„Kdo jsi, mami?“
Pláž. Vítr. Rozbouřené moře. Zima. Dřevěný domek, skřípající pod nápory větru. Žena s dítětem pod srdcem klidně sedí na terase, aniž by vnímala hněv živlů.
Střih. Je deštivý den. Dvě děti, Tommy a Rebecca, se právě seznámily. Jsou sousedé, oba bydlí v dřevěných rozvrzaných domcích na sychravém pobřeží nespecifikované země. Stanou se přáteli. Navštěvují se. Jezdí na kole po molech, uskakují před příbojem, sedají na rezavém vraku lodi a pozorují bouřící vlnobití. Pak je ale rozdělí osud, Rebecca se stěhuje do Japonska.
Střih. O dvanáct let později se Rebecca vrací do rozvrzaného domku na pláži. Vyhledá Tommyho, a vypadá to, jakoby se ti dva nikdy nerozešli. Opět však mezi ně vstupuje osud a tentokrát odchází Tommy. Umírá při autonehodě. Rebecca ale s ním ale už znovu rozloučit nehodlá. Rozhodne se použít jeho DNA a porodit Tommyho klon.
Lůno není žádné sci-fi, byť jde (zřejmě) o vizi budoucnosti. Až na několik scén se odehrává výhradně v dřevěném domku a na pláži prostřednictvím přítomnosti (nikoli dialogů) několika osob – Rebeccy, Tommyho, Tommyho rodičů a přítelkyně Monicy. Emoce jsou symbolizovány změnami počasí nad stále se opakující scenérií, jediným soundtrackem jsou zvuky moře, poryvy větru a vrzání dřeva. Přesto ale film nenudí ani vteřinu. Naopak, rozechvěje a vnitřně rozbije člověka víc, než pobyt v ledovém vlnobití.
Právě díky minimalistickému, až divadelnímu pojetí, vystupuje na povrch hlavní myšlenka Lůna mnohem důrazněji, než kdyby tvůrci sáhli k dnes obvyklým prostředkům pro zdůraznění „závažných věcí“: akce, akce, patos, akce. Zrůdnost možnosti uvedení lidského klonování do praxe tu stojí před divákem ve vší nahotě a hrůznosti. A stejně jako se zastánci těchto pokusů v současnosti hlasitě ohánějí veskrze „ušlechtilými“ motivacemi, i Rebecca má zdánlivě dobrý důvod: vrátit zpět milovaného člověka. Tedy vrátit ho sobě. A v rámci této – v podstatě sobecké volby – nepomyslí na důsledky: například na odsouzení částí společnosti, která ani v době, kdy je toto počínání v podstatě běžnou normou, není ve svém postoji jednoznačná. Rebecca se tak brzy ocitne v pozici vyvržence z kroužku matek z blízké osady, matek „pravých dětí“, které se pochopitelně na ty druhé dívají skrz prsty. Druhý důsledek jejího rozhodnutí je pak ještě mnohem závažnější než lidské mínění a řeči. Je jím totiž nejasná identita Tommyho č. 2, klonu, v původním znění označeném mnohem děsivějším slovem „the copy“. Jak se onen člověk, ona kopie, popasuje s tím, kdo je on sám a kdo je ona? A oba dva – z objektivního hlediska – kdo vlastně jsou?
Lůno je vizuálně překrásný film, ve kterém vedle podivuhodných očí Evy Green hrají hlavní roli panoramatické záběry na horizont, na moře a oblohu, neustále měnící svou tvář. Slunce se prakticky nikdy neukáže a nějaká ta „odlehčující scéna“ tu není vůbec žádná. Barevná škála i řeč detailů je perfekcionisticky vybroušená až do absurdna (obojek psa ladí s nátěrem domu). Poněkud mi nesedl jedině představitel Tommyho, pro mě neznámý herec Matt Smith. Závěr a pointa mě ale uspokojily („potěšily“ opravdu nemohu říct, protože Lůno v sobě nic útěšného nemá), a věřím, že diváka, alespoň trochu zvyklého na náročnější snímky než je Večerníček, by mohlo – a mělo – oslovit.
„Dima je obětí krvesmilstva. Její matka porodila svou matku.“
—-
Drama/Romantický/Sci-fi
Německo/Maďarsko/Francie 2010
Režie: Benedek Fliegauf
Hudba: Max Richter
Hrají: Eva Green, Matt Smith, Lesley Manville, Hannah Murray, Natalia Tena, Peter Wight
Nejnovější komentáře