„Lustr pro papeže“ je velmi drsnou zpovědí z českého lágru

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Lustr pro pape­že je pří­běh napsa­ný na moti­vy sku­teč­ných udá­los­tí z nedáv­né minu­los­ti a dnes i tak tro­chu zapo­me­nu­té nej­tvrd­ší věz­ni­ce komu­nis­tic­ké­ho reži­mu „Minkovice“, kde se v tichos­ti a bez povšim­nu­tí ode­hrá­va­ly ty nej­vět­ší a nej­těž­ší zlo­či­ny pro­ti lid­skosti.

Věznice Minkovice byla prá­vem pře­zdí­va­ná lágr Minkau, min­ko­vic­ké peklo, min­ko­vic­ký kri­mi­nál, pra­cov­ní tábor, likvi­dač­ní tábor, mís­to hrů­zy nebo rudý kon­cen­t­rák. Určitě bychom spo­leč­ný­mi sila­mi při­šly i na spous­tu jiných, podob­ných při­rov­ná­ní, kte­rá by při vyslo­ve­ní nahá­ně­la poci­ty hrů­zy a napros­to doko­na­le vysti­ho­va­la ono nej­vět­ší zlo té tem­né a ponu­ré doby.

Minkovice byly posta­ve­ny na zákla­dě taj­né­ho roz­ka­zu teh­dej­ší­ho minis­t­ra vni­t­ra v roce 1958, v sou­sed­ství are­á­lu továr­ny Preciosa, a až do roku 1990  pla­ti­la za „tvr­dou“ a nej­o­bá­va­něj­ší věz­ni­ci v komu­nis­tic­kém Československu.

Byli sem kon­cen­t­ro­vá­ni nejen ti nej­hor­ší vra­zi, sexu­ál­ní devi­an­ti a sadis­té, kte­ré potře­bo­val stát z běž­ných věz­nic někam ukli­dit a odstra­nit; ale i nezná­mí poli­tič­tí věz­ňo­vé Československé soci­a­lis­tic­ké repub­li­ky.

V dru­hém pří­pa­dě se vět­ši­nou jed­na­lo o oby­čej­né a nevin­né lidi zatče­né za pou­hé poli­tic­ké názo­ry a pro­je­vy, kte­ří se zne­lí­bi­li teh­dej­ší KSČ, a jež byli násled­ně odsou­ze­ni pod zámin­kou poli­tic­kých para­gra­fů (pobu­řo­vá­ní, roz­vra­ce­ní repub­li­ky, za vykon­stru­o­va­né soud­ní pro­ce­sy a za jiné „zástup­né“ trest­né činy).

Tito lidé byli shle­dá­ní jako nej­vět­ší tříd­ní nepřá­te­lé, roz­vra­ce­či repub­li­ky a oso­by urče­né k likvi­da­ci pro dob­ro a bla­ho ostat­ních oby­va­tel repub­li­ky. Lidé, se kte­rý­mi stra­na muse­la zato­čit, a jed­no­du­še je zlo­mit či se jich úpl­ně zba­vit, jen aby moh­la repub­li­ka i nadá­le vzkvé­tat.

Pro KSČ to již neby­li žád­né lid­ské bytos­ti, jen pou­há čís­la na papí­rech, a tak se s nimi i doslo­va zachá­ze­lo a jed­na­lo. Zde za pomo­ci Státní bez­peč­nos­ti v roz­po­ru s lid­ský­mi prá­vy byli věz­ni trýz­ně­ni fyzic­kým a psy­chic­kým tero­rem, hla­dem, bitím, poni­žo­vá­ním, šika­no­vá­ním a nelid­skou prá­ci při výro­bě bižu­te­rie. Pracovní nor­my byly tak pře­mrš­tě­né, že ani s vypě­tím všech sil je neby­lo mož­né spl­nit, navíc bez jakých­ko­liv ochran­ných pra­cov­ních pomů­cek a oděvů. 

