O princezně Jasněnce a létajícím ševci – Retro pohádková recenze – 85%

Velice pove­de­ná a divác­ky vděč­ná pohád­ka reži­sé­ra Zdeňka Trošky byla zfil­mo­vá­na v roce 1987 kame­rou Jaroslava Brabce na moti­vy kni­hy Jana Drdy. Sám Zdeněk Troška na začát­ku 80. let debu­to­val sním­kem Bota jmé­nem Melichar a do divác­ké­ho pově­do­mí se zapsal pře­de­vším tri­lo­gií Slunce, seno. Tato fil­mo­vá pohád­ka se zčás­ti toči­la v barran­dov­ských ate­li­é­rech a exte­ri­é­ry se natá­če­ly mj. na hra­dě Bouzov na Olomoucku a zří­ce­ni­ně hra­du Frýdštejn u Malé Skály. V roce 1987 zís­ka­la prv­ní cenu na Mezinárodním fil­mo­vém fes­ti­va­le v Chicagu a o rok poz­dě­ji zví­tě­zi­la na Eurofestivalu v Bruselu. Ještě dodám per­lič­ku, že Jírovy kří­d­la byly vyro­be­ny pod­le sku­teč­né­ho nákre­su, kte­rý vytvo­řil kon­cem 15. sto­le­tí vše­stran­ný rene­sanč­ní člo­věk Leonardo da Vinci.

Filmová pohád­ka nato­če­na pod­le kni­hy Jana Drdy nás pře­ná­ší do krá­lov­ství, kte­ré­mu vlád­ne stár­nou­cí král, jenž kvů­li své­mu věku a zdra­vot­ní­mu sta­vu nedo­ká­že plnit své panov­nic­ké povin­nos­ti. Tento muž, nachá­ze­jí­cí se v dru­hé polo­vi­ně své­ho živo­ta, je sužo­ván sla­bost­mi, nemo­ce­mi a vrto­chy stá­ří. Nastal tedy čas, aby byl nahra­zen krá­lem novým. Tento otec má jedi­nou spa­ni­lou dce­ru Jasněnku, kte­rá byla urče­na klat­bou zlé čaro­děj­ni­ce z Černých lesů za man­žel­ku pro oby­čej­né­ho „usmo­le­né­ho“ šev­ce. Tuto před­po­věď zmír­ni­la Sluneční paní pří­sli­bem, že Jasněnku čeká v živo­tě štěs­tí. Tato situ­a­ce nazna­ču­je, že kaž­dou klat­bu lze zru­šit nebo ale­spoň zmír­nit podob­ně, jako zmír­ni­la tře­tí sudič­ka sud­bu v pohád­ce o Šípkové Růžence. Důležitý je vztah mezi Jasněnkou a krá­lov­ským otcem, kte­rý sym­bo­li­zu­je arche­ty­pál­ní rovi­nu pro­po­je­ní otce a dce­ry. Pro Jasněnku figu­ru­jí v živo­tě tito tři osu­do­ví muži: její otec, vysně­ný princ a sku­teč­ný Jíra z masa a kos­tí, což vede na čís­lo tři. Dále odha­lu­je­me sym­bo­lic­kou Kvaternitu klí­čo­vých postav: zlé čaro­děj­ni­ce z Černých lesů, prin­cez­na Jasněnka, švec Jíra a Sluneční paní.

