Staré pověsti české zná snad každý. „Mamí, a o čem to je?“ uslyšíte nejpozději po začátku školní docházky… A pak nastane docela oříšek, protože všechna ta knižní zpracování jsou jaksi nezáživná či těžká na čtení. My jim ještě rozuměli, ale dnešní děti? Jazyk se vyvíjí a i když původní díla mají stále své nepřekonatelné kouzlo, dnešní děti je snadno odloží, protože jim to přijde kostrbaté. Když sáhnete po něčem převyprávěném, nemusíte mít pokaždé šťastnou ruku.
Ale tyhle se povedly. Staré pověsti české od Michala Vaněčka s ilustracemi Václava Ráže se dají s klidným svědomím označit za čtivé. Snad za to může svěží styl, vydařené dialogy, které si zachovávají starobylý glanc, ale přitom v sobě skrývají vtip a sem tam i nějakou drobnost, která oživí děj a lidštěji, výrazněji představí hlavní postavy.
Jsou to suchaři, že by se jich jeden bál… může vás napadnout, když si přečtete staré pověsti.
Jsou to suchaři, co si budeme povídat! Nebo nesmyslní kruťasové – ale to už je jiné téma. V téhle knize jsou ale suchaři pěkně namočeni do šťavnatosti a troufám si říct, že se tím z nich stávají občas i skvělí sympaťáci. Záporné nebo kladné postavy – v tomto směru vás může okouzlit naprosto každý, když na chvíli přivřeme oči nad zbytečnou krutostí a necháme se unášet jenom popisem jakési bájné historie.
„Netrvalo dlouho a od moře se zvedl vítr. To ohromný pták Noh mířil k ostrovu. A už zdálky mlsně vyhlížel podivné veliké sousto, které leželo na břehu moře. Popadl koňskou kůži se zašitým Bruncvíkem, vznesl se do oblak a letěl i s králem bůhvíkam.
Letěli takto tři dny a tři noci, až doletěli do hor, kde pták Noh hnízdil. Zamířil hned ke svému hnízdu, kde už jen lačně vyhlížela malá Nohata. Položil jim svůj úlovek do hnízda a hned se vydal opět na další lov.
Nohata se nadšeně vrhla na přinesené potraviny. Jakmile ale uvolnila zašitou kůži, Bruncvík vyskočil ven, popadl meč a zanedlouho bylo po ptákách.
Noh je dobrý, řekl si v duchu Bruncvík, když si opékal na ohni malé ptáky, aby opět po čase nabral sílu.“
Je vidět, že autor pověsti pochopil mnohem lépe než předchozí autoři, kteří se o převyprávění pokusili. To byly opravdu přepisy, vynechané věty, násilně zkrácené děje a po jedné stránce jste měli pocit, že čtete celkem dobrou slohovo-literání práci žáka základní školy, ale nic víc. Chyběl tomu život.
To v této knize od Michala Vaněčka najdete, ale tím také mnohem výrazněji stoupá schopnost porozumět těm příběhům. A možná tím víc vystupuje na povrch fakt, že české pověsti teda nejsou žádná sladká malinová letní limonáda. Naopak je to někdy celkem drsná situace, ve které jen těžko hledat nějakou spravedlnost. Tíha minulých generací? Archetypy, jež ukazují vývoj lidstva?
To už je na čtenáři samotném, ale děti… děti tohle bavit bude už jen z pozice veselé pohádky. Ostatně, vlk si taky mohl odpustit sežrání Karkulky a babičky a myslivec v roli vraha, jež zabil předchozího vraha dvou žen, není zrovna vrchol lidskosti. Berme tedy tak i staré pověsti…
Tyhle jsou šťavnaté a chutné…
