Mumie

Photo © 1999 Universal Pictures

Hodnocení článku

(4 hla­sů, prů­měr: 4,00 z 5)

Loading...

Mumie je ame­ric­ký dob­ro­druž­ný fan­ta­sy film z roku 1999, kte­rý napsal a reží­ro­val Stephen Sommers. Jedná se o rema­ke stej­no­jmen­né­ho fil­mu z roku 1932 s Brendanem Fraserem, Rachel Weisz, Johnem Hannahem, Kevinem J. O’Connorem a Arnoldem Vosloo v hlav­ní roli oživlé mumie. Film vyprá­ví o dob­ro­dru­ho­vi Ricku O’Connellovi, kte­rý se s kni­hov­ni­cí a jejím star­ším bra­t­rem vydá­vá do Hamunaptry, měs­ta mrtvých, kde náho­dou pro­bu­dí Imhotepa, pro­kle­té­ho velek­ně­ze s nad­při­ro­ze­ný­mi schop­nost­mi.

Vývoj fil­mu trval něko­lik let, bylo k němu při­po­je­no něko­lik scé­ná­řů a reži­sé­rů. V roce 1997 Stephen Sommers úspěš­ně před­lo­žil svou ver­zi dob­ro­druž­něj­ší­ho a roman­tič­těj­ší­ho poje­tí před­lo­hy. Hlavní natá­če­ní pro­bí­ha­lo v Maroku a ve Velké Británii; štáb sná­šel dehyd­ra­ta­ci, píseč­né bou­ře a hady při natá­če­ní v sahar­ské pouš­ti. Industrial Light & Magic se posta­ra­li o mno­ho vizu­ál­ních efek­tů, kte­ré kom­bi­no­va­ly hra­né zábě­ry a počí­ta­čem gene­ro­va­né obra­zy, aby vytvo­ři­li titul­ní mon­strum. O orchest­rál­ní hud­bu se posta­ral Jerry Goldsmith.

Mumie byla do kin uve­de­na 7. květ­na 1999. Navzdory smí­še­ným recen­zím kri­ti­ků byl komerč­ně úspěš­ný a celo­svě­to­vě vydě­lal přes 416,4 mili­o­nu dola­rů při pro­dukč­ním roz­počtu 80 mili­o­nů dola­rů. Úspěch fil­mu dal vznik­nout dvě­ma přímým pokra­čo­vá­ním: Mumie se vra­cí (2001) a Mumie: Hrobka dra­čí­ho císa­ře (2008). Vedl také ke vzni­ku ved­lej­ších fil­mů, jako je ani­mo­va­ný seri­ál a prequel Král Škorpion (2002), kte­rý při­ne­sl vlast­ní pokra­čo­vá­ní. Pokusy o restart a nastar­to­vá­ní nové medi­ál­ní fran­ší­zy ved­ly k fil­mu z roku 2017.

Děj

V egypt­ských Thébách roku 1290 př. n. l. má velek­něz Imhotep poměr s Anck-su-namun, milen­kou fara­o­na Setiho I. Poté, co jejich vztah odha­lí, fara­o­na zabi­jí.

Imhotep ute­če, zatím­co Anck-su-namun se zabi­je v domně­ní, že ji může vzkří­sit. Spolu se svý­mi kně­ží­mi ukrad­ne její mrt­vo­lu a odces­tu­je do Hamunaptry, měs­ta mrtvých. Rituál vzkří­še­ní zasta­ví fara­o­no­va těles­ná stráž, Medžajové. Imhotep je zaži­va pohřben maso­žra­vý­mi brou­ky ska­ra­bey a zavřen do sar­ko­fá­gu u nohou sochy egypt­ské­ho boha Anubise. Medžajové jsou zapří­sáh­lí, že zabrá­ní Imhotepovu návra­tu.

V roce 1923 naše­ho leto­poč­tu daru­je Jonathan Carnahan své sestře Evelyn - kni­hov­ni­ci a začí­na­jí­cí egyp­to­lož­ce - slo­ži­tou skříň­ku a mapu, kte­ré vedou do Hamunaptry. Jonathan pro­zra­dí, že skříň­ku ukra­dl ame­ric­ké­mu dob­ro­dru­ho­vi Ricku O’Connellovi, kte­rý měs­to obje­vil během své­ho půso­be­ní ve fran­couz­ské cizi­nec­ké legii. Evelyn a Jonathan vyhle­da­jí Ricka a uza­vřou s ním doho­du, že je do měs­ta zave­de.

Rick zave­de Evelyn a její sku­pi­nu do měs­ta, kde nara­zí na sku­pi­nu ame­ric­kých hle­da­čů pokla­dů vede­nou Rickovým zba­bě­lým zná­mým Benim Gaborem. Přestože je Ardeth Bay, vůd­ce Medjai, varu­je, aby ode­šli, obě výpra­vy pokra­ču­jí ve vyko­páv­kách. Evelyn hle­dá Knihu Amon-Ra, vyro­be­nou z ryzí­ho zla­ta. Místo toho, aby ji našla, nara­zí na Imhotepovy ostat­ky. Tým Američanů mezi­tím obje­ví čer­nou Knihu mrtvých a k ní kano­pic­ké nádo­by se zacho­va­lý­mi Anck-su-namunovými orgá­ny.

V noci Evelyn čte z Knihy mrtvých nahlas a omy­lem pro­bu­dí Imhotepa. Výpravy se vra­ce­jí do Káhiry a Imhotep je sle­du­je s pomo­cí Beniho, kte­rý sou­hla­sil, že mu bude slou­žit. Zregeneruje svou plnou sílu tím, že zabi­je čle­ny ame­ric­ké výpra­vy a při­ne­se deset ran zpět do Egypta.

