Philomena - 75%

(zatím nehodnoceno)

Loading...

S fil­my pod­le sku­teč­né udá­los­ti nebo s těmi, kte­ré byly rea­li­tou ovliv­ně­ny se nám při letoš­ních nomi­na­cích na Oscary, roz­tr­hl pytel. Nicméně Velká Filmová Noc už je za námi a může­me ze sebe v kli­du sho­dit veš­ke­rý stres a ner­vo­zi­tu, jest­li prá­vě náš favo­rit zví­tě­zí. Můžeme se v kli­du usa­dit do křes­la a podí­vat se na cel­kem zají­ma­vý (leč poně­kud komor­ní a zavá­ně­jí­cí tele­viz­ní sen­ti­men­ta­li­tou) sní­mek, ve kte­rém exce­lu­je Judi Dench. Roky pro­vě­ře­ný arche­ty­pál­ní pří­běh o odtr­že­ném syno­vi a jeho násled­ném ner­vy drá­sa­jí­cím hle­dá­ní na sklon­ku živo­ta, zno­vu oží­vá. Však poně­kud v jiném roz­po­lo­že­ní na to, abychom ho ihned s máv­nu­tím ruky odsou­di­li.

Judi Dench před­sta­vu­je ženu už „pokro­či­lé­ho věku“, kte­rá v mlá­dí pod­le jejích slov „zhře­ši­la“ a to tím způ­so­bem, že měla neman­žel­ské dítě. Tehdy vyrůs­ta­la v kláš­te­ře, ve kte­rém pomá­ha­la a tak „nepo­sk­vr­ně­né sleč­ny jep­tiš­ky“ byly ihned nápo­moc­ny. Phlomena poro­dí chlap­ce, kte­ré­mu dá jmé­no Anthony (poz­dě­ji pře­jme­no­ván na Micheala). Hlavní zlom nastá­vá ve chví­li, kdy je Anthony pro­dán ame­ric­ké rodi­ně a Phil ho v té chví­li vidí napo­sle­dy. Všechny tyto vzpo­mín­ky jsou vyprá­vě­ny pomo­cí krát­kých fla­shbac­ků. Postava Judi Dench spo­jí síly s nevě­ří­cím novi­ná­řem Martinimen, kte­rý pra­co­val pro BBC, a vydá­va­jí se hle­dat Anthonyho, Už prá­vě při spo­je­ní těch­to dvou cha­rak­te­rů může­me sle­do­vat poně­kud zají­ma­vý kon­trast. Philomena je sil­ně věří­cí (i přes všech­ny hrů­zy, kte­ré se jí děly v kláš­te­ře, i přes­to, že jí pro­da­li syna, stá­le sestrám věří a obha­ju­je je), čte hloupé roman­tic­ké pří­běhy, vypa­dá jako „hod­ná irská bab­ča“ (parafrá­ze z fil­mu), ale uvnitř to je veli­ce sil­ná žena a i když nesou­hla­sí­te s její­mi názo­ry a občas krou­tí­te hla­vou, vzhle­dem k síle její­ho cha­rak­te­ru ji i přes­to respek­tu­je­te.

Oproti ní sto­jí své­ráz­ný, pra­cov­ně zku­še­ný Martin, kte­rý je jed­nak chá­pa­jí­cím a cit­li­vým mužem, ale na dru­hé stra­ně je vel­kým opo­nen­tem Philomeně v otáz­kách víry a její­ho cho­vá­ní vůči lidem. Obě dvě posta­vy tak mezi sebou po celý sní­mek vedou tako­vou nevi­di­tel­nou vál­ku, kte­rá může jenom zpes­t­řit jinak už něko­li­krá­te nato­če­ný film. V prů­bě­hu odha­lo­vá­ní růz­ných stop, kte­ré (pod­le mého) vypa­da­jí až moc nápad­ně a oka­tě (ale budiž) si posta­va Phil čas­to před­sta­vu­je život své­ho ztra­ce­né­ho syna, obráz­ky běží přes sta­rý 8 mm fil­mo­vý pás a půso­bí vel­mi výstřed­ně v jinak ste­re­o­typ­ním obra­ze. Však vizu­ál­ní strán­ka není to na, co se tvůr­ci zamě­ři­li. Spíše se sna­ži­li pou­ká­zat na myš­len­ko­vou (logic­kou) bari­é­ru mezi prag­ma­tic­kým člo­vě­kem moder­ní doby a odda­ným křes­ťa­nem dob minu­lých. Scénář se hlav­ně zamě­řu­je na neu­stá­lé zmi­ňo­vá­ní toho, že Phil kdy­si v mlá­dí „zhře­ši­la“, což v dneš­ní repro­duk­ci sexu a morál­ky půso­bí poně­kud směš­ně a absurd­ně, nicmé­ně náš (spí­še můj) pohled nemě­ní nic na fak­tu, že Philomena tomu bez­mezně věří (ale i její sil­ná víra ke kon­ci začí­ná tápat v prázd­no­tě).

Hlavním záměr fil­mu je jed­nak uká­zat veli­ce bolest­né odlou­če­ní mat­ky od syna, jeho opě­tov­né hle­dá­ní. Dále pou­ka­zu­je na křes­ťan­ská dogma­ta, kte­rá jsou zasta­ra­lá a poně­kud hlou­pá, před­sta­vu­jí sla­bost, závist, hloupost lidí, kte­ří veš­ke­ré svo­je chy­by scho­vá­va­jí za chlad­né zdi kláš­te­ra a pod pohnut­kou toho, že si chtě­jí zacho­vat svo­ji „čis­to­tu“ a dojít spa­se­ní mnoh­dy pácha­jí vět­ší hří­chy, než oby­čej­ní pra­cu­jí­cí lidé. Philomena není jenom oby­čej­ným fil­mem mapu­jí­cím „prav­di­vé“ udá­los­ti, spí­še nasta­vu­je okno mezi morál­kou dneš­ní a minu­lé doby. Kritizuje cír­kev za svo­ji nemo­der­nost a kře­čo­vi­tost, i když není žád­ným fil­mař­ským zázra­kem (a nomi­na­ce mi opět zůstá­va­jí záha­dou) je doce­la sluš­nou son­dou do lid­ské psy­chi­ky.  Na dru­hou stra­nu obha­ju­je něko­lik pěk­ných a vře­lých myš­le­nek. Philomena vyřkne krás­nou větu: „Chovejte se k lidem sluš­ně, pro­to­že ty, kte­ré potká­te ces­tou naho­ru, může­te potkat ces­tou dolů.“ I když je to cel­kem zná­má věta, tak si mys­lím, že výbor­ně kore­spon­du­je s cel­ko­vým vyzně­ním fil­mu. Philomena je o odpuš­tě­ní bliž­ní­mu své­mu a mož­ná jis­té dáv­ce nai­vi­ty. Přes svo­ji jed­no­du­chost a ste­re­o­typ­nost to není film, na kte­rý bys­te po doběh­nu­tí titul­ků zapo­mně­li.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře