Pixely - Obsah/O filmu

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

            OBSAH

             Jako děti v osm­de­sá­tých letech Sam Brenner (Adam Sandler), Will Cooper (Kevin James), Ludlow Lamonsoff (Josh Gad) a Eddie Plant (Peter Dinklage) zachrá­ni­li svět tisíc­krát – a stá­lo je to pokaž­dé 25 cen­tů ve video­her­ně. Teď budou ale nuce­ni ho zachrá­nit doo­prav­dy. Když si mezi­ga­lak­tič­tí mimo­zemš­ťa­né chyb­ně vylo­ží video­zá­zna­my kla­sic­kých video­her jako vyhlá­še­ní vál­ky, zaú­to­čí na Zemi s armá­dou jed­no­tek, kte­rá je inspi­ro­va­ná objek­ty ze zmí­ně­ných video­her – a pre­zi­dent Cooper musí povo­lat své sta­ré kama­rá­dy z dět­ství, aby spo­leč­ný­mi sila­mi zachrá­ni­li svět před zká­zou v podo­bě PAC-MANa, Donkey Konga, Galagy, Centipede a Space Invaders. Připojuje se k nim také pod­plu­kov­ni­ce Violet Van Pattenová (Michelle Monaghan), spe­ci­a­list­ka, kte­rá hrá­čům dodá­vá jedi­neč­né zbra­ně, urče­né k boji s mimo­zemš­ťa­ny.

            O FILMU

Na reži­sér­ské křes­lo sním­ku Pixely use­dl Chris Columbus, kte­rý pomá­hal defi­no­vat podo­bu fil­mů osm­de­sá­tých let. Nejprve se coby sce­náris­ta podí­lel na sním­cích Gremlins a Rošťáci, aby se násled­ně ujal režie oblí­be­ných a dnes již kla­sic­kých kome­dií jako Sám doma či Mrs. Doubtfire: Táta v suk­ních, a pomohl nastar­to­vat výprav­né hito­vé série, jaký­mi byly Harry Potter, Percy Jackson či Noc v muzeu. „Při čte­ní scé­ná­ře sním­ku Pixely jsem měl pocit, že mám co do čině­ní s něčím oprav­du veli­ce ori­gi­nál­ním a uni­kát­ním, že jsem se do toho pros­tě musel pus­tit,“ vysvět­lu­je Columbus, proč ho ten­to film zau­jal. „Líbila se mi ta kom­bi­na­ce kome­die a akce, kte­rá mi umož­ňo­va­la zku­sit si něco, čemu jsem se neměl mož­nost věno­vat od Harryho Pottera. Umožnila mi vystup­ňo­vat kome­di­ál­ní slož­ku, jak to jen bylo mož­né, ale sou­čas­ně nato­čit veli­ce napí­na­vý akč­ní dob­ro­druž­ný film. Z mého pohle­du se jed­ná o kom­bi­na­ci Gremlins, Rošťáků a Harryho Pottera – dostal jsem mož­nost vytvo­řit s pomo­cí nástro­jů, kte­ré jsem v prů­bě­hu let nasbí­ral, něco sku­teč­ně svě­ží­ho. Mělo by se jed­nat o nápa­di­tý let­ní film, kte­rý vás veli­ce evo­ka­tiv­ním a nos­tal­gic­kým způ­so­bem vrá­tí zpát­ky do osm­de­sá­tých let.“

V jed­né z hlav­ních rolí fil­mu se obje­vu­je Adam Sandler, kte­rý se na fil­mu tak­též podí­lí jako pro­du­cent. Podle Columbuse je pro podob­né fil­my tako­vá­to vše­stran­nost pro­spěš­ná. „Adam má skvě­lý kome­di­ál­ní cit a je to veli­ce zdat­ný pro­du­cent,“ říká Columbus. „To je skvě­lá kom­bi­na­ce, pro­to­že – napří­klad – doko­na­le chá­pe, kdy něco fun­gu­je tak, jak má a může­me se pře­su­nout k něče­mu dal­ší­mu, nebo kdy něco nao­pak nefun­gu­je a vyžá­dá si to pro­to více času.“

Seznam pixe­lo­vých hrdi­nů fil­mu při­po­mí­ná obsa­ze­ní hvězd­né­ho týmu osm­de­sá­tých let: PAC-MAN, Donkey Kong, Centipede, Galaga, Frogger, Q*bert či Space Invaders, ale i řada dal­ších. „Tyhle kla­sic­ké posta­vy byly sou­čás­tí jádra celé­ho pro­jek­tu, tak­že bylo klí­čo­vé, abychom je spo­leč­ný­mi sila­mi do fil­mu sku­teč­ně dosta­li,“ vysvět­lu­je Allen Covert, jeden z pro­du­cen­tů sním­ku. „Naštěstí nám byli všich­ni oslo­ve­ní veli­ce naklo­ně­ni. Dokázali jsme jim, že jejich posta­vy máme oprav­du upřím­ně rádi a respek­tu­je­me to, čím jsou tak oje­di­ně­lé a iko­nic­ké, a spo­leč­ně jsme se pak tyto prv­ky sna­ži­li do fil­mu zapra­co­vat.“ Mezi part­ne­ry, kte­ří se na fil­mu podí­le­li, pat­ří spo­leč­nos­ti Atari Interactive, Inc. (Asteroids, Breakout, Centipede, Missile Command), Konami Digital Entertainment (Frogger), Bandai Namco Entertainment (PAC-MAN, Galaga, Dig Dug), Nintendo (Donkey Kong, Duck Hunt), Sony Computer Entertainment (Q*bert), TAITO CORPORATION (Arkanoid, Space Invaders) či Warner Bros. Interactive (Paperboy, Joust, Defender, Robotron), G-MODE (BurgerTime) a TETRIS (Tetris).