Lidská důstoj­nost kaž­dé­ho odsou­ze­né­ho věz­ně byla důklad­ně zašla­pá­na do země. „Minkovice. Uvědomte si, že odsud se neu­tí­ká! Čím dřív pocho­pí­te, že lep­ší je se podří­dit, tím líp pro vás. Jediná ces­ta odsud vede noha­ma napřed! Nejste nic než špí­na a hov­na!“ Díky nelid­ské­mu zachá­ze­ní věz­ni trpě­li nej­růz­něj­ší­mi úra­zy, nemo­ce­mi, čas­to pada­li vyčer­pá­ním…

„Muklů tu bylo asi tisíc. Sto mili­o­nu korun - kaž­dý měsíc. Bez nákla­dů a pro bol­še­vic­ký stát v tvr­dých valu­tách. Z naše­ho potu a krve si ti dobyt­ko­vé na Hradě dopřá­va­li tuze­xo­vé žrádlo, zahra­nič­ní zbo­ží a nej­lep­ší děv­ky. Miliony a mili­o­ny dola­rů. Dokonalé novo­do­bé otroc­tví dva­cá­té­ho sto­le­tí ve jmé­nu nor­ma­li­za­ce a lep­ších zítř­ků.“

A to vše se dělo v tichos­ti za vyso­ký­mi zdmi lág­ru mimo dosah očí a uší ostat­ních oby­va­tel repub­li­ky, kte­ří si v tep­le svých domo­vů žili své poklid­né živo­ty, necha­li se bavit a uko­lé­bá­vat vese­lý­mi fil­my, roz­maz­lo­vat se chytla­vý­mi, bez­sta­rost­ný­mi pís­nič­ka­mi popu­lár­ní hud­by....

O exis­ten­ci lág­ru se nikdy nemě­lo mlu­vit a ani psát, bylo to stát­ní tajem­ství. Všichni tam­ní dozor­ci muse­li pode­psat „slu­žeb­ní tajem­ství“ a věz­ni pro­puš­tě­ni na svo­bo­du pro změ­nu doži­vot­ní mlčen­li­vost o všem, co zde na vlast­ní kůži zaži­li. 

Když tito věz­ni pak vychá­ze­li z Minkovických vrat věz­ni­ce, byl to pohled hod­ný zou­fal­ství a plá­če. Jednalo se totiž vždy o vyhub­lé, fyzic­ky a psy­chic­ky pod­lo­me­né trosky, kte­ré navíc pode­psa­ly doži­vot­ní mlčen­li­vost o všech tu spácha­ných zvěr­stvech. Nepodepsat by zna­me­na­lo pode­psat si vlast­ní roz­su­dek smr­ti a likvi­da­ce....

Ano, toto všech­no kni­ha vel­mi bar­vi­tě líčí a při­bli­žu­je dneš­ní­mu „soci­a­lis­tic­kým reži­mem nepo­lí­be­né­mu“ a nezna­lé­mu čte­ná­ři. Je jen na nás, zda dopus­tí­me, aby se na vše zapo­mně­lo, ane­bo nao­pak to bude­me prá­vě my, kdo budou tyto hrů­zy stá­le při­po­mí­nat, mlu­vit o nich s odka­zem pro dal­ší, mlad­ší gene­ra­ce, aby se tak v budouc­nu pře­de­šlo opa­ko­vá­ní se tak hrůz­né minu­los­ti.

Při čte­ní toho­to drs­né­ho a nijak „zjem­ně­lé­ho“ pří­bě­hu vás bude doslo­va mra­zit v zádech a sami sebe se bude­te ptát: „Jak je mož­né, že se něco tako­vé­ho moh­lo ješ­tě v poměr­ně nedáv­né době dít, a navíc v civi­li­zo­va­né spo­leč­nos­ti?“

Tam, kde na jed­né stra­ně jed­ni mlče­li a děla­li, že nic nevi­dí, se na stra­ně dru­hé v tichos­ti ode­hrá­va­ly kaž­do­den­ní tragé­die a boje o pou­hé pře­ži­tí, trp­ké chví­le plné lid­ské bez­mo­ci, zou­fal­ství a utr­pe­ní ….

Je děsi­vé a až depri­mu­jí­cí, jak všich­ni kolem radě­ji děla­li, že nic nevě­dí, že nic nevi­dí a necha­li umí­rat tisí­ce tak­to nevin­ně odsou­ze­ných věz­ňů, jen aby se sami neo­cit­li v jejich řadách. Ostatně sta­či­lo k tomu jen málo, špat­né podí­vá­ní se, špat­ná for­mu­la­ce slov, vykon­stru­o­va­né obvi­ně­ní…. a násled­né donu­ce­ní k vynu­ce­né­mu, nesmy­sl­né­mu při­zná­ní a váš život byl navždy ztra­cen…. a nikdo už vám nedo­ká­zal pomo­ci.