Rick, Evelyn a Jonathan se v muzeu set­ka­jí s Ardethem, kte­rý vyslo­ví hypo­té­zu, že Imhotep chce vzkří­sit Anck-su-namun obě­to­vá­ním Evelyn. Domnívá se, že pokud Kniha mrtvých při­ved­la Imhotepa zpět k živo­tu, může ho Kniha Amun-Ra zno­vu zabít, a vyde­du­ku­je, kde se kni­ha nachá­zí v Hamunaptře. Imhotep zahá­ní sku­pi­nu do kou­ta s armá­dou otro­ků. Evelyn sou­hla­sí, že ho bude dopro­vá­zet, pokud ušet­ří zby­tek sku­pi­ny. Přestože Imhotep své slo­vo nedo­dr­ží, Rick a ostat­ní se pro­bo­ju­jí do bez­pe­čí.

Imhotep, Evelyn a Beni se vra­ce­jí do Hamunaptry, pro­ná­sle­do­vá­ni Rickem, Jonathanem a Ardethem, kte­rým se poda­ří najít Knihu Amun-Ra. Imhotep se chys­tá obě­to­vat Evelyn, ale ta je po boji s Imhotepovými mumi­fi­ko­va­ný­mi kně­ží­mi zachrá­ně­na. Evelyn čte z Knihy Amun-Ra, čímž se Imhotep stá­vá smr­tel­ným, a je smr­tel­ně zra­něn Rickem.

Beni při ple­ně­ní měs­ta omy­lem nastra­ží past a je zabit rojem maso­žra­vých ska­ra­bů, když se Hamunaptra zří­tí do pís­ku. Ardeth se roz­lou­čí s Rickem, Evelyn a Jonathanem a tro­ji­ce odjíž­dí na dvo­ji­ci vel­blou­dů nalo­že­ných Beniho pokla­dem.

Produkce

Původ

Na kon­ci 80. let 20. sto­le­tí, pro­du­cen­ti James Jacks a Sean Daniel roz­hod­li aktu­a­li­zo­vat původ­ní film Mumie z roku 1932 pro moder­ní dobu. Společnost Universal jim dala zele­nou, ale pou­ze za před­po­kla­du, že udr­ží roz­po­čet kolem 10 mili­o­nů dola­rů. Jacks vzpo­mí­ná, že stu­dio „v pod­sta­tě chtě­lo níz­ko­roz­počto­vou horo­ro­vou fran­ší­zu“. V roce 1987 napsal George A. Romero fil­mo­vé zpra­co­vá­ní a byl pově­řen režií. Scenáristka Abbie Bernsteinová vzpo­mí­ná, že stu­dio Universal chtě­lo neza­sta­vi­tel­nou Mumii podob­nou Terminátorovi. Bernsteinův pří­běh se ode­hrá­val v sou­čas­nos­ti; věd­ci nechtě­ně oži­ví mumii, kte­rá chce pomo­cí sta­ro­by­lé­ho zaří­ze­ní zni­čit veš­ke­rý život na Zemi. „[Mumie] nemě­la o nic vět­ší soci­ál­ní inter­ak­ci než T-Rex v Jurském par­ku,“ vzpo­mí­ná Bernstein. Romero se od pro­jek­tu vzdá­lil a scé­nář byl opuš­těn.

Dalším kro­kem bylo, že Jacks a Daniel zís­ka­li k režii horo­ro­vé­ho reži­sé­ra a spi­so­va­te­le Cliva Barkera. Barkerovo zpra­co­vá­ní z roku 1990 a násled­ný scé­nář Micka Garrise z roku 1991 byly tem­né a násil­né a pří­běh se točil kolem muzea umě­ní, kte­ré v Beverly Hills pře­sta­ví celou egypt­skou hrob­ku. Jacks vzpo­mí­ná, že Barkerovo poje­tí bylo „tem­né, sexu­ál­ní a plné mysti­ky“ a že „by to byl skvě­lý níz­ko­roz­počto­vý film“. Barker vzpo­mí­nal, že pro stu­dio byl kon­cept pří­liš podiv­ný a že jeho vize bra­la Mumii jako odra­zo­vý můs­tek pro film, niko­li jako ústřed­ní posta­vu.

Dalším spo­lu­pra­cov­ní­kem se stal Alan Ormsby, kte­rý o před­cho­zích sna­hách o uve­de­ní fil­mu nevě­děl. Ormsby navr­hl pří­mo­ča­řej­ší aktu­a­li­za­ci fil­mu z roku 1932, při­čemž se opět zamě­řil na Mumii jako na neú­pros­nou posta­vu podob­nou Terminátorovi. Jako reži­sér byl anga­žo­ván Joe Dante, kte­rý navý­šil roz­po­čet pro svou před­sta­vu Daniela Day-Lewise v roli zádum­či­vé Mumie. Předlohu této ver­ze poz­dě­ji pře­psal John Sayles. Odehrával se v sou­čas­nos­ti a zamě­řo­val se na rein­kar­na­ci s prv­ky milost­né­ho pří­bě­hu. Chybělo málo, aby byl nato­čen - někte­ré prv­ky, jako napří­klad maso­žra­ví ska­ra­be­o­vé, se dosta­ly do finál­ní podo­by, ale Universal se posta­vil pro­ti vyš­ší ceně.

