Pavel Kohout - Hodina tance a lásky

Pavel Kohout je uzná­va­ný autor, kte­rý má za sebou dosti boha­tou lite­rár­ní tvor­bu, jež zahr­nu­je jak pró­zu, tak i poesii (byť hlav­ně ta jeho raná se bohu­žel nese sil­ně v duchu komu­nis­tic­kých ide­jí). Od pana Kohouta mě sil­ně okouz­li­la kni­ha s pří­znač­ným názvem - Katyně, kte­rouž­to jsem četl asi před čtyř­mi roky. Po dlou­hé době jsem opět sáhl po svaz­ku, kde se nachá­zí jmé­no toho­to muže a ... roz­hod­ně jsem nebyl zkla­mán.

Hodina tan­ce a lás­ky se ode­hrá­vá během dvou dní v červ­nu roku 1944 (krom posled­ní kapi­to­ly) a uka­zu­je nám pří­běh dospí­va­jí­cí dce­ri nacis­tic­ké­ho pohla­vá­ra Kleinburgera, kte­rý má na sta­ros­ti tako­vý roz­to­mi­lý tábor, kde jsou kon­cen­t­ro­vá­ni nežá­dou­cí nepřá­te­lé Říše. Kniha však není vyprá­vě­na pou­ze z pohle­du toho­to mla­dé­ho děv­če­te (jme­nu­je se Kristýna), ale zahr­nu­je postav více, což beze­spo­ru napo­má­há vět­ší­mu efek­tu. Čtenář se tak má mož­nost dozvě­dět se vel­mi zají­ma­vou minu­lost všech cha­rak­te­rů a tím i urči­tým způ­so­bem pocho­pit jejich jed­ná­ní, roz­ho­do­vá­ní v sou­čas­nos­ti.

Kohout se zde sna­ží zod­po­vě­dět zdán­li­vě nezod­po­vě­di­tel­nou otáz­kou, jak je mož­né, že se z „nor­mál­ních“ lidí sta­nou „nacis­tic­ké bes­tie“. Jak je mož­né, že vzdě­la­ní, kul­ti­vo­va­ní lidé se začnou cho­vat jako bar­ba­ři? Velmi hez­ky je to patr­né prá­vě na posta­vě Krystýnina otce, pana Kleinburgera, kte­rý je beze­spo­ru pova­hou dob­rý člo­věk, dba­lý káz­ně, pořád­ku i před­pi­sů. Je to však také nacis­ta, kte­rý bez­mezně věří A. Hitlerovi. Věří v to, že Židé plá­nu­jí zni­čit Německo atd.. Vlastní rozum a pří­pad­né občas­né pochyb­nos­ti jsou pře­ko­ná­ny obro­vi­tou víru. Již to není víra v Boha, ale víra v pro­zře­tel­nost, dějin­nou před­ur­če­nost. Je však mož­né tyto jedin­ce odsu­zo­vat? A může­me tak činit zrov­na my, kte­ří jsme se do podob­ných situ­a­cí nedo­sta­li jen díky tomu, že jsme se naro­di­li o něja­kou tu deká­du poz­dě­ji? Děj kni­hy je umís­těn do doby, kdy se pro Německou vel­moc takří­ka­jíc „láme chle­ba“, do doby, kdy se spo­jen­ci vylo­ďu­jí v do té doby oku­po­va­né sever­ní Francii. Čtenář neví, co se s mno­ha jiný­mi posta­va­mi sta­lo dále, ale může tušit. Může tušit, do jaké míry byla jejich ira­ci­o­nál­ní víra pev­ná a zda vydr­že­la i dal­ší vojen­ské kata­stro­fy Říše a padla záro­veň s pádem Berlína, či se v urči­té podo­bě zacho­va­la takřka až do dneš­ních dní...

Inu, kni­hu Hodina tan­ce a lás­ky mohu jen dopo­ru­čit. Asi nej­ví­ce bych na ní vyzdvi­hl skvě­le pro­pra­co­va­né cha­rak­te­ry a morál­ní posel­ství, kte­ré by nemě­lo být zapo­me­nu­to.