A pokud by vám pře­ci jen chtěl někdo pomo­ci, mohl se sám stát nepří­te­lem reži­mu, kte­ré­ho je tře­ba zlo­mit a navždy odstra­nit…. Vyvstává mi však na mys­li otáz­ka: „Skutečně nevě­dě­li, co se kolem nich děje – ane­bo to nao­pak nechtě­li vědět?“

Hlavním hrdi­nou toho­to dosti ponuré­ho a drs­né­ho pří­bě­hu je mla­dý šest­nác­ti­le­tý tramp Bohumil Pavlovský, pře­zdí­va­ný Chlup, kte­rý se spo­lu se svý­mi kama­rá­dy vydal na tramp. A tak jak si to mlá­dí žádá, tak i oni se chtě­li věno­vat čis­tě klu­či­čí zába­vě a bale­ní holek. Osud však s jejich dopo­sud bez­sta­rost­ný­mi živo­ty úpl­ně zame­tl a nechal je rych­le dospět.

Stačilo jed­no jedi­né vykon­stru­o­va­né obvi­ně­ní, a náš hrdi­na Míla byl dočis­ta pře­vál­co­ván reži­mem na dlou­hých deset let, a co na tom, že ani jed­no slo­vo neby­la prav­da. Vše bylo smyš­le­né a vykon­stru­o­va­né, a aby toho neby­lo málo, tak mu navíc při­ši­li ješ­tě útok na veřej­né­ho čini­te­le a odpor při zatý­ká­ní. Tím byl osud Míly Pavlovského na mno­ho let zpe­če­těn.

A ať už to byly Libkovice, náprav­né zaří­ze­ní pro mla­dist­vé, Jáchymov, Vykmanov či Minkovice, všech­ny zaří­ze­ní fun­go­va­li na obdob­ném prin­ci­pu a stej­ně zvrá­ce­ných zvěr­stvech, kte­rá se za zdmi ode­hrá­va­la.

„Všude to bylo stej­ný. V kaž­dým lochu musíš někam pat­řit. Nováčci to mají ale vždyc­ky a všu­de stej­ný. Všude stej­ně drs­ný a všu­de pla­ti­la stej­ná hie­rar­chie jed­not­li­vých věz­ňů a slo­že­ní lochu. Ostatně, jak se zapí­šeš prv­ní den, tak tě už pak vždyc­ky berou.“

„A tepr­ve když tu musí­te žít, si uvě­do­mí­te, že kaž­dič­ký den je nej­dů­le­ži­těj­ší hlav­ně pře­žít a co nejdří­ve odtud vypad­nout, to se pak člo­věk sna­ží dobrou káz­ní a pra­cí mno­hé změ­nit, a to nejen dél­ku tres­tu, ale i to, v jakých pod­mín­kách tu nako­nec bude žít. Ale teo­rie je jed­na věc a zkur­ve­ná rea­li­ta je pak něco doce­la jiné­ho….“

Zvěrstva byla páchá­na nejen mezi věz­ni navzá­jem, ale pře­váž­ně i ze stra­ny dozor­ců. Ti, buď jen nečin­ně při­hlí­že­li, ane­bo se dokon­ce sami na zvěr­stvech podí­le­li. A nejen to, zná­sil­ňo­vá­ní slab­ších věz­ňů bylo na den­ním pořád­ku a dozor­ci děla­li, že nic z toho nee­xis­tu­je, doslo­va se to sta­lo veřej­ným tajem­stvím.

„Bylo pra­vi­dlem, že když se večer dozor­ci ožra­li, tak si pak něko­ho zavo­la­li k sobě na barák, kde měli spe­ci­ál­ní míst­nost, a kde dotyč­né­ho hocha zmlá­ti­li. Jakmile se poku­sil jak­ko­li se brá­nit, byl to oka­mži­tě útok na veřej­né­ho čini­te­le a dal­ší flastr navíc. Stačilo zved­nout ruku, aby sis brá­nil obli­čej.“

Při čte­ní této kníž­ky se i otr­lé­mu člo­vě­ku bude zve­dat žalu­dek z toho, jak někdo doká­že být nelid­skou a neci­tel­nou zrů­dou k jiné živé a cítí­cí bytos­ti….  Metod měli dozor­ci spous­tu, a jejich jedi­ným úče­lem bylo za kaž­dou cenu věz­ně zlo­mit tak, aby se už poz­dě­ji nezmoh­li na žád­ný odpor.

