Jestli dobře provedená reklama dokáže prodat kdejaký výrobek, proč by nemohla zapůsobit na voliče a přesvědčit, koho je potřeba zvolit! Právě takový úkol má před sebou René Saavedra (Gael García Bernal), úspěšný a uznávaný pracovník reklamní agentury v Chile. V roce 1988 je to tak trochu podivná zakázka, která v diktátorském režimu Pinocheta je minimálně silně provokativní a v horším případě na zavření. Film No zachycuje historické období, kdy se v Chile mají uskutečnit první demokratické volby a vládnoucí Pinochet si ani nedokáže představit, že by mohl volby vyhrát někdo jiný, než on. A právě v době příprav na volby dostane René Saavedra nabídku od jednoho z rodinných přátel na vytváření reklamní spotů pro opoziční hnutí “No“. René se rozhodne nabídku přijmout a spolu s několika spolupracovníky se jako pravý profesionál snaží nalézt nejlepší formu propagace. Je jasné, že opozice a všichni kdo se podílí na její propagaci, to nebudou mít lehké. Ve společnosti panuje strach, každý projev kritiky Pinocheta nebo jeho režimu je umlčován. Ani René se nevyhne výhružkám a zastrašování v průběhu volební kampaně. Jenže Chile je země, kde se s diktátorským režimem žilo mnoho let a lidé už mají v sobě vytvořené hranice, kam je ochoten každý zajít. Mnoho lidí se bojí, mnoho má negativní zkušenosti. Jiní, jako třeba Reného bývalá žena, proti režimu často veřejně protestují a dostávají se do konfliktů s policií. I v diktátorském režimu se však najdou lidé, kteří se pod dohledem policie snaží o vytvoření politické opozice. René však není ten, kdo by se chtěl politicky angažovat a zapojení do reklamní kampaně bere především jako profesionál. Ale jestli dobrá reklama pomůže dobré myšlence, pak to bude výhra!
Jak zaujmout televizní diváky a přesvědčit je, aby volili někoho, koho vlastně neznají? Ukazuje se, že vytvořit účinnou reklamu není vůbec snadné a vyžaduje pečlivý přístup od přípravy až k samotnému provedení. A ještě je nutné počítat s konkurencí. Pinochet má kolem sebe také zkušené a šikovné propagátory, kteří umí lidem servírovat to, co je právě potřeba.
Film NO je divácky srozumitelný a zejména pro dříve narozené může až nepříjemně navodit léta minulá. Režisér Pablo Larraín (Post Mortem) se svůj snímek rozhodl natočit v poetice odpovídající době, ve které se film odehrává, tedy konci 80. let 20. století. Tomu odpovídá především obraz filmu, jenž připomene VHS kvalitu či dobovou televizní produkci. Celé to tak trochu připomíná kombinaci televizního TV cyklu Retro (ČT) a amerického filmu Argo. Kombinace dokumentární kamery, starých reklam i autentických záběrů jsou nenásilné a dokonale do sebe zapadají. Film nepostrádá napětí a přes hlavní téma se trvale prosazuje krutá atmosféra diktátorského režimu.
Scénář napsal Pedro Peirano s lehkostí a bez zbytečného filosofování a velkých citových výlevů. I tady je patrná snaha potlačovat hlubokomyslné drama, prostřídat rychle scény a ponechat divákovi dostatečný prostor pro vytvoření vlastního názoru. V tomto smyslu jsou postaveny i dialogy. Bez zbytečných slov se člověk dostane rychle k podstatě. Jen chvílemi se diskutuje rozsáhle a hlubokomyslně, to když se politici rozhovoří. Celkovému jednotnému vyznění filmu přispěli i herecké výkony. Především zaujme Gael García Bernal v roli Reného a v roli jeho šéfa Alfredo Castro. Je to dvojice profesionálů, které scénárista nepostavil konfrontačně proti sobě, i když určité profesní i osobní napění mezi nimi je viditelné. Výrazná je také postava bývalé ženy Reného v podání Antonie Zegers. I když ve filmu hrají emoce velkou roli především v reklamních spotech a záběrech z protistátních demonstrací, jsou scény setkání hlavního hrdiny s jeho ženou laděni velice citlivě.
Netradičně natočený film z nedávné historie si své obdivovatele určitě najde. Také zkušenosti s využitím reklamy pro politické účely se mohou někomu hodit. Minimálně divákům, kteří o tom, co se jim promítá, přemýšlí. Film byl nominovaný na Oscara za nejlepší cizojazyčný film 2012.
Nejnovější komentáře