Jak lze cha­rak­te­ri­zo­vat hlav­ní posta­vy? Zlé čaro­děj­ni­ce ztě­les­ňu­jí tem­no­tu - jsou pod­lé, zákeř­né, nepře­jí­cí, cham­ti­vé a sobec­ké. Jejich vzhled odpo­ví­dá jejich pova­ze: Oděny jsou ve špi­na­vé čer­né cáry hader a žijí na svém hra­du obklo­pe­ny sovou, ropu­chou a kry­sa­mi. Překážejí hrdi­no­vi a prin­cezně, pro­to­že usi­lu­jí o zacho­vá­ní sta­tu­su quo, tedy kon­t­ro­ly nad prin­cez­nou. Jako své­ho slu­hu mají zlo­du­cha Řimbucha. Povšimněme si, že v pohád­kách obvykle je usi­lo­vá­no o život prin­cez­ny ať už dra­kem nebo čer­nok­něž­ní­kem či v našem pří­pa­dě čaro­děj­ni­cí. Milá a sym­pa­tic­ká prin­cez­na Jasněnka dosta­la jako šlech­tič­na do vín­ku nejen krá­su, ale i cit pro spra­ve­dl­nost a las­ka­vost. Symbolizuje femi­nin­ní prin­cip, intu­i­ci, ide­ál krá­sy a duchov­ní čis­to­tu. Jméno „Jasněnka“ evo­ku­je svět­lo, čis­to­tu a jas­nou mysl. Princezna je čas­to izo­lo­vá­na napří­klad ve věži (sym­bo­lic­ké odlou­če­ní od svě­ta), což pou­ka­zu­je na její vzác­nost a nut­nost pro­jít zkouš­ka­mi, aby byla „osvo­bo­ze­na“. V lid­ském živo­tě tako­vou prin­cez­nu inter­pre­tu­je napří­klad sni­vá dív­ka, kte­rá žije odtr­že­na od rea­li­ty. Pohledný šev­cov­ský tova­ryš Jíra pochá­zí sice z prostých pomě­rů, ale pyš­ní se mlá­dím, urost­lým tělem a sílou; nad­to je také chyt­rý, pra­co­vi­tý, zruč­ný a upřím­ný se smys­lem pro humor. Reprezentuje mas­ku­lin­ní prin­cip, odva­hu a tvo­ři­vost. Ztělesňuje arche­typ hrdi­ny, kte­rý musí pro­jít ces­tou zrá­ní, aby pře­ko­nal své níz­ké posta­ve­ní (šev­cov­ský tova­ryš je spo­le­čen­sky níže než prin­cez­na). Jeho schop­nost létat sym­bo­li­zu­je pře­ko­ná­vá­ní ome­ze­ní. Sluneční paní per­so­ni­fi­ku­je svět­lo, kte­ré svou dob­ro­tou sto­jí v opo­zi­ci k tem­no­tě čaro­děj­nic. Přestože její paprsky hře­jí a osvět­lu­jí ces­tu, mohou také pálit, pokud jejich žár není sne­sen. Zajímavostí je kon­cept pohá­dek, kdy pro uro­ze­nou prin­cez­nu si při­jde pros­tý chas­ník neu­ro­ze­né­ho půvo­du - tako­vý hrdi­na svým úsi­lím doka­zu­je, že i zdán­li­vě oby­čej­ný člo­věk může dosáh­nout vel­kých věcí a být hod­ný vzne­še­né­ho posta­ve­ní.