George A. Romero se k pro­jek­tu vrá­til v roce 1994 s vizí horo­ru ve sty­lu zom­bie podob­né­ho Noci oživlých mrt­vol, kte­rý však také hod­ně sázel na prv­ky tra­gic­ké roman­ce a roz­pol­ce­nos­ti iden­ti­ty. Romero dokon­čil v říj­nu 1994 návrh, kte­rý napsal spo­leč­ně s Ormsbym a Saylesem a kte­rý se točil kolem arche­o­lož­ky Helen Groverové a její­ho obje­vu hrob­ky Imhotepa, egypt­ské­ho gene­rá­la, kte­rý žil v době Ramsese II. Události se ode­hrá­va­jí v beze­jmen­ném ame­ric­kém měs­tě v moder­ní době a dají se do pohy­bu, když se Imhotep nechtě­ně pro­bu­dí v důsled­ku toho, že jeho tělo bylo vysta­ve­no paprs­kům z mag­ne­tic­ké rezo­nan­ce v high-tech labo­ra­to­ři forenz­ní arche­o­lo­gie.

Helen se oci­tá v nejis­tém vzta­hu s Imhotepem a záro­veň zaží­vá jas­no­vi­dec­ké vzpo­mín­ky na svůj před­cho­zí život v deva­te­nác­té dynastii Egypta jako Isidina kněž­ka. Imhotep při­vo­lá­vá mystic­ké síly pomo­cí zaří­ká­vá­ní a poz­dě­ji vzkří­sí mumii Karis, věr­né otro­ky­ně. Karis se vydá­vá na pomstych­ti­vé řádě­ní pro­ti vykra­da­čům hrob­ky. Romerův scé­nář pova­žo­va­li Jacks a stu­dio za pří­liš tem­ný a násil­ný a chtě­li pří­stup­něj­ší sní­mek. Romero se nedo­ká­zal vyvá­zat z dal­ší smlou­vy, kte­rou měl s MGM roz­jed­na­nou, a tak byla jeho účast na fil­mu pře­ru­še­na a bylo zadá­no vypra­co­vá­ní zce­la nové­ho scé­ná­ře.

Mick Garris se k němu vrá­til v roce 1995 a vypra­co­val scé­nář, kte­rý kom­bi­no­val prv­ky fil­mu z roku 1932 a Hrobky mumií z roku 1942. Tento návrh byl dobo­vým dílem pro­špi­ko­va­ným egypt­ským umě­ním inspi­ro­va­ným art deco, ale tato vize se opět uká­za­la pro stu­dio pří­liš náklad­ná a byla zavr­že­na ve pro­spěch moder­ní­ho pro­stře­dí. Zatímco se pro­jekt blí­žil k zahá­je­ní výro­by, Universal byl pro­dán spo­leč­nos­ti Seagram. Sheinberg se roz­ho­dl pro­du­ko­vat Mumii pro­střed­nic­tvím své nezá­vis­lé spo­leč­nos­ti a napsat nový scé­nář. Protože se nepo­da­ři­lo najít vhod­né­ho vyso­ce posta­ve­né­ho sce­náris­tu a reži­sé­ra (nabíd­ku dostal Wes Craven, ale odmí­tl ji), pro­jekt se opět roz­pa­dl a Garris podru­hé pro­jekt opus­til.

Stále odhod­la­ný vytvo­řit nový film o Mumii, najal Universal v roce 1996 Kevina Jarreho, aby napsal nový scé­nář. Podle Jarreho byli nyní vedou­cí pra­cov­ní­ci pře­svěd­če­ni, že film by měl být dobo­vým dílem s vět­ším roz­poč­tem. Stephen Sommers v roce 1997 zavo­lal Jacksovi a Danielovi se svou vizí Mumie „jako jaké­ho­si Indiana Jonese nebo Jásona a Argonauty s mumií jako stvo­ře­ním, kte­ré dává hrdi­no­vi zabrat“. Sommers viděl původ­ní film, když mu bylo osm let, a chtěl zopa­ko­vat věci, kte­ré se mu na něm líbi­ly, ve vět­ším měřít­ku. Při dis­ku­si o dal­ších kla­sic­kých horo­ro­vých posta­vách Sommers vzpo­mí­nal, že „Frankenstein mě roze­smut­nil - vždyc­ky mi ho bylo líto. Drákula byl doce­la cool a sexy. Ale Mumie mě pros­tě děsi­la.“ Chtěl nato­čit film o Mumii, ale vždy se k němu upnu­li jiní scé­náris­té nebo reži­sé­ři.

Po kasov­ním zkla­má­ní fil­mu Babe: Prase ve měs­tě a dal­ších fil­mů potře­bo­val Universal něja­ký trhák. V té době se v reak­ci na kasov­ní neú­spě­chy změ­ni­lo vede­ní Universalu a ztrá­ty ved­ly stu­dio k tomu, aby se vrá­ti­lo ke svým úspěš­ným fran­ší­zám z 30. let. Nová před­sed­ky­ně Stacey Sniderová roz­da­la balíč­ky s podrob­ný­mi infor­ma­ce­mi o majet­ku stu­dia - včet­ně téměř 5 000 sta­rých scé­ná­řů a fil­mů. Sommers dostal pří­le­ži­tost a před­lo­žil Universalu svou Mumii s osm­nác­ti­strán­ko­vým zpra­co­vá­ním.

Sommers nechtěl pře­dě­lá­vat původ­ní film; mís­to dal­ší­ho čis­to­krev­né­ho horo­ru z něj chtěl udě­lat roman­tic­ké dob­ro­druž­ství s horo­ro­vý­mi prv­ky. Byl si vědom toho, že se z ble­ko­ta­jí­cí, obvá­za­né Mumie ze sta­rých fil­mů sta­la něco jako poin­ta, a pro­to chtěl rych­lej­ší, zlej­ší a děsi­věj­ší mon­strum. Sommers zapo­jil vlast­ní výzkum a služ­by pro­fe­so­ra arche­o­lo­gie z Kalifornské uni­ver­zi­ty, aby zpřes­nil sta­ro­e­gypt­ský jazyk. Snider vzpo­mí­nal, že Sommerovo zpra­co­vá­ní bylo uni­kát­ní tím, že se ode­hrá­va­lo ve dva­cá­tých letech minu­lé­ho sto­le­tí, niko­li v sou­čas­ném pro­stře­dí. Společnosti Universal se zpra­co­vá­ní líbi­lo nato­lik, že schvá­li­la kon­cept a navý­ši­la roz­po­čet a Sommers strá­vil rok pra­cí na scé­ná­ři.

Kasting

Producent James Jacks nabí­dl roli Ricka O’Connella Tomu Cruisovi (kte­rý byl poz­dě­ji obsa­zen do rebo­o­tu fil­mu), Bradu Pittovi, Mattu Damonovi a Benu Affleckovi, ale her­ci nemě­li zájem nebo se jim role nevešla do jejich roz­vr­hu. Jacks a reži­sér Stephen Sommers byli ohro­me­ni tím, jak George z džun­gle vydě­lá­val pení­ze v poklad­nách kin, a pro­to obsa­di­li Brendana Frasera; Sommers se také vyjá­d­řil, že Fraser pod­le něj doko­na­le odpo­ví­dá posta­vě Errola Flynna, kte­rý si pro Ricka před­sta­vo­val. Fraserova role v Georgeovi posí­li­la jeho vní­ma­nou hvězd­nou sílu, přes­to zůstal mno­hem lev­něj­ší než nej­vět­ší her­ci, kte­ří v něm hrá­li. Herec chá­pal, že jeho posta­va „se nebe­re pří­liš váž­ně, jinak se s ním divá­ci nemo­hou vydat na tu ces­tu.“

Evelyn Carnahanová byla pojme­no­vá­na na počest lady Evelyn Carnarvonové, dce­ry ama­tér­ské­ho egyp­to­lo­ga lor­da Carnarvona, oba byli pří­tomni ote­vře­ní Tutanchamonovy hrob­ky v roce 1922. Studio původ­ně uva­žo­va­lo o ame­ric­kých hereč­kách a Rachel Weiszová pro­šla něko­li­ka kon­kur­zy, než roli zís­ka­la. Rachel Weiszová neby­la vel­kou fanyn­kou horo­rů, ale film vní­ma­la spí­še jako „hokus pokus“ o komiks. Do role Jonathana Carnahana byl vybrán John Hannah, přes­to­že Hannah měl pocit, že není kome­di­ál­ní herec. Sommers řekl: „Neměl ani poně­tí, proč jsme ho obsa­di­li.“

Jacks před­tím pro­du­ko­val film Těžký terč s Arnoldem Vosloo. Jihoafrickému her­ci se scé­nář Mumie líbil, ale Sommersovi řekl, že chce roli hrát „napros­to na rovi­nu. Z Imhotepova pohle­du je to zkres­le­ná ver­ze Romea a Julie.“ A tak se roz­ho­dl, že se do role vži­je. Role mu byla nabíd­nu­ta po jedi­ném kon­kur­zu. Vosloo, kte­rý nosil něja­ké to kilo navíc a byl si toho vědom kvů­li Imhotepovu skrov­né­mu kos­tý­mu, kvů­li roli zhu­bl 10 až 15 kilo tím, že se vyhý­bal alko­ho­lu a cuk­ru.

Natáčení

Natáčení zača­lo 4. květ­na 1998 a trva­lo 17 týd­nů. Štáb nemohl natá­čet v Egyptě kvů­li nesta­bil­ním poli­tic­kým pod­mín­kám, a tak hlav­ní natá­če­ní zača­lo v maroc­kém Marrákeši. Marrákeš měl navíc tu výho­du, že je mno­hem méně moder­ním měs­tem než Káhira, tak­že bylo snaz­ší oblé­kat se jako ve 20. letech. Produkce se při­pra­vo­va­la dva týd­ny před natá­če­ním, sun­dá­va­la tele­fon­ní drá­ty a kabe­ly a vozi­la dobo­vá auta a vel­blou­dy. Místní oby­va­te­lé slou­ži­li jako kom­pars pro davo­vé scé­ny. Po natá­če­ní v Marrákeši se natá­če­ní pře­su­nu­lo do sahar­ské pouš­tě u měs­teč­ka Erfoud. Scénograf Allan Cameron našel nečin­nou sop­ku Gara Medouar, kde moh­ly být posta­ve­ny exte­ri­é­ry pro Hamunaptru.

Byla vybu­do­vá­na beto­no­vá ram­pa umož­ňu­jí­cí pří­stup do útva­ru ve tva­ru pod­ko­vy, kde bylo měs­to posta­ve­no z pre­fab­ri­ko­va­ných dílů doda­ných z Anglie. Byl pro­ve­den prů­zkum sop­ky, aby bylo mož­né repli­ko­vat přes­ný model a zmen­še­né mode­ly slou­pů a soch zpět ve stu­di­ích Shepperton, kde se natá­če­ly všech­ny scé­ny zahr­nu­jí­cí pod­zem­ní chod­by Města mrtvých. Stavba těch­to kulis trva­la 16 týd­nů a jejich sou­čás­tí byly i sklo­la­mi­ná­to­vé slou­py opat­ře­né spe­ci­ál­ní­mi efek­ty pro závě­reč­né scé­ny fil­mu.