„V žád­ném pří­pa­dě bychom tenhle film bez těch­to legen­dár­ních postav nedo­ká­za­li nato­čit,“ dodá­vá Columbus. „Jsou pro film tak důle­ži­té jako role, kte­ré ztvár­ni­li sku­teč­ní her­ci. Bylo veli­ce vzru­šu­jí­cí sle­do­vat, jak do sebe vše zapa­dá přes­ně tak, jak jsme si to před­sta­vo­va­li.“

Vedoucí výro­by Michael Barnathan, kte­rý je sou­čas­ně také pre­zi­den­tem Columbusovy spo­leč­nos­ti 1492 Pictures, k tomu dodá­vá, že se tvůr­čí film osm­de­sá­tý­mi léty inspi­ro­val i jiným způ­so­bem. „Myslím, že všich­ni, kte­ří se na tom­to fil­mu podí­le­jí, mají veli­ce rádi skvě­lé let­ní akč­ní kome­die osm­de­sá­tých let,“ míní. „Rozhodně jsme chtě­li nato­čit film pro sou­čas­né­ho divá­ka, ale naším cílem bylo také zachy­tit část atmo­sfé­ry, díky kte­ré byly tyhle fil­my tak výji­meč­né – tu kom­bi­na­ci akce a kome­die, kte­rou fil­my v té době zvlá­da­ly tak napros­to oje­di­ně­le vystih­nout.“

Columbus říká, že jed­ním z důvo­dů, proč ho ten­to pro­jekt při­ta­ho­val, byla také mož­nost nato­čit film, kte­rý by sku­teč­ně oslo­vil divá­ky všech gene­ra­cí. „Samozřejmě, že rodi­čo­vé, kte­ří na tenhle film půjdou, si budou pama­to­vat, jak ty hry v her­ně hrá­li, a jejich děti budou nad těmi posta­vič­ka­mi žas­nout napros­to stej­ně – v tomhle fil­mu najde­te stov­ku vti­pů, kte­ré poba­ví jen rodi­če, a stov­ku, kte­ré zase poba­ví jen jejich děti,“ říká. „Ale nejde jen o tohle. Myslím, že tyhle hry a zejmé­na osm­de­sá­tá léta jsou vní­má­ny veli­ce nos­tal­gic­ky. Alespoň já to tak vní­mám – bavím se s vyso­ko­ško­lá­ky a jejich nej­ob­lí­be­něj­ším sním­kem jsou Rošťáci. Tohle obdo­bí se momen­tál­ně těší vel­ké obli­bě.“

Aby dostá­li kome­di­ál­ní­mu poten­ci­á­lu fil­mu, při­zva­li si tvůr­ci fil­mu na pomoc hvězd­ný herec­ký tým komi­ků. Svérázné hrdi­ny fil­mu, kte­ří mají zachrá­nit svět, ztvár­ni­li Adam Sandler, Kevin James, Michelle Monaghan, Peter Dinklage a Josh Gad.

„Tahle pěti­ce je pros­tě skvě­lá,“ svě­řu­je se Columbus. „Kamarádský vztah a cha­risma, kte­ré vyza­řu­jí, nevznik­ly na fil­mo­vém plát­ně, jsou zce­la sku­teč­né. Je to sku­teč­ný tým.“

Adam Sandler před­sta­vu­je Sama Brennera – kdy­si pře­bor­ní­ka ve video­hrách, kte­rý nyní insta­lu­je domá­cí kina. „Během uply­nu­lých tři­ce­ti let se věci nevy­ví­je­ly tak doce­la pod­le jeho před­stav,“ říká Barnathan. „Uvízl v živo­tě na mrt­vém bodě. Abych byl upřím­ný, začí­ná to vypa­dat, že oprav­du dob­rý je jen v jed­né jedi­né věci – ve hra­ní video­her. Naštěstí pro nás se prá­vě tahle doved­nost veli­ce dob­ře hodí.“

Kevin James – kte­rý se Sandlerem hrál v něko­li­ka fil­mech – byl povo­lán, aby ztvár­nil Sandlerova nej­lep­ší­ho pří­te­le a pre­zi­den­ta Spojených stá­tů.

