlepší studentský film roku 2011 a velkou pozornost na mezinárodních filmových festivalech. Roli Johanky získala Tereza Voříšková.

O PŘÍBĚHU

Sedmadvacetiletá Johanka tráví veškerý čas ve své kavárně Laputa. Má tolik možností, jak prožít svůj život. Přesto jí tato svoboda přináší pocit úzkosti a osamocení. Laputa je ostrov sám pro sebe. Johanka na něm trčí a neví, co se sebou dál…

Kavárna Laputa je pro ostatní místem, kam přicházejí a zase odcházejí. Vydávají se žít své životy. Johančina sestra odjíždí s básníkem Mikim do Turecka. Felix, Johančina dávná láska, se tu jen zastaví a zas odlétá na cesty. Merlot je štamgast, Johanku má rád a spává s ní. Jenže kromě ní taky s dalším milionem holek.

Marnost na Johanku vykukuje z každého půllitru. Jako by se v její kavárně, kterou vybudovala, scházeli lidé, kteří umějí žít naplno. Každý s nějakým nápadem, potřebou nebo svým sobectvím. Johanka je všech a se všemi, a přece je sama a v nejistotě. Co si má počít v děsivě velkém prostoru dospělého života? Stačí jí její ostrov? Stačí si ona sama k pocitu úplnosti? Ke štěstí?

O TVŮRCÍCH

JAKUB ŠMÍD (REŽIE)

Jakub Šmíd (nar. 1984) po studiích činoherního herectví na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a angažmá v Divadle Husa na provázku vystudoval obor filmová režie na FAMU. Jeho bakalářský film Neplavci získal cenu Český lev Cena Magnesia pro nejlepší studentský film roku 2011. Neplavci se účastnili mezinárodních filmových festivalů v Hongkongu, Tel Avivu, Sydney, Paříži, Angers, Poitiers, Londýně a Praze. Film byl vybrán francouzskou L’Académie des César mezi sedm nejlepších krátkých filmů roku 2011. Jeho magisterský film Amanitas letos získal na festivalu Famufest cenu pro nejlepší kameru, režii a cenu diváků.  Pro Českou televizi režíroval pořady Queer a Divadlo žije.  Laputa je jeho celovečerním debutem.

Filmografie:

Celovečerní: Laputa

Krátkometrážní: Amanitas (2015), Praho, má lásko (povídka Tajemství památníku, 2012), Neplavci (2011), Tři sirky ozáří noc (2010), Tření (2010), Někdy někoho (2009), Rozřezat, rozejít (2009), Nehybnost (2008), Faidra fragment (2006

Myslíte, že Laputa je  výpověď o jedné konkrétní generaci, nebo má obecnější platnost?

Každá generace se potýká s novými problémy. Ta moje brala sice rozum v novém svobodném světě, ale stejně si myslím, že jsme nebyli pořádně připraveni na všechno, co na nás v dospělosti čeká. Nalézt rovnováhu mezi tím, co bychom v životě dělat chtěli, a  tím, co dělat musíme. Spousta mých vrstevníků si s pocitem svobody a neomezených možností neumí poradit a různě se v tom plácá klidně i po třicítce. A o tom je náš film.

Laputa je kavárna, kterou si hlavní postava Johanka (Tereza Voříšková) postavila, aby se v ní opevnila před okolním světem a získala pocit rovnováhy a naplnění. Ne nadarmo si Johanka jméno kavárny vypůjčila z Gulliverových cest Johnatana Swifta, který Laputou nazval létající ostrov, který se vznáší nad pevninou. Nalézt balanc se Johance zpočátku vůbec nedaří, zvlášť v závislosti na tom, s jakými partnery svůj život spojuje. Film ale směřuje k rovnováze, takže to nevidím s námi, kteří stojí na prahu dospělého života jako Johanka, nijak černě. Nějak se všichni protlučeme a zjistíme, kdo jsme a co opravdu chceme. Zároveň jsme se snažili výtvarnou stylizací filmu a stylizací jazyka postav vytvořit náš vlastní obraz a nikoli pouhou kopii reality.

Jaké jsou pocity režiséra po natočení prvního celovečerního filmu?