Aby se zabrá­ni­lo dehyd­ra­ta­ci ve spa­lu­jí­cím ved­ru Sahary, vytvo­řil lékař­ský tým pro­duk­ce nápoj, kte­rý muse­li her­ci a štáb kon­zu­mo­vat kaž­dé dvě hodi­ny. Písečné bou­ře před­sta­vo­va­ly kaž­do­den­ní nepří­jem­nos­ti a vel­kým pro­blé­mem byla divo­ká zvěř - mno­ho čle­nů štá­bu muse­lo být po pokou­sá­ní nebo bod­nu­tí letec­ky pře­pra­ve­no do lékař­ské péče. Brendan Fraser málem zemřel během scé­ny, kdy je jeho posta­va obě­še­na. Produkce měla ofi­ci­ál­ní pod­po­ru maroc­ké krá­lov­ské armá­dy a čle­no­vé štá­bu byli pojiš­tě­ni pro­ti úno­su.

Po natá­če­ní v sever­ní Africe se pro­duk­ce pře­su­nu­la zpět do Velké Británie před dokon­če­ním natá­če­ní 29. srp­na 1998. Zde se lodě­ni­ce v Chathamu zdvoj­ná­so­bi­ly pro pří­stav v Gíze na řece Nil. Tato scé­na byla dlou­há 600 stop (183 m) a obsa­ho­va­la „par­ní vlak, trakč­ní motor Ajax, tři jeřá­by, ote­vře­ný kočár se dvě­ma koň­mi, čty­ři koň­ské povo­zy, pět dre­zur­ních koní a čele­dí­nů, devět oslů a mul, stej­ně jako stán­ky na trhu, pro­da­va­če v arab­ském oble­če­ní a pro­stor pro 300 kos­tý­mo­va­ných kom­par­zis­tů“.

Speciální efekty

Tvůrci fil­mu údaj­ně utra­ti­li 15 mili­o­nů dola­rů z roz­počtu jen za spe­ci­ál­ní efek­ty. Mumie obsa­hu­je stov­ky zábě­rů, kte­ré vyža­do­va­ly optic­ké nebo digi­tál­ní spe­ci­ál­ní efek­ty v post­pro­duk­ci. Společnost Industrial Light & Magic (ILM), kte­rá se na efek­tech podí­le­la, doda­la do fil­mu více než 140 zábě­rů, dal­ší prá­ci odved­ly spo­leč­nos­ti Cinesite (60 zábě­rů) a Pacific Title/Mirage (45 zábě­rů a titul­ko­vé sek­ven­ce fil­mu)

Sommers anga­žo­val ILM ješ­tě během vývo­je scé­ná­ře, pro­to­že před­tím spo­lu­pra­co­val s vedou­cím efek­tů ILM Johnem Andrewem Bertonem, Jr. na fil­mu Deep Rising. Společnost ILM byla nad­še­ná výzvou, kte­rou film před­sta­vo­val, a kon­cem roku 1997 vytvo­ři­la zku­šeb­ní kon­cept efek­tů Mumie, aby vede­ní demon­stro­va­la pro­ve­di­tel­nost Sommersovy vize.

Tvůrci fil­mu se sna­ži­li vytvo­řit něco rych­lej­ší­ho a děsi­věj­ší­ho pro titul­ní bytost, při­čemž pou­ži­li nej­mo­der­něj­ší tech­ni­ky, aby vytvo­ři­li něco dosud nevi­dě­né­ho. ILM zača­la vyví­jet vzhled Mumie tři měsí­ce před začát­kem natá­če­ní. „Chtěli jsme vytvo­řit foto­re­a­lis­tic­kou mrt­vo­lu, kte­rá by zjev­ně neby­la člo­vě­kem v oble­ku, zjev­ně neby­la ani­ma­t­ro­ni­kem a zjev­ně byla živá,“ vzpo­mí­nal.

Během něko­li­ka měsí­ců desig­né­ři pra­co­va­li na vývo­ji čtyř růz­ných fází Mumie. První fází byla mumie v nej­roz­pad­lej­ší podo­bě, s roz­tr­ha­ný­mi kusy oble­če­ní, kůže a šlach visí­cích na kostře. Ve dru­hé fázi při­by­ly oblas­ti s rege­ne­ro­va­nou kůží a ve tře­tí a čtvr­té fázi byla mumie téměř úpl­ně zre­ge­ne­ro­va­ná, jen malé oblas­ti jejích vnitř­nos­tí pro­sví­ta­ly. Výtvarníci vytvo­ři­li čer­no­bí­lé náčr­ty, poté pře­šli k barev­né­mu zpra­co­vá­ní a tepr­ve poté vytvo­ři­li bytost v počí­ta­či; byly také vytvo­ře­ny mode­ly, kte­ré slou­ži­ly jako refe­ren­ce pro digi­tál­ní výtvar­ní­ky.

Počáteční sta­vy Mumie byly vytvo­ře­ny výhrad­ně počí­ta­čem, zatím­co poz­děj­ší fáze kom­bi­no­va­ly živé pro­ve­de­ní. Jako dopl­něk k pro­te­ti­ce a make-upu apli­ko­va­né­mu na pla­ce slou­ži­la LED svět­la a kous­ky pás­ky jako sle­do­va­cí body, aby moh­ly být v post­pro­duk­ci na Vosloův obli­čej a tělo apli­ko­vá­ny digi­tál­ní „výře­zy“; Vosloo pozna­me­nal, že si při chůzi po pla­ce při­pa­dal jako vánoč­ní stro­me­ček.