„V pří­pa­dě Kevina jsme se nesna­ži­li jít pro­ti jeho herec­ké­mu typu, ale pro­ti kome­di­ál­ní­mu ladě­ní,“ popi­su­je Columbus. „Kevin musel na plát­ně půso­bit veli­ce výraz­ně – musel půso­bit jako pre­zi­dent. A on se té role ujal skvě­le – když jsme doto­či­li prv­ní scé­nu s pre­zi­den­tem Cooperem, napros­to jsem mu jeho roli věřil. Je to výteč­ný herec a je scho­pen mno­hem hlub­ších výko­nů, než jaké v minu­los­ti před­ve­dl.“

Ve fil­mu se Jamesova posta­va Willa Coopera dosta­la na poli­tic­ké dno. Všichni si sice o poli­ti­cích mys­lí, že to jsou hlu­páci, ale ame­ric­ký lid se o tom mohl v pří­pa­dě Coopera veli­ce jed­no­znač­ně pře­svěd­čit. „Veřejnost není mojí posta­vě zrov­na naklo­ně­ná,“ vysvět­lu­je James. „Nesplnil moc z toho, co nasli­bo­val, a v pod­sta­tě je mu to jed­no. Když vidí, že se svět oci­tl v ohro­že­ní a to při­po­mí­ná video­hry, povo­lá své kama­rá­dy – kte­ří jsou sho­dou okol­nos­tí těmi nej­lep­ší­mi hrá­či video­her vůbec.“

Možná bys­te se domní­va­li, že hrát tvá­ří v tvář počí­ta­čo­vě ani­mo­va­ným posta­vám by moh­lo být pro Jamese nároč­né, ale měl spous­tu tré­nin­ku. „Místo rodi­ny jsem měl doma teni­so­vé míč­ky, abych si na to zvy­kl,“ říká. „Na měsíc odje­li a já mís­to nich všu­de roz­mís­til teni­so­vé míč­ky – jeden byl Slazenger, jeden Wilson a jeden Penn. Jako rodič na děti pořád kvů­li něče­mu kři­čí­te – aby něco snědly nebo utře­ly nebo se umy­ly – tak­že jsem pros­tě kři­čel na teni­sá­ky. Šlo mi to veli­ce dob­ře a rych­le jsem si na to zvy­kl.“

Když pre­zi­dent Cooper povo­lá své­ho kama­rá­da Sama Brennera, dosta­ne ten­to za úkol dát dohro­ma­dy elit­ní tým hrá­čů video­her pro boj s mimo­zemš­ťa­ny. Brenner se pro­to vydá pát­rat po ostat­ních dět­ských šam­pi­o­nech, nyní dospě­lých mužích.

Josh Gad se k herec­ké­mu týmu při­po­ju­je v roli Ludlowa Lamonsoffa, nejmlad­ší­ho čle­na týmu. „Je o tro­chu mlad­ší než ostat­ní – byl to svým způ­so­bem dět­ský génius,“ říká Gad.

Muž, kte­rý byl kdy­si mezi hrá­či pova­žo­ván za zázrač­né dítě, je nyní spe­ci­a­lis­tou na kon­spi­rač­ní teo­rie, kte­rý se nikdy nedo­ká­zal tak doce­la zba­vit své dět­ské lás­ky k Lady Lise, hlav­ní hrdin­ce hry Dojo Quest, kte­rou měl nej­ra­dě­ji.

„Tim Herlihy a Timothy Dowling napsa­li veli­ce excen­t­ric­kou posta­vu – a já jsem na excen­t­ric­ké posta­vy zvyk­lý,“ říká hvězda broadwa­yské­ho muzi­ká­lu The Book of Mormon a hlas sně­hu­lá­ka Olafa z fil­mu Ledové krá­lov­ství. „Tahle role byla šan­ce vyzkou­šet si roli sku­teč­né­ho podi­ví­na. Ale má v sobě sou­čas­ně něco pře­krás­ně zra­ni­tel­né­ho. Touží po své život­ní lás­ce, kte­rá je ale posta­vou z video­hry – zní to šíle­ně, ale on věří v exis­ten­ci svě­ta, ve kte­rém by mohl s Lady Lisou žít a utéct s ní před ostat­ní­mi.“

Gad byl z šan­ce se na tom­to pro­jek­tu podí­let nad­še­ný nejen pro­to, že mohl spo­lu­pra­co­vat s Columbusem a Sandlerem, ale také pro­to, že měl mož­nost zahrát si v ohro­mu­jí­cím měřít­ku iko­nic­ké hry své­ho dět­ství. „Narodil jsem se v roce 1981, prá­vě v době, kdy video­her­ní horeč­ka dostu­po­va­la vrcho­lu,“ říká. „Měl jsem dva star­ší bra­t­ry, tak­že si vzpo­mí­nám, jak jsme na jihu Floridy cho­di­li do míst­ní her­ny – jme­no­va­la se Grand Prix – a strá­vi­li tam celou sobo­tu nebo nedě­li. Šance zno­vu pro­hnat pří­še­ry, pro­ti kte­rým jsem hrál jako kluk, byla jako mož­nost vrá­tit se zno­vu do dět­ství.“

Ve sku­teč­nos­ti ale Gadovou nej­ob­lí­be­něj­ší hrou neby­la hra Dojo Quest. „Vždycky jsem byl závis­lý na hře Galaga,“ pokra­ču­je Gad. „Byla to jed­na z těch her, ve kte­rých jsem nikdy nebyl kdo­ví­jak úžas­ný, ale z něja­ké­ho důvo­du jsem je zbož­ňo­val.“

Peter Dinklage coby Eddie Plant je posled­ním čle­nem původ­ní­ho týmu video­her­ních šam­pi­o­nů. Ačkoliv se pro­sla­vil svou dra­ma­tic­kou rolí v seri­á­lu Hra o trů­ny, je Dinklage nemé­ně zdat­ným komi­kem, jak doká­zal v prů­bě­hu let svý­mi role­mi ve fil­mech jako Život v oblouz­ně­ní či Horší než smrt.

