Martin McDonagh - Osiřelý západ

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Martin McDonagh je úspěš­ným auto­rem mno­ha padel­ních her (za všech­ny jme­nuj­me tře­ba jenom Pana Polštáře), kte­rý má dost zají­ma­vou image. Koneckonců jen málo­kte­rý dra­ma­tik o sobě pro­hla­šu­je, že hry jiných auto­rů prak­tic­ky nesle­du­je a že by úpl­ně nej­ra­dě­ji psal pro fil­my (což se mu konec­kon­ců také poved­lo). Zajímavý člo­věk.

Číst hru Osiřelý západ je tak tro­chu jako sle­do­vat Tarantinovy fil­my. V prv­ní fázi si nejste jis­tí, zda se jed­ná o pra­chspros­tou prču, či zda autor roze­hrá­vá něja­kou sofis­ti­ko­va­nou inte­lek­tu­ál­ní hru. A stej­ně tak jako si inte­lek­tu­ál­ní obec vza­la zpr­vu za své film Pulp Fiction, tak i McDonagh byl podob­ně glo­ri­fi­ko­ván.

Jenže co když si „jen“ dělá tu prču? A zále­ží vůbec na tom? Asi ne. A bůhví, zda ta jako­by novozá­kon­ní dějo­vá lin­ka měla ve hře vůbec něja­ký hlub­ší smy­sl.

McDonagh před­sta­vu­je své­ráz­ný pohled na irský ven­kov dove­de­ný tro­chu do extré­mu, z něhož vychá­zí naje­vo, že tam­ní mís­to (Leenane) je dost depre­siv­ním kous­kem svě­ta. Právě při kom­bi­na­ci drs­né­ho pří­bě­hu a čer­né­ho humo­ru nachá­zí Martin McDonagh svůj pomy­sl­ný taneč­ní par­kem, na kte­rém roze­hrá­vá bre­akdan­ce. Nutno říci, že navíc dost pove­de­ně. V cel­ko­vém pohle­du ty stu­pid­ní dia­lo­gy postav dáva­jí jaký­si smy­sl a vytvá­ří zají­ma­vý dojem (kte­rý musí být na jeviš­ti asi hod­ně znát, leč já to nevi­děl - jen četl). Není tedy pu, že sem doslo­va jako „prdel na hrnec“ sedí pochmur­ně tem­ně humor­ně depre­siv­ní ilu­stra­ce Nikoly Čulíka.

Martin McDonagh je své­ráz a je tomu tak jen dob­ře. Je také jas­né, že Osiřelý západ nesed­ne kaž­dé­mu, ale upřím­ně - hry o kte­rých lze říci, že by moh­ly sed­nout kaž­dé­mu býva­jí pak ve výsled­ku doce­la plyt­ké.

Coleman: Pamatuješ, jak z tebe Pato Dooley teh­dy málem vytřís­kal duši, když mu bylo dva­náct a tobě dva­cet, a ty ses nikdy nedo­zvě­děl důvod proč? Já znám ten důvod. Řek jsem mu, že jsi o jeho mrt­vý mámě pro­hlá­sil, že byla fou­sa­tá děv­ka.

Valene: Pato Dooley do mě, ty vole, mlá­til dlá­tem, Colemane, málem jsem do prde­le při­šel o oko!

Coleman: Myslím, že Pato musel mít svou mat­ku rád, nebo tak něco...