Americko-kanadský film Maják, druhý snímek režiséra a scenáristy Roberta Eggerse, autora výrazného hororu Čarodějnice, měl premiéru na letošním festivalu v Cannes. Dlouho to vypadalo, že se k nám do kin nedostane, ale nakonec uveden naštěstí bude, ačkoli jednotlivých promítání bude patrně omezený počet a bude potřeba si je bedlivě pohlídat (každopádně v Praze již probíhá předprodej na první půlku ledna v Biu Oko, v kině Aero a ve Světozoru).
Maják je strhujícím dramatem s hororovými prvky o dvou strážcích majáku na odlehlém ostrově, z nichž ten starší (Willem Dafoe) je zkušeným mořským vlkem, co obsluhuje maják již poněkolikáté a z pozice veterána s přirozenou autoritou a bohatou praxí sekýruje a úkoluje toho mladšího (Robert Pattinson), který si poprvé odbývá šichtu daleko od pevniny kvůli tomu, aby si vydělal dost peněz na vlastní farmu. Jejich čtyřtýdenní pobyt na bahnitém a prosoleném ostrůvku s racky, hlučnou sirénou a bednou kořalky se však kvůli silné bouři poněkud protáhne a ponechá oba muže napospas sobě navzájem i jejich průběžně narůstajícímu šílenství a alkoholovému deliriu.
 |
| © A24 |
S Čarodějnicí má Maják ledacos společného – také je psychologickým a uměleckým filmem ze žánru psychologického hororu, cílí spíše na náročnější diváky, spoléhá především na dialogy, herce, vizuální stránku a silnou atmosféru a nabízí dost neotřelou osobitou vizi, nepodobnou ničemu dalšímu, s čím se lze v kinech běžně setkat. Styčným prvkem je i režisérova obsese dobovou autentičností – zatímco v Čarodějnici(zasazené do koloniální Ameriky kolem roku 1630) nechával postavy promlouvat starou angličtinou, Maják (odehrávající se na konci 19. století) natočil černobíle a v téměř čtvercovém formátu pomocí filmařské techniky dostupné ve 30. letech století dvacátého, díky čemuž snímek připomíná rané zvukové filmy z té doby.
Výsledkem je herecky i řemeslně uhrančivá a neskutečně působivá noční můra inspirovaná námořnickým folklorem, dílem Hermana Melvilla i antickou mytologií (především mýty o Próteovi a Prométheovi), spatřovat v ní ale lze i potenciální inspiraci příběhem o Íkarovi či dramatickou tvorbou Shakespeara (košaté dialogy psal Robert Eggers spolu se svým bratrem) a spisovatelů z období americké gotiky. Na omezeném prostoru Eggers nepředvádí žádnou minimalistickou konverzační hříčku – naopak maximálně využil potenciál tísnivých lokací, vyhrál si s každým detailem a z pobytu na ostrově udělal temný a nepříjemný očistec proložený deštěm, hustou mlhou, fyzicky namáhavou dřinou, halucinacemi a opíjením se ve zšeřelém svitu lucerny.
Oba hlavní hrdinové se sice potkávají jen občas (jeden z nich pracuje v noci a zajišťuje hladký chod světlometu, druhý pracuje ve dne a obstarává a opravuje vše ostatní), i tak ale film stojí podstatnou měrou na jejich konfrontacích, naplňujících celou škálu variant od pospolitého přátelského skotačení v opilosti až po nenávistné slovní výlevy a agresivní výpady, během nichž se několikrát otočí to, kdo má vlastně nad kým navrch. Zatímco jsou oba muži sžíráni společností toho druhého i množstvím vypitého alkoholu a psychotickými vizemi (zvlášť když po spotřebování veškerého chlastu začnou popíjet petrolej) a perou se spolu o nadvládu nad světlem majáku, film na jejich pozvolném psychickém rozkladu a prohlubující se ponorkové nemoci demonstruje výrazný motiv strachu z moře, prázdnoty, temnoty a zejména samoty, která je na rozdíl od jejich paranoidních představ a mořských zrůd jejich skutečným nepřítelem.
 |
| © A24 |
Tempo vyprávění místy zatěžkávají nadbytečné repetice a leckomu může vadit nekonkrétní vyznění některých scén, zahalených do abstrakcí a symbolismu a vybízejících k mnohým interpretacím. V každém případě však film nelze neobdivovat pro jeho skličující klaustrofobickou atmosféru, propracovanou mizanscénu, neskutečnou kameru, práci se zvukem a s významotvorným svícením i herecké nasazení obou protagonistů, jimž scénář dopřává spravedlivý podíl prostoru (kromě řady fantastických společných scén oba zazáří i ve vlastním dlouhém monologu – přičemž Willem Defoe je v podstatě dokonalý a neméně dobrý Robert Pattinson předvádí dost možná nejlepší výkon své dosavadní kariéry).
Robert Eggers prokázal svůj nesporný talent už ve čtyři roky staré Čarodějnici, v Majáku již krom toho dokazuje i zjevnou filmařskou vyzrálost. Jde o realisticky syrové, perfektně napsané a nekompromisní autorské dílo, v němž má kupodivu své místo i trocha černého humoru, a které vyniká obrazovou opojností i maximální režijní precizností a oproti Čarodějnici již naštěstí nepůsobí ani trošku těžkopádně, přepjatě, ani nechtěně směšně.
