Král: „Ty jsi velmi komplikovaná žena!“
Anna: „Asi ano, Vaše Veličenstvo.“
Angličanka Anna Leonowens, přijíždí po smrti manžela do Siamu na pozvání krále, aby vyučovala jeho děti. Musí zde čelit cizím tradicím a zvykům, které se jí ne vždy líbí. Na rozdíl od poslušných poddaných se však nebojí říci králi, co si doopravdy myslí. Nicméně i přes jistá nedorozumění začnou postupně jeden druhého respektovat a jejich spolupráce oběma změní život. Děj je založen na knize Margaret Landon „Anna a král Siamu“, skutečném příběhu Angličanky, která byla v letech 1862–1867 vychovatelkou dětí siamského krále Mongkuta.
Muzikál Král a já byl ve své době obrovským hitem na prknech newyorské Broadwaye a part siamského krále životní rolí Yula Brynnera. Filmové zpracování získalo zlatou sošku Oscara hned v pěti kategoriích: Herec v hlavní roli (Yul Brynner), Výprava, Kostýmy, Hudba a Zvuk. Další čtyři nominace, včetně té za Nejlepší film, Herečku v hlavní roli, et cetera, et cetera :-), zůstaly neproměněny.
Jsem moc ráda, že se divadelní hra Král a já stala i filmem (resp. velkofilmem), protože jinak bychom my, později narození, byli odkázáni na remaky, které ve srovnání s originálem vypadají jako nedochůdčata. Anna a král z roku 1999 s Jodie Foster a Yun-Fat Chow je sice hollywoodsky grandiózní, velkolepá – a sáhodlouhá – podívaná (verze z roku 1956 trvá 133 minut, tato ji předčila o čtvrthodinu), bohužel ale také poplatná době vzniku, tedy sešněrovaná politickou korektností stejně jako Jodie šněrovačkou. Písně a taneční čísla nahradila pyrotechnika a Yun-Fat Chow má sice jisté charisma, ale o chemii mezi ním a odměřenou Foster nemůže být ani řeč. O animáku z téhož roku se pak už vůbec nemá cenu rozepisovat. Ha!
Anna: „Ale to je lež!“
Král: „Je to NEPRAVDIVÁ lež!“
Ale zpět ke Králi. Anna, kultivovaná anglická lady, přijíždí do Bangkoku, aby na královském dvoře vyučovala královy děti. První rozčarování přijde ještě před vyloděním, kdy je jí stroze oznámeno, že namísto slíbeného soukromého ubytování, bude žít v královském paláci. Po příjezdu do paláce zjišťuje, že král je velmi svérázný muž pevných zásad a železné nelogiky s početným harémem i potomstvem. „Kolik dětí máte?“ „Jenom 106. Nejsem ženatý moc dlouho.“ Scéna představování jednotlivých dětí (vedle scény modlitby v chrámě) ostatně patří k nejlepším okamžikům celého příběhu.
Kromě dětí dostane Anna za úkol vyučovat i královy manželky. Sympatická učitelka si brzy zamiluje nejen své žáky, ale začne mít i nemalý vliv na samotného krále. Tento vliv se pak snaží využívat k jeho dobru tak, aby si to sám neuvědomoval, a zůstal ve svých očích oním svrchovaným vládcem, jemuž žena nemá co radit.
Anna: „Jak mi tedy vysvětlíte, Vaše Veličenstvo, že je tolik mužů věrných jedné ženě?“
Král: „Jsou nemocní.“
V prvních scénách král působí jako typický orientální diktátor, brzy se však ukáže, že i přes své „barbarství“ (= neevropský původ) je to muž, který nejen přemýšlí, ale i tak trochu filozofuje, nejen vládne, ale snaží se být dobrým vládcem. Vyžaduje, aby se mu jeho ženy a děti klaněly až k zemi a byly mu naprosto poddány, ale zároveň by byl rád dobrým manželem i otcem všem z nich (kromě těch, co jsou v nemilosti, pochopitelně). Obdivuhodné na výkonu Yula Brynnera je skutečnost, že ať je král zrovna zábavný, panovačný, škodolibý nebo krutý, každou polohu mu stoprocentně věříte.
Mezi ním a Deborah Kerr – stejně jako např. v pozdějším filmu The Journey – funguje bezchybná chemie, nejlepší ze všech jsou proto scény jejich slovních výměn. Zvlášť zábavný je králův výlet do teologie, především v kontextu s Yulovou následující rolí faraona v Desateru přikázání (do které si jej Cecil B. DeMille vybral po zhlédnutí představení Král a já). Kultovní scéna Shall we dance, kdy Anna učí krále polku, je pak nabita takovou mírou statické elektřiny, že se v anglických pramenech označuje jako „eye-sex“. Z této pasáže je nejvíce patrné, že mezi králem a učitelkou vzniklo cosi silného, s čím si ani jeden neví příliš rady.
Král: „Vyhrává pan Lincoln v té válce, kterou právě vede?“
Anna: „Těžko říci.“
Král: „A má dost slonů na přepravu?“
Anna: „Nemyslím si, že by v Americe byli sloni, Vaše Veličenstvo.“
Král: „Žádní sloni? Není divu, že prohrává!“
Zajímavé je, že ač Yul Brynner hrál krále Mongkuta ve všech 1246 reprízách představení, o hlavní roli ve filmovém zpracování nestál. Ucházel se o jeho režii, a do partu krále si přál obsadit Marlona Branda. Nakonec ale vše dopadlo jinak, na režijní stoličku usedl Walter Lang a šestiměsíční natáčení bylo poznamenáno častými spory mezi ním a hlavním protagonistou. Roli Anny měla původně hrát Maureen O’Hara, Yul ale prosadil Deborah Kerr, kterou předtím viděl ve hře Tea And Sympathy. Deborah ale neuměla příliš dobře zpívat, její písničky tedy přímo na place dabovala Marni Nixon. Při práci na scénáři tvůrci zvažovali i variantu, ve které by král byl raněn bílým slonem, místo aby v závěru onemocněl. Narazili však na tvrdý odpor Yula Brynnera, který trval na tom, aby se filmové zpracování drželo divadelní předlohy.
Oscary za výpravu a kostýmy jsou neméně zasloužené, protože i mé oči, uvyklé všem těm Moulin Rouge et cetera, et cetera, et cetera, doslova přecházely. Také se mi už dlouho nestalo, aby se mi mužské kostýmy líbily víc než ty ženské.
Král: „Když člověk neví, co říct, je načase být zticha.“
Snímek slavil v Americe mimořádný úspěch, v Siamu (tedy Thajsku) byl ale zakázán. Thajcům totiž připadalo, že krále Mongkuta, kterého považují za otce vlasti, film zobrazuje jako panovačného barbara, kterého musela představitelka západní kultury přijet zcivilizovat…
Anna: „Je mi to líto, Vaše Veličenstvo, ale–,“
Král: „Dobře, omlouváš se.“
Anna: „To sem neřekla.“
Král: „Přijímám.“
—-
Muzikál/Komedie
USA 1956
Režie: Walter Lang
Hudba: Alfred Newman, Richard Rodgers
Hrají: Deborah Kerr, Yul Brynner, Rita Moreno, Martin Benson, Terry Saunders, Rex Thompson, Charles Irwin