Finální stvo­ře­ní bylo vytvo­ře­no kom­bi­na­cí živé­ho herec­tví s pro­te­ti­kou a digi­tál­ním zob­ra­ze­ním. Digitální podo­ba Mumie byla vytvo­ře­na v pro­gra­mu Alias, při­čemž vět­ši­na těla byla opat­ře­na simu­lo­va­ný­mi sva­ly při­po­je­ný­mi ke kostře. Animátoři ovlá­da­li čás­ti Mumie pomo­cí pro­cedu­rál­ní ani­ma­ce; ani­ma­ce základ­ních kos­tí zase řídi­la roz­ta­že­ní a pohyb pře­kry­tých sva­lů. Na pro­cedu­rál­ní ani­ma­ci a sní­má­ní pohy­bu byla nako­nec navrstve­na dal­ší ani­ma­ce pro dola­dě­ní pro­ve­de­ní; vzhle­dem k ome­ze­ním tech­no­lo­gie muse­ly být jem­né pohy­by, jako je ani­ma­ce obli­če­je nebo rukou, pro­ve­de­ny ruč­ně. Záběry, v nichž se obje­vu­je Vosloo s pře­kry­tou počí­ta­čem vytvo­ře­nou pro­te­ti­kou, byly pro tým efek­tů nej­ob­tíž­něj­ší a vyža­do­va­ly peč­li­vé při­způ­so­be­ní.

Namísto vyu­ži­tí kaska­dé­ra pro­ve­dl Vosloo sní­má­ní pohy­bu posta­vy sám. Scény byly zablo­ko­vá­ny a před­vá­dě­ny na pla­ce během zásad­ní­ho foto­gra­fo­vá­ní (nej­pr­ve s Voslooem ve scé­ně, pak bez něj). Záběry pak byly repli­ko­vá­ny ve stu­diu moti­on cap­tu­re, při­čemž Voslooův výkon zazna­me­ná­va­lo osm kamer z růz­ných úhlů.

Kromě Mumie scé­nář vyža­do­val čet­né efek­to­vé zábě­ry, kte­ré měly umoc­nit roz­sáh­lé dob­ro­druž­ství fil­mu. Výjevy jako retrospek­tiv­ní záběr sta­ro­vě­ké­ho měs­ta Théby kom­bi­no­va­ly lokač­ní zábě­ry nato­če­né v pouš­ti s kom­po­no­va­ný­mi her­ci nato­če­ný­mi na zele­ném plát­ně, mini­a­tu­ra­mi mode­lů, mat­ný­mi mal­ba­mi a počí­ta­čo­vě gene­ro­va­ný­mi efek­ty. Nákazy, kte­ré Imhotep vypouš­tí, byly vytvo­ře­ny pomo­cí počí­ta­čo­vé gra­fi­ky zalo­že­né na čás­ti­cích, při­čemž desig­né­ři ILM vymě­ňo­va­li mode­ly růz­ných kva­lit pod­le toho, jak dale­ko od kame­ry se rojí­cí „hmyz“ nachá­zel. Ačkoli film hoj­ně vyu­ží­val počí­ta­čo­vé obra­zy, mno­ho scén, včet­ně těch, kde je posta­va Rachel Weiszové pokry­ta kry­sa­mi a kobyl­ka­mi, bylo nato­če­no s pou­ži­tím živých zví­řat.

Jiný detail­ní záběr vyu­ží­val zábě­ry aneste­ti­zo­va­ných koby­lek při­pev­ně­ných ke kaska­dé­ro­vi v kom­bi­na­ci s dal­ší­mi počí­ta­čo­vě vytvo­ře­ný­mi škůd­ci. Při píseč­ných bou­řích byla pou­ži­ta pro­cedu­rál­ní gra­fi­ka vychá­ze­jí­cí z pro­gra­mů pou­ží­va­ných k vytvá­ře­ní tor­nád ve fil­mu Twister, zatím­co při natá­če­ní mas maso­žra­vých ska­ra­bů byly pou­ži­ty tech­ni­ky vyvi­nu­té pro film Star Wars: Epizoda I - Skrytá hroz­ba. Záběr ohni­vé bou­ře, kte­rá zachvá­ti­la Káhiru, kom­bi­no­val sku­teč­né pal­my, fyzic­ké mode­ly a mat­né mal­by s počí­ta­čo­vě gene­ro­va­ným krupo­bi­tím, ohněm a suti­na­mi. Pacific Title/Mirage také vylep­ši­li zábě­ry s digi­tál­ním chvě­ním kame­ry.

Finále zahr­nu­je armá­du mumií, kte­rá při­chá­zí na Imhotepovu obra­nu. Mnoho z těch­to mumií vytvo­řil vedou­cí mas­kér­ských efek­tů Nick Dudman, kte­rý ve fil­mu vytvo­řil make-up, pro­te­ti­ku a ani­ma­t­ro­nic­ké efek­ty. Každý oblek při­šel s vari­an­ta­mi pro kaska­dér­ské kous­ky nebo pyro­tech­ni­ku. Po skon­če­ní hlav­ní­ho natá­če­ní byly oble­ky ode­slá­ny do ILM, kde byly naske­no­vá­ny a vymo­de­lo­vá­ny v počí­ta­či. S vyu­ži­tím čás­tí Imhotepovy mumie, aby se ušet­řil čas, ILM digi­tál­ně rekon­stru­o­va­la pod­ří­ze­né, aby je moh­la při­dat do scén, a pou­ži­la moti­on cap­tu­re k jejich ani­ma­ci. Animátoři si při­psa­li Fraserovu schop­nost důsled­ně pře­hrá­vat jeho pohy­by v něko­li­ka zábě­rech jako úspo­ru času, když bylo tře­ba sla­dit motion-captured digi­tál­ní mumie s hra­ný­mi bojo­vý­mi scé­na­mi.