„Eddie byl pro­tiv­ní­kem ostat­ních tří,“ popi­su­je Dinklage. „Má poměr­ně vel­ké ego, co se šam­pi­o­ná­tů týče, a moc rád všem při­po­mí­ná, jak dob­rý je. Takovým způ­so­bem se ve fil­mu cho­vá při­nejmen­ším v dět­ství – a když se pře­su­ne­me v čase do sou­čas­nos­ti, zjis­tí­me, že se zase tak moc nezmě­nil.“

Eddie Plant ve fil­mu nosí veli­ce spe­ci­fic­ký sta­ro­mód­ní účes a u své uni­for­my si utr­hal ruká­vy. „Rozhodně se psy­chic­ky i vizu­ál­ně zase­kl v jis­tém kon­krét­ním obdo­bí,“ říká. „Vídám občas tako­vé lidi – neu­vě­do­mu­jí si, že jis­tý styl už vyšel z módy, ale to jim nebrá­ní v tom, aby byli šťast­ní. Eddie má pří­šer­ný účes, má teto­vá­ní – a ne ta hezká, jaká jsou v módě dnes – a má ve zvy­ku utrh­nout ruká­vy čemu­ko­liv, co si na sebe má obléct. Zřejmě není kdo­ví­jak sebe­vě­do­mý, ale roz­hod­ně to nepla­tí, přijde-li řeč na jeho hráč­ské doved­nos­ti.“

Stejně jako jeho hereč­tí kole­go­vé navště­vo­val i Dinklage v dět­ství her­ny. „Je mi líto dneš­ních dětí, kte­ré hra­jí na her­ních kon­zo­lích, pro­to­že návště­va video­her­ny byla veli­ce spo­le­čen­ská zále­ži­tost,“ míní. „Zajdete do her­ny, poba­ví­te se s kama­rá­dy, kou­ká­te po hol­kách – nebo po té jed­né, na kte­rou tam v té době bylo mož­né nara­zit. Hrála tam hud­ba. Bylo to jako jít si zabrus­lit, ale mno­hem zábav­něj­ší.“

Hráčský tým by se zce­la jis­tě oci­tl veli­ce rych­le v nesná­zích, nebýt pomo­ci pod­plu­kov­ni­ce Violet Van Pattenové, kte­rou ztvár­ni­la Michelle Monaghan. „Je to veli­ce sil­ná posta­va – inte­li­gent­ní a odváž­ná,“ říká Monaghan.

„Rozhodně bych řek­la, že její vztah k Brennerovi je vel­mi vyhra­ně­ný,“ sou­dí Monaghan. „Je jejím napros­tým opa­kem – dost sil­ně ji odpu­zu­je. Až tepr­ve jeho sna­ha zachrá­nit svět doká­že změ­nit její názor a pře­svěd­čí ji o tom, že v Brennerovi je více, než by se moh­lo zdát na prv­ní pohled.“

Monaghan je mož­ná jedi­nou ženou mezi před­sta­vi­te­li hlav­ních rolí fil­mu, ale roz­hod­ně si to uží­va­la. „Děláte si legra­ci? Je skvě­lé být jedi­nou ženou,“ pro­hla­šu­je. „Kluci jsou hroz­ně milí, veli­ce vstříc­ní. Ano, vyslech­la jsem si na svou adre­su spous­tu jíz­li­vých pozná­mek, ale s těmi já doká­žu veli­ce dob­ře držet krok.“

Ashley Benson se uja­la role Lady Lisy, video­her­ní iko­ny fil­mu a hvězdy fik­tiv­ní video­hry Dojo Quest, kte­rá je sou­čas­ně také cílem Ludlowovy neo­pě­to­va­né lás­ky. „Měl jsme šan­ci zahrát si video­her­ní posta­vu – měla jsem dva meče a byla za obrov­skou drsňač­ku,“ vysvět­lu­je Benson. „Nikdy jsem před­tím s meči nepra­co­va­la, tak­že to bylo skvě­lé. A navíc bou­chat a kopat do Joshe se asi niko­mu nikdy neo­mr­zí.“

„Chtěli jsme, aby se Ludlow (v podá­ní Joshe Gada) zami­lo­val do žen­ské video­her­ní posta­vy ze své­ho dět­ství. Připadalo nám to veli­ce roz­to­mi­lé, ale sou­čas­ně to nazna­čo­va­la, že je to tak tro­chu zou­fa­lec,“ říká Covert. „Nemohli jsme najít video­her­ní posta­vu, kte­rá by odpo­ví­da­la popi­su, tak­že jsme si vymys­le­li Dojo Quest a Lady Lisu. Nejlepší na tom bylo, že jsme měli šan­ci tuhle hru doo­prav­dy vytvo­řit, tak­že si ji může­te zahrát na svém tele­fo­nu.“

