Logan: Wolverine - 100 %

Začneme tím, že jsem fanou­šek fil­mo­vé série X-men.  Vzpomínám na to, jak mně prv­ní film před dlou­hý­mi 17 lety nadchl. Po sko­ro dva­ce­ti letech se celý fil­mo­vý svět ukon­čil. Už nebu­dou žád­ní X-meni a ani Wolwerine, kte­rý se stal tou neslav­něj­ší oso­bou v celém fil­mo­vém mutant­ním vesmí­ru.

Po dlou­hé době si hlav­ní tvůr­ci dali zále­žet, aby film úpl­ně jiný, než veš­ke­ré všech­ny před­cho­zí. Už to není hlav­ně o sci-fi prv­cích, ale to sou­kro­mé dra­ma o tom, jak hlav­ní posta­va postup­ně umí­rá a blí­ží se její konec.

Po dlou­hém živo­tě, v roce 2029, exis­tu­je na Zemi pou­ze něko­lik mutan­tů a nás zají­má pří­běh o dvou neslav­něj­ších. Wolverine, kte­rý už má za sebou hezkou řád­ku desí­tek let. Stálá pří­tom­nost smr­ti z něj udě­la­la  psy­chic­kou trosku. Druhý ze slav­ných mutan­tů je Profesor X, kte­rý už má také těs­ně před smr­tí. Jeho stá­ří z něj udě­la­lo ješ­tě vět­ší trosku, něž by se dalo čekat. Jeho muta­ce se sta­la nebez­peč­nou, smr­tel­nou pro své oko­lí.

Tyto dva pří­rod­ní posled­ní mutan­ti zaži­jí svo­jí posled­ní ces­tu do Edenu. Přidá se k nim malá dív­ka, mož­ná i Wolverinova dce­ra, u kte­ré její schop­nos­ti nejsou vytvo­ře­né pří­rod­ně, ale je gene­tic­kým expe­ri­men­tem, kte­ré­ho hle­dá vlá­da a dal­ší zlí lidé. Tato tro­ji­ce pro­ži­je svůj pří­běh k vykou­pe­ní jejich hříchů a stá­ří.

Hugh Jackman svo­jí posta­vu zná,  už po sed­mi dílech ví, co může od své­ho mutan­ta oče­ká­vat. Ví, co pro­žil a doká­že své­ho pře­stár­lé­ho hrdi­nu, kte­rý už je dost sta­rý na umře­ní, zahrát tak doko­na­le, jak by to ani nikdo jiný neza­hrál.

Patrick Stewart zase pat­ří mezi kla­sic­ké her­ce z Anglie, kte­rý doká­že zahrát své­ho Profesora X, ješ­tě lépe, než by se čeka­lo. Na těch­to dvou her­cích celý film sto­jí. Zdárně jim sekun­du­je mla­dá hereč­ka Dafne Keen, pro kte­rou je to fil­mo­vý debut. Vzala si od srd­ce rady od dvou zku­še­ných her­ců a svo­ji malou mutant­ku hra­je srov­na­tel­ně, i lépe,  s her­ci, kte­ří už mají něko­lik desí­tek úspěš­ných fil­mů za sebou.

Kdo by oče­ká­val, že dru­há režie zku­še­né­ho reži­sé­ra James Mangolda s sci-fi fil­mem bude stej­ná, jako když se prv­ně obje­vil Wolverine v Japonsku, tak je zkla­mán. Tentokrát pořád­ně pro­dis­ku­to­val s her­ci o čem by měl být celý film, napsal povíd­ku a ve spo­leč­nos­ti s dal­ší­mi dvě­ma scé­náris­ty posta­vil pří­běh, kte­rý by se dal pova­žo­vat na film roku.  To, že se jim to vlast­ně poved­lo, to se neče­ka­lo, ale oprav­du se z něho stal dru­hý nej­lep­ší film po prv­ním z roku 2000.

Všemu samo­zřej­mě lehce dopo­moh­ly loka­ce, tri­ky a mas­ky, ale vel­kou sou­čás­tí fil­mu je také hud­ba, kte­rá se Marco Beltramimu pod­ved­la. Má sice zku­še­nos­ti s Hellboyem a Já robot, ale pod­le mě je to jeho nej­lep­ší soun­d­track, kte­rý slo­žil. Přesně hodil k vyzně­ní fil­mu a hlav­ně pís­ně od Johnnyho Cashe jsou přes­ně tím, co celý film také drží nad úrov­ní Hollywoodské pro­duk­ce.

Mám sice pro fil­my ze svě­ta X-menů sla­bost, ale ten­to posled­ní sní­mek je přes­ně tím, čím zavr­šit celou 17. letou his­to­rií. Snímkem, kte­rý je úpl­ně jiný než před­cho­zí sním­ky a urči­tě by obstál jako sám o sobě, i kdy­by byl pou­ze o dvou stár­nou­cích lidech, kte­ří roz­jí­ma­jí o smys­lu živo­ta a umí­rá­ní.

---

---