Národní třída – ROZHOVOR S JAROSLAVEM RUDIŠEM, autorem knižní předlohy a spoluscenáristou

Přestože to ve vašem případě není poprvé, v minulosti se tak stalo i s Grandhotelem nebo Aloisem Nebelem, vaše novela Národní třída byla zpracována jako celovečerní film. Jaký je to pro spisovatele pocit? Ať už poprvé, nebo potřetí?

Samozřejmě že mám velkou radost, že ty příběhy někoho dále inspirují. U Národní třídy by mě nikdy nenapadlo, že by z ní mohl být film. Původně jsem napsal takovou krátkou povídku o chlápkovi, co se rád pere a předvádí a poučuje ostatní o životě, ale zároveň je hodně sečtělý. Takový smutný rváč, co je už sám poučený o životě, co má na těle i duši už hodně jizev a hodně toho ví o dějinách, válkách a bitvách a cítí, jak se všechno dnes zase klepe. Přečetl si to režisér Jiří Honzírek a nadchlo ho to, a tak v roce 2012 vznikla divadelní hra pro jeho Divadlo Feste v Brně, pořád se tam mimochodem hraje. A pak jsem ten divadelní text o rok později jen lehce přepsal do knihy, která je mojí asi nejsyrovější a nejdivnější. Vlastně je to celé monolog, který Vandam ze sebe valí a před kterým se nejde schovat.

U všech filmových adaptací vašich knih jste se podílel také na scénáři. Jak probíhala v tomto ohledu spolupráce se Štěpánem Altrichterem? Jaké je přepisovat své postavy a dotvářet dějové zápletky pro scénář? A uvažoval jste, že byste rovnou místo knihy napsal filmový scénář?

Baví mě ty pohyby v terénu, zkoušet se vydat vždycky trochu jinam, směrem k filmu, divadlu, komiksu, hudbě. Se Štěpánem jsme si hned porozuměli, bylo nám taky jasné, že pro film musíme ten příběh hodně přepsat. Našel v knize Vandamův humor i smutek, jeho drsnost i křehkost, obojí jsme se snažili ve filmu posílit. Pár čistě filmových scénářů jsem spolunapsal, všechny vlastně v němčině v Berlíně s kamarádem Martinem Behnkem, jehož kapela Bruno Nagel Studio zní také ve filmu Národní třída. Takové to temné berlínské techno. Podle jednoho našeho scénáře vznikla loni detektivka pro německou televizi ARD. Další spí zatím v šuplíku. Já jsem přece jen spíš spisovatel než scenárista. Ale stejně mi to nedá. S Martinem máme rozepsaný seriál a teď bych rád napsal scénář s Petrem Pýchou, mým nejstarším kamarádem z mé rodné Lomnice nad Popelkou. Známe se od šesti let. Vyrostli jsme přes potok a napsali jsme spolu pár divadelních a rozhlasových her. Petr letos dostal Českého lva za scénář k filmu Všechno bude. Námět už máme.

Filmové adaptace často knižní předlohy přesně nekopírují, jak je tomu v tomto případě? Bylo těžké převést na plátno novelu, ve které hlavní hrdina vede v podstatě vnitřní monolog?

Lehké to úplně nebylo. Museli jsme se od knihy dost odpoutat, jinak by to nefungovalo. Posílili jsme třeba postavu Lucky, hospodské ze Severky, kterou má Vandam rád, a snaží se jí pomoci s dluhy. Lucka je hodně silná, emancipovaná žena, která si nechce nechat kecat do života. Ale mě by to ani nebavilo se otrocky držet toho, co jsem už napsal. Jsem rád, že Štěpán měl od začátku jasnou vizi, kam bude příběh směřovat.

Novela Národní třída je snad vaší nejpřekládanější knihou, vyšla německy, holandsky, francouzsky, polsky, španělsky či maďarsky, několikrát byla uvedena jako divadelní hra, hrála se i ve státním divadle v Drážďanech. Jak si vysvětlujete univerzálnost tohoto příběhu?

Je to opravdu moje nejpřekládanější kniha a velký ohlas měla hlavně v Německu. Koncem září bude mít Národní třída premiéru v divadle v Postupimi, to bude myslím šesté uvedení v německém divadle, hráli ji ale taky ve Vratislavi nebo teď v Barceloně. Taky podle ní vznikla rozhlasová hra ve WDR v Kolíně nad Rýnem. Já myslím, že to souvisí s rokem 1989, s těmi nadějemi a touhami a pak následnými frustracemi. A s Vandamem jako dramatickou postavou, jejíž příběh lze vykládat na mnoho způsobů. A také možná s tím, že je to temné a drsné a zároveň i vtipné. A taky, že tam je i ta divná, nenaplněná láska mezi Vandamem a Luckou. Prostě to napětí.

A jak byste tedy přesně charakterizoval hlavní postavu své knihy? Je to sympatický rváč, nebo jen nenapravitelný gauner? Vy hodně cestujete po Evropě, potkáváte Vandama napříč evropským kontinentem?