Poté, co byly v pro­dukč­ní spo­leč­nos­ti Happy Madison polo­že­ny zákla­dy celé­ho fil­mu, bylo tře­ba najít reži­sé­ra, jenž by ho doká­zal pře­vést ze strá­nek scé­ná­ře na fil­mo­vé plát­no. „Říkali jsme si, že by pro tenhle film byl Chris skvě­lým reži­sé­rem,“ popi­su­je Covert. „Režíroval už fil­my s vel­ko­le­pý­mi efek­ty a také jed­ny z našich nej­ob­lí­be­něj­ších kome­dií, a ve fil­mu Pixely se obě tyto slož­ky kom­bi­nu­jí. Umí skvě­le spo­jit ohro­mu­jí­cí vizu­ál­ní strán­ku s neu­vě­ři­tel­ně zábav­ný­mi her­ci, a při­tom zajis­tit, že výsle­dek půso­bí uvě­ři­tel­ně.“

Vedoucí výro­by Michael Barnathan sou­hla­sí a při­dá­vá dal­ší argu­men­ty: „Filmy ve své pod­sta­tě sto­jí na pří­bě­hu. Jednou z Chrisových skvě­lých reži­sér­ských schop­nos­tí je umě­ní zajis­tit, že všech­ny ostat­ní slož­ky – humor, efek­ty – pří­běh posou­va­jí uspo­ko­ji­vým a půso­bi­vým způ­so­bem kupře­du. Všichni jsme měli pocit, že Pixely jsou sním­kem, kte­rý doko­na­le vyho­vu­je vše­mu, v čem je Chris coby reži­sér výji­meč­ný.“

            Snímek Pixely nevy­bo­ču­je z řady let­ních fil­mů pou­ze oje­di­ně­lým námě­tem a skvě­lým humo­rem, ale také svou vizu­ál­ní podo­bou. „Většina fil­mů s vizu­ál­ní­mi efek­ty – včet­ně fil­mů, na kte­rých jsem se podí­lel – se sna­ží vizu­ál­ní efek­ty vytvo­řit sku­teč­ně výji­meč­ně rea­lis­tic­ké. Dokonce i když pra­cu­je­te s dra­kem nebo pří­še­rou, sna­ží­te se, aby po vizu­ál­ní strán­ce vypa­dal výsle­dek rea­lis­tic­ky,“ vysvět­lu­je Columbus. „V pří­pa­dě Pixelů jsme se sna­ži­li o něco, co dosud neby­lo k vidě­ní. Když oží­va­jí posta­vy z video­her, pře­bí­ra­jí na sebe svou původ­ní roz­pi­xe­lo­va­nou podo­bu, z jejich nit­ra se line záře a neu­stá­le se pohy­bu­jí. Jedná se sku­teč­ně doslo­va o troj­roz­měr­nou ver­zi osmi­bi­to­vých her, kte­ré jste moh­li vídat na obra­zov­kách her­ních auto­ma­tů.“

Výtvarník Peter Wenham, kte­rý byl zod­po­věd­ný za cel­ko­vou vizu­ál­ní podo­bu fil­mu, byl prv­ním z řady těch, kte­ří měli na sta­ros­ti pře­vod iko­nic­kých video­her­ních postav z jejich kla­sic­ké osmi­bi­to­vé podo­by do plné­ho 3D. „Pro zúčast­ně­né her­ní spo­leč­nos­ti – a pro nás samo­zřej­mě také – bylo důle­ži­té, aby si her­ní posta­vy byly co nej­ví­ce podob­né, dokon­ce i po pře­vo­du do tří roz­mě­rů,“ říká. „Tím pra­vým potě­še­ním je samo­zřej­mě před­vést divá­kům něco, co dosud nevi­dě­li – zpi­xe­lo­va­tě­ní nej­růz­něj­ších před­mě­tů z běž­né­ho živo­ta. Museli jsme určit, jak to bude fun­go­vat a jak to bude vypa­dat – když bom­ba, kte­rou vypus­ti­li Space Invaders, spad­ne na asfal­to­vou sil­ni­ci, vyro­bí v ní díru, ale asfalt se sou­čas­ně pře­mě­ní na pixe­ly. Museli jsme vymys­let, jak by něco tako­vé­ho mělo vypa­dat.“

Podle Wenhamových slov exis­to­va­lo vždy rizi­ko, že budou 3D ver­ze osmi­bi­to­vých posta­vi­ček vypa­dat pří­liš rozkos­tič­ko­va­ně nebo neza­jí­ma­vě. Právě teh­dy je napadlo, že by posta­vič­ky moh­ly zevnitř zářit – což byl nápad, kte­rý bylo mož­no repli­ko­vat i v pří­pa­dech, kdy se něja­ký sku­teč­ný objekt pro­mě­ňu­je v pixe­ly. Nejen, že by posta­vy samot­né záři­ly inter­ak­tiv­ním svět­lem, ale pixe­lo­vé ver­ze cílů jejich úto­ku by se cho­va­ly stej­ně. Výsledkem bylo vizu­ál­ně vel­mi pozo­ru­hod­né řeše­ní, kte­ré sou­čas­ně zdů­raz­ňo­va­lo způ­sob, jaký mimo­zemš­ťa­né vyu­ží­va­jí video­her k úto­ku na naši pla­ne­tu.

Jakmile byly návrhy postav hoto­vy, oslo­vil Columbus Matthewa Butlera, vedou­cí­ho týmu vizu­ál­ních efek­tů, s úko­lem vdech­nout těm­to návrhům život. „Matt Butler je jeden z těch pověst­ných šíle­ných géniů, kte­rý se neu­stá­le sna­ží posou­vat lať­ku o něco výše, aby se ujis­til, že budou výsled­ky jeho prá­ce nejen půso­bit dojmem, že sku­teč­ně exis­tu­jí, ale že také divá­ci spat­ří něco, co dosud ješ­tě nikdy nevi­dě­li. Snaží se svůj tým i nás samot­né stá­le posou­vat k lep­ším a lep­ším výsled­kům,“ míní Columbus.

Butler vysvět­lu­je, že stej­ně jako v pří­pa­dě samot­né podo­by video­her­ních posta­vi­ček, kte­ré měly vypa­dat co nej­vě­ro­hod­ně­ji, bylo i v pří­pad jejich pohy­bů a inter­ak­cí s okol­ním pro­stře­dím tře­ba zajis­tit, aby dosta­teč­ně odka­zo­va­ly na původ­ní před­lo­hy. „Bylo pro nás veli­ce důle­ži­té, abychom ty hry napo­do­bi­li co nej­věr­ně­ji,“ říká Butler. „Když se podí­vá­te na PAC-MANa, hýbe ústy v jis­tém tem­pu a pohy­bu­je se spe­ci­fic­kou rych­los­tí. I Donkey Kong má veli­ce spe­ci­fic­ké pohy­by, napří­klad jeho nakro­če­ní – vše jsme ani­mo­va­li sou­vis­le, ale sna­ži­li jsme se o zacho­vá­ní video­her­ní pod­sta­ty.“

Tvůrci fil­mu samo­zřej­mě k rea­li­tě při­stou­pi­li s jis­tou vol­nos­tí. Například fik­tiv­ní his­to­rie video­hry Galaga, kte­rá se ve fil­mu obje­vu­je – a ve kte­ré hra­je klí­čo­vou roli jis­tá drob­ná chy­ba, kte­rou hra obsa­hu­je – je veskr­ze fik­tiv­ním prv­kem, vytvo­ře­ným čis­tě pro potře­by fil­mo­vé­ho pří­bě­hu.

„Pokud bychom to vza­li z tech­nic­ké­ho hle­dis­ka, pak byl náš film pojme­no­ván poně­kud chyb­ně,“ říká Butler. „3D pixel se ve sku­teč­nos­ti jme­nu­je „voxel“, krych­lič­ka v troj­roz­měr­ném pro­sto­ru. Vyšli jsme z kon­cep­tu zjed­no­du­še­ných kos­ti­ček a ozvlášt­ni­li a moder­ni­zo­va­li ho dopl­ně­ním svě­tel­né ener­gie, napří­klad v pří­pa­dě PAC-MANa,“ vysvět­lu­je Butler. „Ve své 2D podo­bě je zce­la plo­chý, tak­že jsme ho pře­tvo­ři­li do podo­by kou­le, sklá­da­jí­cí se z voxe­lů. Každý voxel září samo­stat­ně v závis­los­ti na mimo­zem­ských geo­me­t­ric­kých vlák­nech, kte­rá je mož­né ovlá­dat samo­stat­ně, tak­že jsme vyu­ži­li umě­lec­ké licen­ce a po celé kou­li, kte­rá PAC-MANa tvo­ří, se pře­lé­vá svě­tel­ná ener­gie.“

            V prv­ní vel­ké scé­ně fil­mu se tým hrá­čů setká­vá s Centipede. „Sekvence s Centipede v Hyde Parku je psy­che­de­lic­ká, děsi­vá a úžas­ně zábav­ná sou­čas­ně,“ míní Columbus.

Butler pro­hla­šu­je, že sek­ven­ce s Centipede je pří­kla­dem toho, jak se vypo­řá­da­li s nej­vět­ším pro­blé­mem vizu­ál­ních efek­tů – vystih­nout správ­ně jejich styl. Tvůrci fil­mu se veli­ce inten­ziv­ně sna­ži­li o to, aby fil­mem o hroz­bě v podo­bě video­her­ních postav pro­stu­po­val humor. „Padouchy jsou tu posta­vič­ky z video­her, tak­že muse­jí půso­bit hrů­zostraš­ně, ale sou­čas­ně jde o kome­dii, tak­že je tře­ba vše odleh­čit,“ říká Butler. „Například v pří­pa­dě Centipede bylo naší prv­ní reak­cí poku­sit se o vytvo­ře­ní děsi­vé­ho stvo­ře­ní, ale na zákla­dě Chrisova vede­ní jsme vše poja­li humor­ně­ji – napří­klad ve scé­ně, kdy tan­čí za zády sta­ré dámy, kte­rá sle­du­je tele­vi­zi. Pak pro­střed­nic­tvím jeho činů sku­teč­ně pocho­pí­me, jak děsi­vý je doo­prav­dy. Jeho masiv­ní tělo vyvo­lá­vá cha­os všu­de, kam­ko­liv se hne. K vaší pixe­li­za­ci dojde až v oka­mži­ku, kdy vás seže­re.“

Ve scé­ně s PAC-MANem řídí hrdi­no­vé barev­ná auta Mini Cooper - „duchy“ - kte­rá pro­ná­sle­du­jí deví­ti­me­t­ro­vé­ho PAC-MANa, pro­plé­ta­jí­cí­ho se blu­diš­těm ulic na Manhattanu. „Ve sku­teč­né hře je PAC-MAN hrdi­nou a ducho­vé jsou jeho nepřá­te­li, ale ve fil­mo­vé ver­zi létá PAC-MAN po Manhattanu a jedi­nou mož­nos­tí, jak ho video­her­ní tým může pora­zit, je ujmout se role duchů,“ popi­su­je Columbus. „Naše duchy ve fil­mu před­sta­vu­jí Mini Coopery, kte­ré nám vyho­vo­va­ly po strán­ce veli­kos­ti, rych­los­ti i barev. Společnost Mini Cooper se k nám zacho­va­la vel­ko­ry­se, přes­to­že jsme jejich vozy muse­li hod­ně modi­fi­ko­vat, abychom je vyba­vi­li zbra­ně­mi, ale pro svou roli se hodí doko­na­le.“

„Prostřednictvím vizu­ál­ních efek­tů jsme do fil­mu dopl­ni­li celou řadu pozo­ru­hod­ných věcí z původ­ní video­hry, napří­klad situ­a­ci, kdy PAC-MAN sní bonu­so­vou kulič­ku, ale sou­čas­ně jsme se roz­hod­li mís­ty od hry odchý­lit a film obo­ha­tit o vzru­šu­jí­cí scé­ny, jako napří­klad když PAC-MAN poží­rá hasič­ské auto, kte­ré pixe­li­zu­je,“ říká Butler. „V jed­nu chví­li se také Mini Cooper pohy­bu­je pou­ze po dvou před­ních kolech, což jsou zčás­ti vizu­ál­ní efek­ty a zčás­ti zábě­ry sku­teč­né­ho Mini Cooperu, kte­rý jsme rozříz­li.“

Aby tým hrá­čů pora­zil hroz­bu, kte­ré čelí, požá­dá o pomoc tvůr­ce PAC-MANa, pro­fe­so­ra Iwataniho. Ačkoliv jeho roli ve fil­mu ztvár­nil herec Denis Akiyama, sku­teč­ný pro­fe­sor Iwatani se ve fil­mu mih­ne v drob­né roli opra­vá­ře video­her ve scé­nách z roku 1982. „Zajímavé na tom bylo, že před­tím, než sku­teč­ný pro­fe­sor Iwatani vymys­lel PAC-MANa, tak se sku­teč­ně opra­vám video­her věno­val,“ vysvět­lu­je Columbus.

V rám­ci vrchol­né bitvy pro­ti mimo­zemš­ťa­nům se video­her­ní tým setká­vá tvá­ří v tvář s Donkey Kongem. „Postavili jsme obrov­skou kon­struk­ci – v pod­sta­tě jsme vybu­do­va­li repli­ku celé video­hry Donkey Kong,“ popi­su­je Columbus. „Naše hrdi­ny jsme roze­sta­vi­li na plo­šin­ky ve sku­teč­né veli­kos­ti a necha­li je, aby hra­ní Donkey Konga zaži­li doslo­va na vlast­ní kůži.“

            „Byly to obrov­ské deko­ra­ce, kte­ré jsme posta­vi­li v ate­li­é­ru Mega Stage v ate­li­é­rech Pinewood Toronto, nej­vět­ších ate­li­é­rech v Severní Americe,“ vysvět­lu­je Wenham. „Ve finá­le se jed­na­lo o více než dva­cet met­rů vyso­kou kon­struk­ci z tra­verz a výztu­ží – více­mé­ně celou hru Donkey Kong, pře­ve­de­nou do sku­teč­nos­ti.“

„Donkey Konga jsem jako kluk znal veli­ce dob­ře – byla to jed­na z mých nej­ob­lí­be­něj­ších her – tak­že tyhle deko­ra­ce pro mě byly sku­teč­nou lahůd­kou,“ říká Butler. „Díky kom­bi­na­ci kla­sic­kých spe­ci­ál­ních efek­tů a počí­ta­čo­vých vizu­ál­ních efek­tů jsme vytvo­ři­li oprav­du veli­ce zábav­nou bojo­vou sek­ven­ci. Je v ní zhru­ba 130 počí­ta­čo­vě vylep­še­ných zábě­rů. Současně jsme ve sna­ze navo­dit věro­hod­nou atmo­sfé­ru zob­ra­ze­ných her vel­mi sil­ně spo­lé­ha­li na zvu­ko­vou slož­ku.“

            „Natáčení téhle scé­ny bylo veli­ce nároč­né,“ vzpo­mí­ná Michelle Monaghan. „Vybudovali nám pro ni obří deko­ra­ce před zele­ným plát­nem, a Donkey Konga před­sta­vo­val pou­ze vel­ký kříž v rohu. Museli jsme na sobě mít postro­je, kte­rý­mi jsme byli upou­tá­ni k sys­té­mu kla­dek, a pak jsme muse­li běhat a ská­kat z plo­ši­nek a nechat sebou smý­kat na všech­ny stra­ny. Chris na nás pak volal instruk­ce, kdy máme sko­čit, a my ská­ka­li, ačko­liv se pro­ti nám žád­né sku­teč­né sudy neva­li­ly. Během tako­vé­ho natá­če­ní se cítí­te tro­chu hlou­pě, ale ve výsled­ku to fun­gu­je.“