O čem vyprá­ví děj pohád­ky? Jednoho rána zavlád­la tma, pro­to­že slun­ce nevy­šlo - čaro­děj­ni­ce z Černých lesů (Helena Růžičková a Yvetta Blanarovičová) totiž při­pra­vi­la o život slu­neč­ní­ho kohou­ta. Starému krá­li (Lubor Tokoš) se nechce vstá­vat a zabý­vat se pro­blé­mem odlo­že­né­ho sví­tá­ní. Vzápětí se na hrad dosta­ví čaro­děj­ni­ce z Černých lesů i Sluneční paní (Venuše Humhey s hla­sem Jany Preissové) se stíž­nos­tí na svou sou­se­du, kte­rá zabi­la a upek­la její­ho zla­té­ho kokr­há­če. Král sice váhal, ale nako­nec roz­ho­dl spra­ved­li­vě ve pro­spěch osl­ni­vé vlád­ky­ně dne. Kohout na peká­či zno­vu obživl a zako­kr­hal, slu­neč­ní kotouč vyšel na nebe. Rozzlobená čaro­děj­ni­ce však v odve­tě před­po­vě­dě­la, že se Jasněnka (Michaela Kuklová a Silvie Sequens) pro­vdá za usmo­le­né­ho šev­ce (Jan Potměšil). Princezně to pra­nic neva­dí, ale krá­li ano, a tak nechal dce­ru zavřít do věže, aby klet­bě zabrá­nil. Mezitím čaro­děj­ni­ce vidí skr­ze kou­zel­né zrca­dlo v lese dva chas­ní­ky, kte­ří se přou, kdo z nich je ve svém obo­ru lep­ší. Pošle za nimi své­ho slu­hu Řimbucha (Oto Ševčík), kte­rý jim poskyt­ne mate­ri­ál a lhů­tu tří dnů, během níž má kaž­dý vyro­bit to nej­lep­ší, co doká­že. Kovářský tova­ryš Ondra (Stanislav Tříska) vyro­bil želez­nou sle­pi­ci, kte­rá běhá a sná­ší železná vej­ce. Švec Jíra si vyro­bil  peruť­ky a odlé­tl. Když se dozvě­děl o prin­cezně zavře­né ve věži, vyle­těl na ochoz, aby ji spat­řil. Oba se do sebe zami­lo­va­li, ale při­stih­la je chů­va (Antonie Hegerlíková), kte­rá zavo­la­la pana krá­le. V posled­ní chví­li oba odle­tě­li na kří­d­lech z věže. Spokojeně hos­po­da­ři­li v malé svět­nič­ce - švec Jíra šil boty a Jasněnka je pro­dá­va­la na trhu. Jejich štěs­tí však závi­dě­la dce­ra čaro­děj­ni­ce, Černava. Spolu se svou mat­kou prin­cez­nu unes­ly a uvěz­ni­ly na svém hra­dě. Jírovi po prin­cezně zůstal jen čer­ve­ný stře­ví­ček, kte­rý mu uká­zal ces­tu kudy k dív­ce své­ho srd­ce. Utrmácený dlou­hou ces­tou přes krá­lov­ství Sluneční paní se nabí­dl, že jí spra­ví její pro­šla­pa­né zla­té boty. Za svou dob­ro­tu dostal od paní kou­zel­ný prs­ten, kte­rý jej má zachrá­nit z kaž­dé­ho nebez­pe­čí. Na hra­dě čaro­děj­nic se sna­žil osvo­bo­dit Jasněnku zápo­le­ním se zlo­du­chem, nad kte­rým díky prs­te­nu zví­tě­zil. Cestou pryč z hoří­cí­ho hra­du se však napil kou­zel­né­ho lek­tva­ru zapo­mně­ní. Podle klet­by si vzpo­me­ne pou­ze teh­dy, pokud najde něco, co nikdy neztra­til. A to se mu poved­lo ve chví­li, kdy našel ztra­ce­ný stře­ví­ček prin­cez­ny. Nakonec osvo­bo­dil Jasněnku i ze spá­rů Černého prin­ce (Zdeněk Podhůrský), kte­rý tou­žil po prin­cezně.

Tento sní­mek je klad­ně při­jí­mán, na ČSFD zís­kal 70% - a prá­vem se tedy řadí k čes­kým pohád­ko­vým kla­si­kám. Na dobu své­ho vzni­ku a vzhle­dem k jis­tě ome­ze­né­mu roz­počtu je pohád­ka po vizu­ál­ní strán­ce pod­le mého názo­ru veli­ce zda­ři­lá. Citlivá fil­mo­vá kame­ra pana Brabce je veli­ce chvá­le­na i v tom­to pří­pa­dě. Rovněž nemo­hu nezmí­nit množ­ství tri­ků, se kte­rý­mi si tvůr­ci vyhrá­li. Pohádka není kýčo­vi­tá, ale nese posel­ství vítěz­ství dob­ra a lás­ky nad tem­no­tou. Snímek plný slav­ných herec­kých tvá­ří se mi veli­ce zamlou­vá a nenu­dí mě. Kuklová s Potměšilem se k sobě hez­ky hodí. Při natá­če­ní nad vodou sedí­cí Růžičkové s Blanarovičovou se údaj­ně pod nimi zlo­mi­la větev a obě se nechtě­ně vykou­pa­ly. Ačkoliv kos­týmy něko­mu evo­ku­jí cáry hader, pod­le mne jsou zvo­le­ny při­lé­ha­vě. Já nemo­hu jinak než z lás­ky k pohád­kám dát krás­ných 85%.

---