Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...S filmy podle skutečné události nebo s těmi, které byly realitou ovlivněny se nám při letošních nominacích na Oscary, roztrhl pytel. Nicméně Velká Filmová Noc už je za námi a můžeme ze sebe v klidu shodit veškerý stres a nervozitu, jestli právě náš favorit zvítězí. Můžeme se v klidu usadit do křesla a podívat se na celkem zajímavý (leč poněkud komorní a zavánějící televizní sentimentalitou) snímek, ve kterém exceluje Judi Dench. Roky prověřený archetypální příběh o odtrženém synovi a jeho následném nervy drásajícím hledání na sklonku života, znovu ožívá. Však poněkud v jiném rozpoložení na to, abychom ho ihned s mávnutím ruky odsoudili.
Judi Dench představuje ženu už „pokročilého věku“, která v mládí podle jejích slov „zhřešila“ a to tím způsobem, že měla nemanželské dítě. Tehdy vyrůstala v klášteře, ve kterém pomáhala a tak „neposkvrněné slečny jeptišky“ byly ihned nápomocny. Phlomena porodí chlapce, kterému dá jméno Anthony (později přejmenován na Micheala). Hlavní zlom nastává ve chvíli, kdy je Anthony prodán americké rodině a Phil ho v té chvíli vidí naposledy. Všechny tyto vzpomínky jsou vyprávěny pomocí krátkých flashbacků. Postava Judi Dench spojí síly s nevěřícím novinářem Martinimen, který pracoval pro BBC, a vydávají se hledat Anthonyho, Už právě při spojení těchto dvou charakterů můžeme sledovat poněkud zajímavý kontrast. Philomena je silně věřící (i přes všechny hrůzy, které se jí děly v klášteře, i přesto, že jí prodali syna, stále sestrám věří a obhajuje je), čte hloupé romantické příběhy, vypadá jako „hodná irská babča“ (parafráze z filmu), ale uvnitř to je velice silná žena a i když nesouhlasíte s jejími názory a občas kroutíte hlavou, vzhledem k síle jejího charakteru ji i přesto respektujete.
Oproti ní stojí svérázný, pracovně zkušený Martin, který je jednak chápajícím a citlivým mužem, ale na druhé straně je velkým oponentem Philomeně v otázkách víry a jejího chování vůči lidem. Obě dvě postavy tak mezi sebou po celý snímek vedou takovou neviditelnou válku, která může jenom zpestřit jinak už několikráte natočený film. V průběhu odhalování různých stop, které (podle mého) vypadají až moc nápadně a okatě (ale budiž) si postava Phil často představuje život svého ztraceného syna, obrázky běží přes starý 8 mm filmový pás a působí velmi výstředně v jinak stereotypním obraze. Však vizuální stránka není to na, co se tvůrci zaměřili. Spíše se snažili poukázat na myšlenkovou (logickou) bariéru mezi pragmatickým člověkem moderní doby a oddaným křesťanem dob minulých. Scénář se hlavně zaměřuje na neustálé zmiňování toho, že Phil kdysi v mládí „zhřešila“, což v dnešní reprodukci sexu a morálky působí poněkud směšně a absurdně, nicméně náš (spíše můj) pohled nemění nic na faktu, že Philomena tomu bezmezně věří (ale i její silná víra ke konci začíná tápat v prázdnotě).
Hlavním záměr filmu je jednak ukázat velice bolestné odloučení matky od syna, jeho opětovné hledání. Dále poukazuje na křesťanská dogmata, která jsou zastaralá a poněkud hloupá, představují slabost, závist, hloupost lidí, kteří veškeré svoje chyby schovávají za chladné zdi kláštera a pod pohnutkou toho, že si chtějí zachovat svoji „čistotu“ a dojít spasení mnohdy páchají větší hříchy, než obyčejní pracující lidé. Philomena není jenom obyčejným filmem mapujícím „pravdivé“ události, spíše nastavuje okno mezi morálkou dnešní a minulé doby. Kritizuje církev za svoji nemodernost a křečovitost, i když není žádným filmařským zázrakem (a nominace mi opět zůstávají záhadou) je docela slušnou sondou do lidské psychiky. Na druhou stranu obhajuje několik pěkných a vřelých myšlenek. Philomena vyřkne krásnou větu: „Chovejte se k lidem slušně, protože ty, které potkáte cestou nahoru, můžete potkat cestou dolů.“ I když je to celkem známá věta, tak si myslím, že výborně koresponduje s celkovým vyzněním filmu. Philomena je o odpuštění bližnímu svému a možná jisté dávce naivity. Přes svoji jednoduchost a stereotypnost to není film, na který byste po doběhnutí titulků zapomněli.
(4,91 z 5)