Většina poli­tic­kých věz­ňů bylo navíc na něko­lik měsí­ců i let úpl­ně odříz­nu­ta od své rodi­ny, neby­la jim umož­ně­na a dovo­le­na jedi­ná návště­va, jedi­ný dopis, natož balík….takovéto jed­ná­ní a nic z toho nedo­ká­že pocho­pit a vstře­bat žád­ný zdra­vý lid­ský rozum. Vše je to napros­to neo­mlu­vi­tel­né!

Stejně tak tomu bylo i u Míly, kte­rý přes deset let neměl jedi­nou zprá­vu o své rodi­ně a svých nej­bliž­ších, a ani oni o něm. „Bylo mi jas­né, že kdy­by se mi něco sta­lo, nikdo by mi nepo­mohl. Všichni na mě sra­li - byl jsem jen bez­cen­ná polož­ka. Malej hazjl, kte­rej tu přeslu­hu­je a niko­ho to neza­jí­má. Klidně ať tu chcíp­ne. Já ale nechtěl chcíp­nout. Teď ješ­tě ne. A roz­hod­ně ne tady.“

Moc dob­ře věděl, že jedi­nou radou, kte­rá byla zaru­če­ně nej­lep­ší byla ta, že se vždyc­ky měl kaž­dý sta­rat jen a jen sám o sebe, aby se nedo­stal do dal­ších pro­blé­mů. To však „Chlup“ nikdy nedo­ká­zal a jak sám říkal: „Byl jsem pros­tě hova­do, kte­ré jde do vše­ho po hla­vě a za všech­no a všech­ny se sna­ží bojo­vat. I když to po něm nikdo nechce a nikdo to neče­ká. Natož aby to oce­nil.“

„Chlup“ jako jeden z mála nikdy nebyl vůči bez­prá­ví úpl­ně sle­pý a sna­žil se bojo­vat a brá­nit bez­bran­né, díky čemuž si musel odpy­kat dal­ší tres­ty navíc. Doba poby­tu se mu pod­stat­ně pro­dlou­ži­la, ale mož­ná jako jedi­ný z mála si udr­žel čis­té svě­do­mí... ale v duši mu navždy zůsta­nou hlu­bo­ké jizvy a rány, kte­ré se jen těž­ko zho­jí a na kůži nikdy nevy­bled­ne vyte­to­va­ný znak Minkovic. Znak boles­ti a zhou­by, na kte­rou se nesmí nikdy zapo­me­nout!

„Ta bolest, zou­fal­ství a hrůza se neda­jí pocho­pit. Desítky a stov­ky drob­ných udá­los­tí, kte­ré čas zamí­chal na jed­nu vel­kou hro­ma­du boles­ti a mar­nos­ti.“ 

„Tak hroz­né věci, kte­ré nemů­že člo­věk poz­dě­ji říct ani svým nej­bliž­ším. Nikdo ven­ku nemů­že pocho­pit, že člo­věk je ochot­ný žrát i hov­na, aby pře­žil.“

V kni­ze jsou navíc zahr­nu­ty i dvě dodnes nepro­šet­ře­né vraž­dy, kte­ré se v tom­to „krva­vém“ lág­ru stá­ly a nikdy se nedo­sta­ly před soud. Dvě děsi­vé udá­los­ti, při jejichž čte­ní doslo­va tuh­ne krev v žilách. V obou pří­pa­dech se jed­na­lo o vraž­du věz­ně na útě­ku.

Lustr pro pape­že sice nedo­ká­že zce­la pojmout všech­ny spácha­né hrů­zy a zlo­či­ny, ale i tak se poda­ři­lo vel­mi věro­hod­ně zazna­me­nat a zdo­ku­men­to­vat hrst­ku těch nej­zá­sad­něj­ších a nej­kru­těj­ších, kte­ré z této kni­hy vytvá­ří vel­mi sil­ný pří­běh, kte­rý chyt­ne za srd­ce a donu­tí vás se nad tím vším hlu­bo­ce zamys­let.