Hudba

Hudbu k fil­mu Mumie slo­žil a diri­go­val Jerry Goldsmith, orchestra­ce obsta­ral Alexander Courage. Goldsmith již dří­ve pro Sommerse slo­žil hud­bu k fil­mu Hluboké vzpla­nu­tí. Když se Goldsmith dostal do posled­ních let své kari­é­ry, měl za sebou v 90. letech řadu akč­ních a dob­ro­druž­ných fil­mů, od něko­li­ka fil­mů Star Trek až po Air Force One. Goldsmith opat­řil Mumii pat­řič­ně bom­bas­tic­kou hud­bou s tra­dič­ním evrop­ským orchestrem dopl­ně­ným o regi­o­nál­ní nástro­je, jako je buzuki.

Úvod fil­mu obsa­hu­je téměř všech­na Goldsmithova hlav­ní téma­ta pro hud­bu, při­čemž to, co hudeb­ní kri­tik Jeff Bond nazý­vá „egypt­ským téma­tem“, je v růz­ných kon­fi­gu­ra­cích opa­ko­va­ně pou­ží­vá­no v prů­bě­hu fil­mu, aby se vytvo­ři­lo epic­ké pro­stře­dí a smy­sl pro mís­to Hamunaptry; téma pro Imhotepa/Mumii, kte­ré se na začát­ku fil­mu hra­je nená­pad­ně a po rege­ne­ra­ci Mumie se opa­ku­je v sil­něj­ším, dechbe­rou­cím podá­ní; milost­né téma pou­ži­té jak pro Imhotepa/Anck-su-namun, tak pro Ricka/Evelyn; a hrdin­ské téma pro Ricka. Kromě roz­sáh­lých decho­vých a bicích prv­ků je v parti­tu­ře pou­ži­to stříd­mé množ­ství voká­lů, což je pro vět­ši­nu Goldsmithovy tvor­by neob­vyk­lé.

Soundtrack vyšel u Decca Records 4. květ­na 1999. Celkově byla Goldsmithova hud­ba při­ja­ta dob­ře. AllMusic ji popsal jako „vel­ko­le­pou, melod­ra­ma­tic­kou parti­tu­ru“, kte­rá při­nes­la oče­ká­va­né vrcho­ly. Další recen­ze klad­ně hod­no­ti­ly tem­ný, úder­ný zvuk, kte­rý se dob­ře snou­bil s dějem, a také syro­vost hud­by. Chváleno bylo také ome­ze­né, ale mis­trov­ské vyu­ži­tí sbo­ru a vět­ši­na kri­ti­ků pova­žo­va­la závě­reč­nou sklad­bu na CD za cel­ko­vě nej­lep­ší. Na dru­hou stra­nu někte­ří kri­ti­ci shle­da­li, že hud­ba postrá­dá soudrž­nost a že neu­stá­lá těž­ká akce svá­dí k otrav­né­mu opa­ko­vá­ní. Roderick Scott ze ser­ve­ru CineMusic.net shr­nul parti­tu­ru jako „zástup­ce jak Goldsmithova abso­lut­ně nej­lep­ší­ho, tak jeho nej­prů­měr­něj­ší­ho díla. Naštěstí jeho pří­z­ni­vá prá­ce na tom­to vydá­ní vítě­zí.“

Recepce

Testovací pub­li­kum špat­ně rea­go­va­lo na název fil­mu, kte­rý vyvo­lá­val nega­tiv­ní dojmy staré­ho horo­ru, ale pre­zi­dent domá­cí­ho mar­ke­tingu Marc Shmuger vzpo­mí­nal, že se roz­hod­li, „že s fil­mem radě­ji rede­fi­nu­je­me mýtus“, než abychom měni­li název. Nadšení pro film bylo malé, ale Universal si pro Super Bowl poří­dil tele­viz­ní spot (údaj­ně stál 1,6 mili­o­nu dola­rů), kte­rý, jak Sommers vzpo­mí­ná, oka­mži­tě zvrá­til dis­ku­si o vyhlíd­kách fil­mu.

Box office

Producenti se obá­va­li, že blí­ží­cí se uve­de­ní Fantomové hroz­by do kin by moh­lo poto­pit kasov­ní úspě­chy fil­mu, což ved­lo k pře­su­nu data pre­mi­é­ry z 21. na 7. květ­na. O pre­mi­é­ro­vém víken­du se Mumie sta­la jed­nič­kou ve Spojených stá­tech a Kanadě, když v 3210 kinech vydě­la­la 43 mili­o­nů dola­rů. Jeho víken­do­vé trž­by byly nej­vyš­ším květ­no­vým otví­rá­kem mimo svát­ky a devá­tým nej­vět­ším otví­rá­kem všech dob. Později se film pro­pa­dl na dru­hé mís­to za Fantomovou hroz­bu. Ve Spojených stá­tech a Kanadě vydě­la­la Mumie přes 155,4 mili­o­nu dola­rů a v zahra­ni­čí 261 mili­o­nů dola­rů, celo­svě­to­vě pak přes 416,4 mili­o­nu dola­rů.