Vandam je smutný, tragický hrdina. To násilí a ty jeho machistické kecy i ten jeho drsný humor jsou jen takovou maskou, kterou si nasazuje. Za tím vším se ukrývá zraněný člověk. A takové potkáte všude, v Praze, v Berlíně i v Barceloně.

A co Hynek Čermák jako Vandam? Do jaké míry se tento herec přiblížil vašemu knižnímu hrdinovi?

Nadchlo mě, jak Hynek Čermák načetl audioknihu. Od začátku jsem byl přesvědčený, že on je i ten správný filmový Vandam. Ona je to docela složitá postava, i když se to moc třeba hned nezdá, Vandam machruje, pere se, dokáže být drsný a vtipný, ale je v něm ukrytý i velký smutek a melancholie. Myslím, že to zvládnul skvěle.

Hynek Čermák jako Vandam dochází snad denně do hospody Severka, jméno této hospody se proslavilo už v seriálu Most. Jak a kdy vznikl název hospody Severka pro Národní třídu?

Vandamův příběh ze Severky jsem napsal před sedmi lety pro Divadlo Feste. A myslel jsem na Severku, kam chodil můj kamarád, který mě k napsání Vandama inspiroval. Kolem jedné Severky jsem taky v Brně pořád chodil, dva roky jsem tam tenkrát bydlel a ten příběh tam taky napsal. Když pak v roce 2013 vyšla kniha, hodně lidí se mi ozvalo, že i u nich je Severka, a ať tam přijedu, že tam potkám jak Vandama, tak Lucku nebo Vandamova kámoše Mrazáka. A jedna Severka je i v Mostě. Ten seriál je skvělý a myslím, že Vandam by si s jeho hrdiny u piva dobře rozuměl.

Ve filmu je použita skladba Umakartu Vlci u dveří ze stejnojmenného alba. Umakart před lety vytvořil i hit Václava Neckáře Půlnoční pro film Alois Nebel. Jak se dostávají písničky Umakartu do vašich filmů, jaká je vaše spolupráce s Umakartem?

S kluky z Umakartu jsme jedna generace a myslím, že se navzájem inspirujeme a taky spolu rádi spolupracujeme. V kapele hraje Jaromír 99, s ním jsem udělal komiks Alois Nebel. Ale taky tu hrají Dušan Neuwerth, Tomáš Neuwerth a Jura Hradil, se kterými s Jaromírem hrajeme v kapele Kafka Band. Společně jsme pro divadlo v německých Brémách zadaptovali romány Franze Kafky Zámek a Amerika a natočili dvě desky. Píseň Vlci u dveří mě při psaní Národní třídy velmi inspirovala, ten temný, bezvýchodný sídlištní text k ní napsal básník Jan Těsnohlídek, kterého mám taky velmi rád. A já z něj cituju v úvodu knihy. Tak jsem moc rád, že písnička teď zní na úplném konci filmu, hezky se tím ten oblouk uzavírá.

Nedávno vám vyšel první německy psaný román Winterbergova poslední cesta a hned jste se ocitl mezi pěticí nominovaných na letošní cenu knižního veletrhu v Lipsku v kategorii beletrie. Co pro vás tento ohromný úspěch znamenal, kam vás to posunulo a co plánujete dál?

S tím se vůbec nedalo počítat. Přineslo mi to určitě hodně nových čtenářů. Knížka se pořád dobře prodává a pár lidí se dokonce vydalo po jejích stopách vlakem z Berlína přes Liberec, Vídeň a Brno až do Sarajeva. Tam všude se tenhle železniční román odehrává. Asi zůstanu jako autor jazykově rozkročený mezi češtinou a němčinou. Žiju už delší dobu mezi Berlínem a Lomnicí nad Popelkou a němčina a čeština jsou jazyky, ve kterých už dlouho také pracuju, myslím a ve kterých se mi zdají sny. Příští rok mi vyjde v Německu komiks, na kterém pracujeme s rakouským výtvarníkem Nicolasem Mahlerem. Jak Winterberg, tak komiks vyjdou samozřejmě taky česky.

Film Národní třída se dostává do kin v naprosto neuvěřitelný čas – k 30. výročí sametové revoluce na Národní třídě. Jak se taková věc může vůbec podařit? A jak se nad tímto zamýšlíte vy?

Jsem šťastný, že jsem rok 1989 mohl zažít, byl to neuvěřitelný rock’n’roll. Vandam je možná z vývoje společnosti trochu frustrovaný, sedí v hospodě a nadává, jako spousta z nás. Ale i on se nakonec zvedne a zkusí s tím něco dělat. I když po svém. Přes všechny problémy si myslím, že se nám tu žije a dýchá dobře a že pravda a láska nejsou sprostá slova a že vždycky zvítězí nad lží a nenávistí.

---