Nevědomky vás při­mě­je, abys­te při dal­ším pří­ko­ří jen tak nestá­li v ústra­ní, ale doká­za­li se ozvat, posta­vit se, a hlav­ně pomoh­li těm, jimž je ubli­žo­vá­no, a nebýt sobeč­tí vůči bez­bran­ným, neboť jak sám autor uvá­dí: „Mlčet zna­me­ná podí­let se…“

Knihy, kte­ré vás donu­tí se nad aktu­ál­ním téma­tem zamys­let a pří­pad­ně si dle zve­řej­ně­ných infor­ma­cí a drob­ných indi­cii v kni­ze i dohle­dat dal­ší infor­ma­ce, je pak sku­teč­ně „oprav­do­vá“ kni­ha, co sto­jí za pře­čte­ní, a kte­rá i v budouc­nu bude pře­dá­vat odkaz dal­ším gene­ra­cím tak, aby se vyva­ro­va­li chyb a vše­ho, co již jed­nou bylo napáchá­no a ješ­tě neod­či­ně­no....

Když už i medai­le „Za záslu­hy o stát“ se udě­lu­jí těm, kte­ří ješ­tě nema­jí pořád­ně zaschlou a umy­tou krev na svých rukou.... tak se poma­lu a jis­tě řítí­me do pek­la. To už někte­ří z nás spad­li na úpl­né dno lid­skosti a sta­li se z nich lid­ské bes­tie a hye­ny, kte­ré si nevá­ží lid­ské­ho živo­ta? Proč se oce­ňu­jí zlo­či­ny pro­ti lid­skosti a nedá­va­jí se radě­ji odškod­ně­ní za zma­ře­né a zni­če­né lid­ské živo­ty těm, co si to oprav­du zaslou­ží.....?

Tito býva­lí poli­tič­tí věz­ni mají i po více jak 20, 30, a 40 letech děsi­vé noč­ní můry z pro­ži­té­ho tero­ru či váž­ně pod­lo­me­né zdra­ví, depre­se, post­stre­so­vý a stre­so­vý syn­drom, úna­vo­vý syn­drom, one­moc­ně­ní plic a mno­ho dal­ší­ho.

Proč za toto všech­no stát nene­se odpo­věd­nost a nena­bíd­ne jim odškod­ně­ní za zby­teč­ně zni­če­né a zma­ře­né lid­ské živo­ty? To opět niko­ho neza­jí­ma­jí a jsou opět jen pou­hý­mi čís­ly na papí­ře?

Ostatně není nic jed­no­duš­ší­ho než všech­ny budo­vy srov­nat se zemí, všech­ny „nebez­peč­né“ spi­sy spá­lit, skar­to­vat a vše zamést pod kobe­rec, obr­nit se obrov­skou hrad­bou mlče­ní a zlo­či­ny pácha­né „v bla­ho stá­tu“ nechat nadob­ro pro­ml­čet, pří­pad­ně uml­čet....

Knihu „Lustr pro pape­že“ jsem pře­čet­la doslo­va jed­ním dechem a poprav­dě řeče­no mi z těch popi­so­va­ných udá­los­tí neby­lo zrov­na dva­krát nej­líp. Nejhorší na tom všem je ta bez­moc­nost a nemož­nost brá­nit se a dovo­lat se prav­dy....

„Lustr pro pape­že“ je kni­ha, o kte­ré ješ­tě dlou­ho usly­ší­me.... a roz­hod­ně by si ji měl kaž­dý pře­číst.

 AŤ NENÍ TO, CO PROŽILI, NIKDY ZAPOMENUTO!

Rozhovor s Mílou si lze vyslech­nout: První část vyprá­vě­ní o věz­ni­ci Minkovice z úst Míly Petrovského a Jiřího Kubíka a Druhá část vyprá­vě­ní o věz­ni­ci Minkovice z úst Míly Petrovského a Jiřího Kubíka

LUSTR PRO PAPEŽE.

Skutečný pří­běh z pek­la nor­ma­li­zač­ních lágrů

Napsal: Jan Tománek

Vydalo nakla­da­tel­ství XYZ ve spo­leč­nos­ti Albatros Media a.s.

Vydání prv­ní

Praha 2019

ISBN: 978-80-7597-547-8

Počet stran: 182