Kritické ohlasy

Mumie zís­ka­la od kri­ti­ků smí­še­né hod­no­ce­ní. Na ser­ve­ru Rotten Tomatoes má film na zákla­dě 101 recen­zí hod­no­ce­ní 61 % s prů­měr­ným hod­no­ce­ním 5,9 z 10 mož­ných. Na ser­ve­ru Metacritic má film na zákla­dě 34 kri­ti­ků hod­no­ce­ní 48 bodů ze 100, což zna­me­ná smí­še­né nebo prů­měr­né hod­no­ce­ní. Diváci dota­zo­va­ní ser­ve­rem CinemaScore udě­li­li fil­mu prů­měr­nou znám­ku „B“ na stup­ni­ci od A do F.

Roger Ebert z dení­ku Chicago Sun-Times ohod­no­til film klad­ně, když napsal: „Téměř nic nemo­hu říci v jeho pro­spěch, kro­mě toho, že jsem se téměř kaž­dou minu­tu bavil. Nemohu se při­mlou­vat za scé­nář, režii, herec­ké výko­ny nebo dokon­ce za mumii, ale mohu říci, že jsem se nenu­dil a někdy jsem byl až nepři­mě­ře­ně spo­ko­jen.“ (†>) Kritici jako Owen Gleiberman z Entertainment Weekly a Stephen Holden z The New York Times se shod­li na poci­tech z fil­mu jako sviž­né davo­vé zába­vy.

Méně pozi­tiv­ně se vyjá­d­řil Keith Phipps z The A.V. Club, kte­rý napsal, že sna­ha fil­mu vytvo­řit vel­ký akč­ní film inspi­ro­va­ný Indianou Jonesem půso­bi­la „nuce­ně“ a výsle­dek byl neu­spo­ko­ji­vý. Další recen­ze si stě­žo­va­ly na pře­plá­ca­nost děje nebo recyklo­va­né prv­ky z lep­ších fil­mů. Recenzenti srov­ná­va­jí­cí film s ori­gi­ná­lem z roku 1932 někdy upřed­nost­ňo­va­li zamě­ře­ní ori­gi­ná­lu na atmo­sfé­ru a strach, jiní však změ­nu na ener­gič­těj­ší film typu Indiana Jones víta­li.

Efekty byly obec­ně chvá­le­ny, zejmé­na titul­ní pří­še­ra. V recen­zi Ernesta Larsona pro časo­pis Jump Cut se zdá­lo, že efek­ty jsou pří­liš podob­né jiným pra­cím ILM a že efek­ty samy o sobě nemo­hou udr­žet váhu zbyt­ku fil­mu. Bob Graham ze San Francisco Chronicle a Hal Hinson z Dallas Observer se shod­li, že efek­ty nikdy neza­stí­ni­ly lid­ské aspek­ty fil­mu. Gleiberman pozna­me­nal, že hrůz­nost efek­tů byla pod­ří­ze­na odleh­če­nos­ti fil­mu, zatím­co Almar Haflidason z BBC měl pocit, že efek­ty byly občas nepře­svěd­či­vé a vel­ké spo­lé­há­ní se na nej­mo­der­něj­ší počí­ta­čo­vé obra­zy bude prav­dě­po­dob­ně s odstu­pem času film sil­ně dato­vat.

Kritici obec­ně chvá­li­li herec­ké výko­ny, při­čemž Haflidason napsal, že úsi­lí her­ců pro­da­lo mate­ri­ál, kte­rý by jinak půso­bil laci­ně. David Hunter z The Hollywood Reporter napsal, že všich­ni her­ci doká­za­li obstát upro­střed spe­ci­ál­ních efek­tů, ačko­li měl pocit, že Vosloo je po Imhotepově rege­ne­ra­ci do znač­né míry pro­mar­ně­ný a scé­nář mu dává jen málo prá­ce. Recenze z USA Today, Britského fil­mo­vé­ho insti­tu­tu a The A.V. Clubu pozna­me­na­ly, že film se vyzna­čo­val pochyb­ným obsa­ze­ním etnic­kých rolí a občas obcho­do­val se ste­re­o­ty­py o Arabech.

Píšící k dva­cá­té­mu výro­čí uve­de­ní fil­mu spi­so­va­tel­ka Maria Lewisová pozna­me­na­la, že na papí­ře by Mumie nemě­la být úspěš­ná, pro­to­že po dese­ti letech neú­spěš­ných dobo­vých dob­ro­druž­ných fil­mů při­chá­zí dal­ší dobo­vý dob­ro­druž­ný film. Jeho spo­je­ní s divá­ky, ne-li s kri­ti­ky, bylo způ­so­be­no úspěš­nou kom­bi­na­cí „srd­ce, humo­ru, [hrdin­ství] a horo­ru“. Prohlásila jej za „klí­čo­vý bloc­kbus­ter deva­de­sá­tých let“. Emma Stefansky napsa­la pro Thrillist, že to byl „začá­tek kon­ce“ akč­ních dob­ro­druž­ných fil­mů, pro­to­že je v příš­tích letech brzy vytla­čí fil­my o super­hr­di­nech. Rotten Tomatoes film ozna­čil za „Indiana Jonese pro novou gene­ra­ci“. Recenzenti pozna­me­na­li, že Fraserovo ztvár­ně­ní Ricka nasta­vi­lo novou for­mu akč­ních hrdi­nů, kte­rou budou v násle­du­jí­cích letech násle­do­vat dal­ší fil­my, a záro­veň pova­žo­va­li Evelyn za posta­vu, kte­ré bylo umož­ně­no vyma­nit se z tra­dič­ní role dámy v nesná­zích.