No - 60 %

Jestli dob­ře pro­ve­de­ná rekla­ma doká­že pro­dat kdeja­ký výro­bek, proč by nemoh­la zapů­so­bit na voli­če a pře­svěd­čit, koho je potře­ba zvo­lit! Právě tako­vý úkol má před sebou René Saavedra (Gael García Bernal), úspěš­ný a uzná­va­ný pra­cov­ník reklam­ní agen­tu­ry v Chile. V roce 1988 je to tak tro­chu podiv­ná zakáz­ka, kte­rá v dik­tá­tor­ském reži­mu Pinocheta je mini­mál­ně sil­ně pro­vo­ka­tiv­ní a v hor­ším pří­pa­dě na zavře­ní. Film No zachy­cu­je his­to­ric­ké obdo­bí, kdy se v Chile mají usku­teč­nit prv­ní demo­kra­tic­ké vol­by a vlád­nou­cí Pinochet si ani nedo­ká­že před­sta­vit, že by mohl vol­by vyhrát někdo jiný, než on. A prá­vě v době pří­prav na vol­by dosta­ne René Saavedra nabíd­ku od jed­no­ho z rodin­ných přá­tel na vytvá­ře­ní reklam­ní spo­tů pro opo­zič­ní hnu­tí “No“. René se roz­hod­ne nabíd­ku při­jmout a spo­lu s něko­li­ka spo­lu­pra­cov­ní­ky se jako pra­vý pro­fe­si­o­nál sna­ží nalézt nej­lep­ší for­mu pro­pa­ga­ce. Je jas­né, že opo­zi­ce a všich­ni kdo se podí­lí na její pro­pa­ga­ci, to nebu­dou mít leh­ké. Ve spo­leč­nos­ti panu­je strach, kaž­dý pro­jev kri­ti­ky Pinocheta nebo jeho reži­mu je uml­čo­ván. Ani René se nevy­hne výhruž­kám a zastra­šo­vá­ní v prů­bě­hu voleb­ní kam­pa­ně. Jenže Chile je země, kde se s dik­tá­tor­ským reži­mem žilo mno­ho let a lidé už mají v sobě vytvo­ře­né hra­ni­ce, kam je ocho­ten kaž­dý zajít. Mnoho lidí se bojí, mno­ho má nega­tiv­ní zku­še­nos­ti. Jiní, jako tře­ba Reného býva­lá žena, pro­ti reži­mu čas­to veřej­ně pro­tes­tu­jí a dostá­va­jí se do kon­flik­tů s poli­cií. I v dik­tá­tor­ském reži­mu se však najdou lidé, kte­ří se pod dohle­dem poli­cie sna­ží o vytvo­ře­ní poli­tic­ké opo­zi­ce. René však není ten, kdo by se chtěl poli­tic­ky anga­žo­vat a zapo­je­ní do reklam­ní kam­pa­ně bere pře­de­vším jako pro­fe­si­o­nál. Ale jest­li dob­rá rekla­ma pomů­že dob­ré myš­len­ce, pak to bude výhra!

Jak zaujmout tele­viz­ní divá­ky a pře­svěd­čit je, aby voli­li něko­ho, koho vlast­ně nezna­jí? Ukazuje se, že vytvo­řit účin­nou rekla­mu není vůbec snad­né a vyža­du­je peč­li­vý pří­stup od pří­pra­vy až k samot­né­mu pro­ve­de­ní. A ješ­tě je nut­né počí­tat s kon­ku­ren­cí. Pinochet má kolem sebe také zku­še­né a šikov­né pro­pa­gá­to­ry, kte­ří umí lidem ser­ví­ro­vat to, co je prá­vě potře­ba.

Film NO je divác­ky sro­zu­mi­tel­ný a zejmé­na pro dří­ve naro­ze­né může až nepří­jem­ně navo­dit léta minu­lá. Režisér Pablo Larraín (Post Mortem) se svůj sní­mek roz­ho­dl nato­čit v poe­ti­ce odpo­ví­da­jí­cí době, ve kte­ré se film ode­hrá­vá, tedy kon­ci 80. let 20. sto­le­tí. Tomu odpo­ví­dá pře­de­vším obraz fil­mu, jenž při­po­me­ne VHS kva­li­tu či dobo­vou tele­viz­ní pro­duk­ci. Celé to tak tro­chu při­po­mí­ná kom­bi­na­ci tele­viz­ní­ho TV cyk­lu Retro (ČT) a ame­ric­ké­ho fil­mu Argo. Kombinace doku­men­tár­ní kame­ry, sta­rých reklam i auten­tic­kých zábě­rů jsou nená­sil­né a doko­na­le do sebe zapa­da­jí. Film nepo­strá­dá napě­tí a přes hlav­ní téma se trva­le pro­sa­zu­je kru­tá atmo­sfé­ra dik­tá­tor­ské­ho reži­mu.

Scénář napsal Pedro Peirano s leh­kos­tí a bez zby­teč­né­ho filo­so­fo­vá­ní  a vel­kých cito­vých výle­vů. I tady je patr­ná sna­ha potla­čo­vat hlu­bo­ko­my­sl­né dra­ma, pro­stří­dat rych­le scé­ny a pone­chat divá­ko­vi dosta­teč­ný pro­stor pro vytvo­ře­ní vlast­ní­ho názo­ru. V tom­to smys­lu jsou posta­ve­ny i dia­lo­gy. Bez zby­teč­ných slov se člo­věk dosta­ne rych­le k pod­sta­tě. Jen chví­le­mi se dis­ku­tu­je roz­sáh­le a hlu­bo­ko­my­sl­ně, to když se poli­ti­ci roz­ho­vo­ří.  Celkovému jed­not­né­mu vyzně­ní fil­mu při­spě­li i herec­ké výko­ny. Především zaujme Gael García Bernal v roli Reného a v roli jeho šéfa Alfredo Castro. Je to dvo­ji­ce pro­fe­si­o­ná­lů, kte­ré scé­náris­ta nepo­sta­vil kon­fron­tač­ně pro­ti sobě, i když urči­té pro­fes­ní i osob­ní napě­ní mezi nimi je vidi­tel­né. Výrazná je také posta­va býva­lé ženy Reného v podá­ní Antonie Zegers.  I když ve fil­mu hra­jí emo­ce vel­kou roli pře­de­vším v reklam­ních spo­tech a zábě­rech z pro­tistát­ních demon­stra­cí, jsou scé­ny setká­ní hlav­ní­ho hrdi­ny s jeho ženou ladě­ni veli­ce cit­li­vě.

Netradičně nato­če­ný film z nedáv­né his­to­rie si své obdi­vo­va­te­le urči­tě najde.  Také zku­še­nos­ti s vyu­ži­tím rekla­my pro poli­tic­ké úče­ly se mohou něko­mu hodit. Minimálně divá­kům, kte­ří o tom, co se jim pro­mí­tá, pře­mýš­lí. Film byl nomi­no­va­ný na Oscara za nej­lep­ší cizo­ja­zyč­ný film 2012.