Pes Jejího Veličenstva vás vezme přímo do srdce britské královské rodiny

Možná si říká­te, jaké to asi je, když se ocit­ne­te před krá­lov­nou. Nejspíš jste ji zahlíd­li mili­on­krát v tele­vi­zi a v novi­nách, den­no­den­ně vídá­te její pro­fil na ban­kov­kách, min­cích a poš­tov­ních znám­kách, a tak je docel při­ro­ze­né, že jste zvě­da­ví, jaké to je, když jed­nu z nej­slav­něj­ších osob­nos­tí na svě­tě spat­ří­te tvá­ří v tvář.

Tak já vám to, moji milí spo­lu­pod­da­ní, teď vysvět­lím. Když se setká­te s krá­lov­nou, zjis­tí­te, že je přes­ně tako­vá, jak jste si ji před­sta­vo­va­li – tedy ale­spoň co se vzhle­du týče. Ale vět­ši­nu lidí zasko­čí to, co neče­ka­li. Něco, co neza­chy­tí žád­ná tele­viz­ní kame­ra a čeho si všim­ne jen málo­kte­rý novi­nář, pro­to­že se vět­ši­na z nich kvů­li vyhra­ze­né­mu mís­tu pro média prak­tic­ky nikdy nedo­sta­ne tak blíz­ko. Abyste rozu­mě­li: krá­lov­na má tako­vou zvlášt­ní vlast­nost, že kam­ko­liv při­jde, všu­de ji pro­vá­zí téměř hma­ta­tel­né oče­ká­vá­ní, že vaším nej­hlub­ším přá­ním – stej­ně jako jejím – je, slou­žit něja­ké­mu vyš­ší­mu úče­lu.

Ano! S tím musím s auto­rem této kni­hy sou­hla­sit. Každý milov­ník mlha­vé­ho Londýna, tep­lých krbů a páreč­ků s hoř­či­cí, monar­chie a té vzne­še­né, leč někdy kost­na­té krá­sy sta­rých dob a časů ucho­va­ných do dneška, zaple­sá nad tou­to novou kni­hou Davida Michieho. Ten jem­ný pel ang­lic­ké krá­lov­ny se vzná­ší nad kaž­dou strán­kou a je jed­ním z význam­ných fak­to­rů, kte­rý vás neu­stá­le nutí nad kni­hou pře­mýš­let. Domýšlet a nořit se do svých vlast­ních úvah nad téma­ty, kte­rá jsou v kni­ze občas jen lehce nazna­če­ná.

Znáte Dalajlamovy koč­ky?

Možná to byla pros­tá logi­ka, kte­rá naved­la auto­ra k nápa­du udě­lat krá­lov­ni­na psa. Pokud vás uchvá­ti­lo koči­čí vrně­ní a dalaj­la­mo­vy koč­ky, pak bude tenhle pes dal­ším, leč zce­la jiným, par­ťá­kem do kni­hov­nič­ky. Psáno se stej­nou leh­kos­tí, jako když pije­te slad­ký Earl Grey s medem a sme­ta­nou. Právě tako­vý je Pes Jejího Veličenstva a jeho mise. Nedokážu na kni­ze najít jedi­nou chy­bič­ku, snad jen kdy­by byla pro­lo­že­na obráz­ky do podo­by skvě­lé ency­klo­pe­die – no tak to by bylo něco!

Ukázka:

„Později toho veče­ra jsme se my tři cor­gi­o­vé s krá­lov­nou a Philipem uchý­li­li do sou­kro­mé­ho obý­va­cí­ho poko­je. Královský pár se zače­tl do knih, kte­ré nedáv­no zís­ka­li z west­min­ster­ské pojízd­né knihov­ny. Břicha jsme měli úpl­ně plná – ve Winstonově pří­pa­dě díky vel­ké­mu množ­ství lahůd­ko­vých pár­ků s medo­vou hoř­či­cí. Z krbu sála­lo tep­lo a v celé míst­nos­ti vlád­la poklid­ná atmo­sfé­ra. V kaž­do­den­ním ryt­mu se tyto chví­le brzy sta­ly mým oblí­be­ným časem. Byla to doba, kdy den­ní povin­nos­ti už byly za námi a kdy jsme měli krá­lov­nu sami pro sebe.

Na stra­nu ke krbu při­nes­li tři koší­ky. Dva byly vystla­né už not­ně obno­še­ný­mi tar­ta­no­vý­mi deka­mi a ve tře­tím se skvě­la nová deka při­pra­ve­ná pro mě. Po vzo­ru ostat­ních dvou cor­giů jsem i já vkro­čil do „své­ho“ pelíš­ku, lehl si a sna­žil se zaujmout něja­kou poho­dl­nou polo­hu. Bylo to pří­jem­né chrá­ně­né mís­to a měk­ké prá­vě tak ako­rát. Měl jsem výhled jak na své psí, tak lid­ské spo­leč­ní­ky. Pokoj byl krás­ně útul­ný. Jenže něco tomu chy­bě­lo.“

Ale tohle milé čti­vo pro mne osci­lu­je někde na pome­zí pohád­ky pro dospě­lé a duchov­ním pří­bě­hem. Lehké, vtip­né, svě­ží, na dru­hé stra­ně když to nejmé­ně čeká­te, zara­zí vás hlu­bo­ká moud­rost nebo dokon­ce pří­mo mystic­ký až para­nor­mál­ní záži­tek, ze kte­ré­ho zamra­zí a kte­rý násled­ně zahře­je srd­ce ohněm živo­ta. I krá­lov­na je jenom člo­věk, člo­věk, kte­rý hle­dá smy­sl své­ho bytí a své­ho zvlášt­ní­ho údě­lu, ke kte­ré­mu byla zro­ze­na a kte­rý nesmí opus­tit.

O auto­ro­vi:

David Michie již řadu let sezna­mu­je čte­ná­ře uspě­cha­né­ho západ­ní­ho svě­ta s budd­his­mem, a to for­mou ese­jis­tic­kou i belet­ris­tic­kou. Jeho série pří­bě­hů Dalajlamova kočka skli­di­la celo­svě­to­vý úspěch a i v České repub­li­ce se ihned zařa­di­la mezi best­selle­ry. V nakla­da­tel­ství Synergie vyšly i dal­ší Michieho titu­ly Pospěš si a medi­tuj, Buddhismus pro zane­prázd­ně­né a Proč je bdě­lá pozor­nost lep­ší než čoko­lá­da, ve kte­rých se věnu­je pří­no­sům medi­ta­ce, bdě­lé pozor­nos­ti a budd­his­tic­ké filo­zo­fii v kaž­do­den­ním živo­tě.

Na webo­vé strán­ce www.davidmichie.com najde­te jeho blog, ve kte­rém se pra­vi­del­ně zao­bí­rá pro­ble­ma­ti­kou bdě­lé pozor­nos­ti a pří­buz­ný­mi téma­ty. David Michie se naro­dil v Zimbabwe, stu­do­val v Jižní Africe, žil v Londýně a nyní byd­lí s rodi­nou v aus­tral­ském Perthu. Dětství pro­žil s cor­gim, kte­rý měl svě­še­né ucho.

Vydalo nakla­da­tel­ství Synergie Publishing SE, 2017, www.synergiepublishing.com