Načítám počet zobrazení...
V roce 1986 se černošská holčička zatoulá na pouti do zrcadlového bludiště, odkud si odnese traumatizující zážitek – v jednom ze zrcadel totiž spatří místo svého odrazu svou dvojnici (nebo si to alespoň myslí). Následuje skok do současnosti, kdy je z holčičky dávno dospělá žena, která má sama dospívající dceru, mladšího syna a manžela, a jede s nimi na rodinnou dovolenou do domu na pláži. Tam je pak jednoho večera přepadne jiná čtyřčlenná rodina, která ovšem vypadá stejně jako oni – resp. vypadá jako jejich zlé, pokřivené klony, které je chtějí zabít.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Režisér a scenárista Jordan Peele se dočkal značného úspěchu se svým filmovým debutem Uteč, za nějž obdržel mimo jiné několik nominací na Oscara (včetně kategorií Nejlepší film a Nejlepší režie), z nichž nakonec proměnil pouze tu za nejlepší původní scénář. Šlo o atmosférický snímek, v němž se chytře pracovalo s motivy rasismu prostřednictvím znepokojivého a originálně vystavěného satirického thrilleru/hororu s prvky černého humoru. Jeho druhý film s názvem My se tomu prvnímu v lecčem podobá, akorát je ještě o něco ambicióznější a namísto rasismu se zabývá odvrácenou tváří současné Ameriky.
Během poněkud pomalého a natahovaného rozjezdu je divák seznamován s hrdiny filmu a s různými formami partnerských vztahů demonstrovaných na třech manželských dvojicích (hlavní hrdinka a její muž, jejich bělošští přátelé a její rodiče). Po celou dobu se přitom snímek tváří záhadně a mysteriózně, k čemuž mu dopomáhají mimo jiné i bizarní záběry na králíky (a děti mají mezi hračkami také látkové králíčky) a četné odkazy na část Jeremiášova proroctví: „A proto tak praví Hospodin: Hle, přivedu na ně neštěstí, kterému nebudou moci utéci. Tehdy budou volat ke mně, ale já je nevyslyším.“ Zjevení útočníků a pasáž, v níž se hrdinům představí (přičemž na otázku, co jsou zač, odpoví, že Američané) a začnou je terorizovat, pak tvoří nejsilnější a nejpůsobivější místo filmu.
V tu chvíli zároveň začne být jasné, že film My je potřeba číst jako metaforu dvojité identity a dvojí morálky americké společnosti, která se snaží vymazat ze své minulosti všechno špatné, zlé a temné, ale nedaří se jí to, protože všechno to bezpráví, krvavá historie a mnohé další prohřešky stejně zůstávají ukryty vždy jen kousek pod povrchem a v podvědomí všech, odkud se derou na světlo a pokoušejí se na sebe upozornit. Když se hlavní hrdinové snaží přežít tváří v tvář nepříteli, tak bojují sami se sebou, a to doslova, protože nejvíc se bojíme sami sebe a všech nepravostí, jichž jsme se dopustili, jsme si sami vlastními nepřáteli, sami se omezujeme a ohrožujeme a vytváříme si uvnitř sebe strachy, nejistotu a nenávist.
Tuhle myšlenku film ostatně razí po celou dobu, avšak od prvotního nástupu útočníků na scénu se jejímu rozvíjení začne pořádně věnovat až v závěru. Do té doby plní roli především víceméně standardního (a ne moc dobře napsaného, leč velmi zručně natočeného) thrilleru o rodině v nebezpečí, která se snaží před vetřelci utéct, schovat, nebo je zabít. Potenciální napětí je však do jisté míry ochuzeno o intenzitu kvůli tomu, že psychický i fyzický teror, jemuž jsou hrdinové vystaveni, je sem tam záměrně odlehčen nějakou vtipnou hláškou, komickou situací či nadhledem jiného typu (často generovaným postavou hrdinčina manžela, vtipálka a pohodáře). Ke kvalitám režisérova debutu Uteč se to nedostižně přibližuje opravdu jen chvílemi.
Kromě toho si film v posledních dvaceti minutách sám podrazí nohy, když se začne pokoušet o racionální vysvětlení toho, odkud se ti útočníci vzali a proč vypadají jako kopie hlavních hrdinů, ačkoli se do té doby zdálo, že to přejde bez vysvětlení jako metaforu a symbol sloužící k volným výkladům. Během toho vysvětlování se navíc dopustí řady děr a nedostatků, nevysvětlí ani zdaleka všechno a ještě přitom zcela ztratí veškerou soudnost – začne si vymýšlet prapodivné a nevěrohodné světy postavené na nejasných pravidlech a absurdní mytologii, různé zvláštní události, k nimž v předchozím dění došlo, ponechá zcela bez odezvy, a vytvoří tím ve výsledku o dost více otázek, než na kolik jich odpoví. Reputaci si pak napraví až interpretačně podnětným závěrem, jehož smysl však není úplně jednoduše čitelný a může tím pádem leckoho snadno zaskočit.
Co do myšlenkového přesahu a vrstevnatých sdělení se každopádně snímek My tváří sofistikovaně a promyšleně po právu, oproti tomu jeho příběhová a narativní struktura tvoří spíše jeho slabší stránku. Jordan Peele přitom důsledně naplňuje svou vizi, skvěle pracuje s rekvizitami a kamerou, výborně vede herce a i z mála (třeba z obličejových grimas nebo z modulace hlasu) dokáže vyvolat silně nervózní atmosféru (a jediné, co nepůsobí dost dobře, a trpělo tím i Uteč, je mix napětí a humoru, v němž jedno utlumuje druhé a naopak). Snímek kromě toho v rámci jednotlivých segmentů obsahuje i řadu kvalitních scén a nápadů, ty však pohromadě působí nespojitým a matoucím dojmem, neboť jsou zasazeny do fikčního světa, jehož pravidla nejsou dostatečně zřejmá, a i když je nějaké pravidlo přeci jen naznačeno, tak pak není konzistentně dodržováno.
Místo hororového mrazení, završeného chytrou a údernou pointou, se tak místy při sledování filmu My dostavuje spíš pocit rozporuplnosti, doprovázený škrábáním se na hlavě, které je však naštěstí vykoupeno ve významově bohaté interpretační rovině. Po úspěchu svého prvního filmu se Jordan Peele zřejmě pokusil tento úspěch zopakovat s něčím trochu podobným, pod tíhou vysokých ambicí však vytvořil snímek, který funguje do značné míry především jako abstraktní myšlenkový koncept, zatímco po příběhové a vypravěčské stránce je v určitých ohledech poněkud nesoudržný a neuspokojivý.
Podívejte se na hodnocení My na Kinoboxu.