Během roku, který jsem Laputě věnoval, mě přepadaly různé pocity od naprosté
euforie z faktu, že mohu svobodně tvořit celovečerní film těsně po ukončení  studií na FAMU, což se ne každému podaří, až po pocit skepse, že na to všechno nestačím. To jsou ale fáze, které jsem si  prožil i u svých předchozích studentských filmů, a patří, myslím, ke každému tvůrčímu procesu. Tentokrát to bylo jen ve všech ohledech větší, od počtu  herců, členů filmového štábu, natáčecích dnů  až po očekávání spojená s výsledkem. Mohl jsem se ale opřít o své spolupracovníky, s nimiž natáčím filmy od počátků studia na FAMU, a troufám si říct, že jsme skvěle sehraní. Zároveň mi tato práce přinesla spoustu nových zkušeností, na které mě ani FAMU nemohla připravit. Točit film je dobrodružství a praxe je praxe. A také mi práce přinesla nová setkání se skvělými herci, se kterými jsem dříve neměl možnost spolupracovat. Za všechny musím samozřejmě jmenovat Terezu Voříškovou, která s námi na place strávila všechny natáčecí dny, takže jsme měli spoustu času blíže se poznat a zjistit, že nás společná práce baví a naplňuje.

LUCIE BOKŠTEFLOVÁ (SCÉNÁŘ)

Lucie Bokšteflová (nar.1987) je absolventkou katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU, kde kromě psaní autorských scénářů a adaptací spolupracovala s řadou režisérů na jejich cvičeních (např. Cagey Tigers režiséra Aramisova nominované v Cannes). Jako externí scenáristka a dramaturgyně v současnosti spolupracuje s ČT a též se soukromými filmovými produkcemi. Laputa je jejím prvním realizovaným celovečerním scénářem.

Jak se zrodila Johanka? Měla nějaký předobraz, třeba trochu i ve vás samotné?
V kavárně jsem pár let pracovala a velmi silně na mě dolehl pocit marnosti a nenaplněnosti z toho, jak je třeba věci neustále uvádět do původního stavu nebo je vytvářet stále stejným způsobem, to je zoufale antitvůrčí činnost. Když trávíte osm a více hodin denně tím, že stále opakujícím se způsobem vyhovujete přáním druhých a pak po nich uvádíte věci do původního
stavu, ovlivní to, myslím si, i váš osobní život. Alespoň ten můj tehdy ano. V jiném ohledu je ale práce v kavárně smysluplná a naplňující, protože hodnota, kterou tou činností vytváříte, jsou právě mezilidské vztahy. Můžete druhým pomáhat, udělat si skutečné přátele, můžete se stát součástí jakési komunity, která může být pro váš rozvoj velmi důležitá. Pocity a myšlenky, které se kolem této mé osobní zkušenosti s prací v kavárně rojily, byly impulzem i materiálem k napsání filmu o životě servírky, která se ocitá v začarovaném kruhu. Předobrazem byla jedna moje kamarádka, ale Johanka má něco i ze mě, třeba zálibu v tarotových kartách nebo slabost pro baskytaristy kombinovanou s dojemnou snahou projevovat se před nimi muzikálně navzdory svým vlohám.

S jakým záměrem jste psala scénář?
Johanka vytvořila kavárnu Laputa jako svou ulitu, skrýš –  bydlí či přečkává čas mezi směnami v temném sklepě pod kavárnou, naproti kavárenským záchodkům, které jsou zároveň její koupelnou. Nalézáme ji ve stadiu, kdy se od Laputy nemůže odpoutat. Proč? Je líná, hloupá, nesnáší změny? Nejspíš jí něco říká, že by to zatím dělat neměla. To něco je tím, co, pokud to  připouštíme, nazýváme různě: vnitřní hlas, intuice, anděl strážný, prozřetelnost, vnuknutí, instinkt… I způsoby, jak to něco uslyšet, se liší. Johanka k tomu používá tarotových karet. Je si tedy vědoma toho, jaká rozhodnutí má činit. V tomto smyslu umí pomáhat druhým. V konfrontaci s okolím nastává konflikt, s nímž se, myslím si, může každý
ztotožnit – často dobře víme, jakými cestami se má náš život ubírat a co je  v klíčových momentech správné udělat. Ale obhájit to sám před sebou a před druhými, uvést to do praxe, nenechat se zmást, nepropadnout pochybnostem, nezpanikařit – tedy ne uslyšet, ale uposlechnout je těžší. Felix jí jako skutečný kamarád s lehkostí přivede zpátky k tomu, co sama ví, že má udělat. A tím se příběh vrací na začátek. Johanka stejně jako Blázen, nulová karta tarotových karet, prochází na své cestě určitým duchovním vývojem a vrací se zpátky na místo, odkud vyhlíží svou šťastnou budoucnost, která je, jak ví, spjatá právě s Laputou.

Proč se Johančina kavárna a taky celý film jmenuje Laputa?
Johančinu kavárnu pojmenoval její přítel Miki Laputa podle létajícího ostrova ze Swiftových Gulliverových cest. Cílem první proměny kavárny, do níž se vrhnou Johanka se Šimonem, je připodobnit její vzhled právě takovému ostrovu. Miki je ve scénáři básník, v tom názvu chtěl postihnout skutečnost, že se Johanka kdesi opevňuje a nestojí nohama pevně na zemi. Název Laputa mi nakonec nepřišel vhodný pro celý scénář, ačkoliv jsem tím směrem zpočátku  uvažovala – z nápadů jako Laputa Café, Kavárna Laputa, Cirkus Laputa, Johanka, Laputa apod. jsem vybrala název, který jsem spontánně použila v e-mailové korespondenci s dramaturgem: O Johance. Domnívám se, že nejlépe vystihuje to, oč mi ve scénáři jde. Režisér pak film pojmenoval Laputa – ve  shodě se svým záměrem nevidět především hlavní postavu jako předmět svého a divákova zájmu. Myslím si, že nakonec náš film je přesto o Johance, ať už nese jakýkoli název. A to je podstatné.

Vy jste Johanku stvořila a režisér ji „oživil“- dal jí podobu a vdechl svou vizi. Nechala jste mu volnou ruku, nebo jste za tu „svou“ Johanku bojovala?
Jakub dává velkou svobodu jednotlivým členům štábu i hercům, takže postavu Johanky prakticky spoluutvářelo více lidí včetně její představitelky Terezy Voříškové. Byla jsem coby video-operátor u celého natáčení, takže jsem se na ní mohla aktivně podílet i já.

Byla jste spokojená s hereckým obsazením vámi stvořených postav?
Co se týče obsazení, účastnila jsem se všech castingů a kamerových zkoušek, o všem jsme s Kubou diskutovali a asi pokaždé jsme se shodli, takže je film obsazený v rámci daných možností i k mé spokojenosti.

Proč vaše hrdinka takovou „mucholapkou “ na chlapy, kteří se nehodí pro normální život?
Asi žádná servírka neunikne tomu, že s ní zákazníci flirtují či komunikují na jiné než pracovní úrovni. Ve scénáři to nejsou ani tak ti chlapi, jako právě Johanka, kdo se nehodí pro „normální život“ –  žije v provizoriu, dvanáct a více hodin k dispozici zákazníkům a bez touhy dělat něco jiného. To není pro partnerský život zrovna praktické ani atraktivní. Vztah s Mikim se rozpadne právě z těchto příčin.

Johanka má zdánlivě všechny šance mladé, inteligentní ženy. Proč podle vás nedokáže nebo nechce překročit rubikon Laputy? V čem je jiná než její mladší sestra Niko?
Johanka vyrůstala jen s babičkou, vybudováním Laputy si splnila sen o otevřené náruči domova a velké rodině. Děsí ji představa, že by byla někde jinde, dělala něco jiného. Konfliktní je střetnutí její tendence zůstat v Laputě s vyslovenými či jen tušenými nároky, které na ni má okolí – matka, přátelé, milenec Miki. Sny a ambice mladší sestry Niko nejsou v takovém rozporu s tím, co společnost považuje od mladého člověka za správné, a v tom je Niko jiná, „lepší“.

Ve filmu je výraznou složkou hudba Pavla Kopeckého. Myslela jsi na hudební koncepci už při psaní?
Hudba měla podstatnou roli už ve scénáři, protože několik postav hraje na nějaký nástroj a v kavárně jamují a koncertují. Koncepce filmové hudby je založená na tom, že se uplatňují právě jen ty nástroje, s nimiž operují  postavy – piano, baryton saxofon, bicí a baskytara. Koncipována je jako hudba „vnitřní“, která se vyvíjí s postavou, čímž, doufám, podporuje
pochopení základní koncepce kruhové cesty. Hudba tedy spoluutváří tu důležitou rovinu Johančina vnitřního světa, jejího vnímání a duchovního  vývoje během filmu. Tereza Voříšková jako Johanka interpretovala v intencích „vnitřní hudby“ titulkovou píseň, do filmu se však dostala jen beze slov, já ale doufám, že se objeví alespoň jako bonus na DVD.

Váš scénář k Laputě zvítězil v soutěži vyhlášené Českou televizí pro studenty FAMU a FAMO. Přispělo toto vítězství k jeho realizaci?
Ano, ve skutečnosti realizace scénáře byla smyslem té soutěže a také její odměnou.
Máte hotový nějaký další scénář? A o čem bude?
Další scénář ještě vzniká. Jeho hrdinkou je asi třicetiletá Dina, která vede keramické dílny pro děti, žije po boku manžela kamenosochaře a svých bratrů a otce, kteří provozují pohřební ústav. Dina tento život z určitých důvodů opustí a odejde do pro ni neznámých končin. Díky pro ni zcela novému způsobu existence a lidem, s nimiž se setká, se výrazně proměňuje. Podaří se jí u sebe rozvinout určité schopnosti, kterým bychom řekli „nadpřirozené“. Více o tom napsat nemohu, jen to, že dělám všechno pro to, abych Dinu nepsala jen ze sebe a pro sebe a aby byl zájem na tom, aby na základě scénáře vznikl smysluplný film.

VIKTOR SCHWARCZ (PRODUCENT) – CINEART

Cineart je soukromá česká firma specializující se na produkci hraných filmů. Byla založena v roce 1991.

Producent Viktor Schwarcz pracoval v různých produkčních funkcích ve Filmovém studiu Barrandov více než 20 let. Spolupracoval na více než 90 hraných filmech, seriálech a zahraničních zakázkách. Jako vedoucí produkce zde dokončil 15 celovečerních filmů a 2 seriály.

Jako producent realizoval nebo dokončuje ve své společnosti Cineart TV Prague filmy:

Pasti, pasti, pastičky (1998 – rež. V. Chytilová)

Zpráva putování studentů Petra a Jakuba (2000 – rež. D. Vihanová)

Vyhnání z ráje (2001 – rež. V. Chytilová)

Divoké včely (2001 – rež. B. Sláma) – debut

Vaterland-lovecký deník (2003 – rež. D. Jařab) – debut

Pusinky (2006 – rež. K. Babinská) – debut

Lištičky (2009 – rež. M. Fornay) – debut

Stínu neutečeš (2009 – rež. L. Kny) – debut

Zemský ráj to napohled (2009 – rež. I. Pavlásková).

HLAVA – RUCE – SRDCE (2010 – režie David Jařab)

Poupata (2011 – režie Zdeněk Jiráský) – debut – Český lev za nejlepší film

Můj pes Killer (2013 – režie Mira Fornay)

Rozkoš (2013 – režie Jitka Rudolfová)

Fotograf (2015 – režie Irena Pavlásková)

Laputa (2015, režie Jakub Šmíd) – debut

Zloději zelených koní (2016 – režie Dan Wlodarczyk)

VIDU GUNARATNA  (KAMERA)

Narodil sel na Sri Lance, od roku 1990 žije v ČR. Vystudoval Aplikovanou informatiku na VŠE a nyní dokončuje FAMU obor kamera. Tříleté bakalářské studium úspěšně zakončí spolu s oceněním děkana za vynikající studijní výsledky a pečlivost při zpracování uměleckých projektů. Od roku 2010 je členem Asociace českých kameramanů.

TOMÁŠ VRÁNA (STŘIH)

Absolvoval obor Teorie a dějiny dramatických umění na FF UP Olomouc a FAMU obor střihová skladba. Za své vlastní autorské filmy i filmy, na nichž se podílel, získal řadu tuzemských i mezinárodních ocenění. Pracuje na televizních pořadech Na cestě,  Queer,  Autosalon, Reportéři ČT, Retro, Fokus ČT 24. V současné době stříhá animovaný večerníček Nejmenší slon na světě režiséra Libora Pixy.

David Dubenský  (ARCHITEKT)

Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze a na DAMU filmovou a televizní scénografii pod vedením prof. Ondřeje Nekvasila. Pracuje jako filmový architekt, výtvarník a grafický designér: Tři sezóny v pekle ( r. Tomáš Mašín ) – set decor, grafický design; Ernin příběh – krátký film ( r. Adéla Babanová ) – architekt; Na nože – reality show – architekt a vedle toho byl architektem řady reklamních spotů a videoklipů.

---