Převedení hry Q*bert do sku­teč­né podo­by neby­lo tak­též jed­no­du­ché. „Stejně jako ostat­ní posta­vič­ky je i on tvo­ře­ný ostře řeza­ný­mi krych­lič­ka­mi, ale musel sou­čas­ně půso­bit roz­to­mi­le,“ říká Butler. „Společnost Sony Picture Imageworks při­šla s řeše­ním v podo­bě spe­ci­ál­ní prů­hled­né ver­ze krych­li­ček, díky kte­rým vypa­dá téměř jako by měl srst a vy jste se s ním moh­li pomaz­lit, i když je stá­le tvo­řen obří­mi pixe­ly. Nemá ruce ani ústa, tak­že vdech­nout mu život čis­tě pro­střed­nic­tvím prá­ce s jeho póza­mi a oči­ma neby­lo vůbec snad­né.“

            Kromě návr­hu podo­by samot­ných postav byl Peter Wenham zod­po­věd­ný také za podo­bu deko­ra­cí a výběr natá­če­cích loka­cí – tedy za všech­ny prv­ky vizu­ál­ní podo­by fil­mu. „Náš film v nema­lé míře sta­ví na tom, že nám uka­zu­je sku­teč­né věci, obo­ha­ce­né o počí­ta­čo­vé prv­ky – kte­ré pochá­ze­jí z video­her – tak­že jsme se sna­ži­li ztvár­ně­ní sku­teč­nos­ti neza­ne­dbá­vat,“ říká.

Jedním z památ­ných úko­lů pro Wenhama bylo vytvo­ře­ní svě­tel­ných zbra­ní, kte­ré čle­no­vé video­her­ní­ho týmu pou­ží­va­jí pro boj s mimo­zem­ský­mi video­her­ní­mi hroz­ba­mi. „Vždycky je veli­ce pří­jem­né, když her­ci cítí ke svým rekvi­zi­tám něja­ké pou­to. Když Adam Sandler vzal do ruky svou zbraň, začal dělat zvu­ky, jako že z ní stří­lí. V kaž­dém, kdo je vzal do ruky, se pro­bu­dil kus dítě­te,“ říká Wenham. „Bylo pro nás důle­ži­té, aby se v pří­pa­dě zbra­ní jed­na­lo o něco, co půso­bí zábav­ně a humor­ně, ale sou­čas­ně to není kon­venč­ní. Když se na svě­tel­né zbra­ně podí­vá­te podrob­ně­ji, všim­ne­te si, že jsou úžas­ně detail­ní – najde­te na nich malé joystic­ky nebo trac­kbally, tako­vé, jaké byly k vidě­ní na sta­rých her­ních auto­ma­tech. Větší ze zbra­ní mají čer­ve­ná tla­čít­ka a LED dis­ple­je. Chtěli jsme, aby se jed­na­lo o jas­né pro­po­je­ní kla­sic­kých her­ních auto­ma­tů s moder­ní­mi špič­ko­vý­mi zbra­ně­mi.“

Wenham byl také zod­po­věd­ný za tvor­bu ostat­ních deko­ra­cí fil­mu, včet­ně her­ny Electric Dreams Factory – dějiš­tě svě­to­vé­ho šam­pi­o­ná­tu, na kte­rém exce­lu­jí Sam Brenner, Ludlow Lamonsoff a Eddie Plant – a také are­á­lu výzkum­né­ho vojen­ské­ho cen­t­ra, v němž Violet Van Pattenová vytvá­ří spe­ci­ál­ní zbra­ně pro boj s mimo­zemš­ťa­ny.

V rám­ci tvor­by deko­ra­cí video­her­ny pro scé­ny ze šam­pi­o­ná­tu si výtvar­ný tým obsta­ral stov­ky původ­ních skří­ní video­her­ních auto­ma­tů z celé země. Každá skříň byla kom­plet­ně reno­vo­vá­na, pro­to­že někte­ré z nich byly pokry­té něko­li­ka vrst­va­mi potis­ku, kte­rý musel být odstra­něn. „Vypátrat tyhle auto­ma­ty bylo kolek­tiv­ní úsi­lí,“ vysvět­lu­je rekvi­zi­tář Timothy Wiles. „Potom jsme muse­li najít odpo­ví­da­jí­cí gra­fic­ký návrh, celou skříň zno­vu potisk­nout, a potom do skří­ní zamon­to­vat nové LCD dis­ple­je a hry. Každá z her a skří­ní muse­la vyho­vět pod­mín­kám odpo­ví­da­jí­cí her­ní spo­leč­nos­ti, tak­že se jed­na­lo o vel­ké úsi­lí, kte­ré ale bylo veli­ce zábav­né a výsled­ky byly ohro­mu­jí­cí.“

Kostymérka Christine Wada si dala veli­ce zále­žet na tom, aby všich­ni ze 785 her­ců, kte­ří se v těch­to scé­nách obje­vu­jí, vypa­da­li přes­ně tak, jak by v osm­de­sá­tých letech vypa­dat měli. „Obecně byla osm­de­sá­tá léta plná pes­t­rých barev,“ říká. „Některé mód­ní tren­dy byly teh­dy poně­kud absurd­ní, ale abychom se drže­li Chrisovy vize, sna­ži­li jsme se při výbě­ru kos­tý­mů držet spí­še při zemi.“

V pří­pa­dě uni­fo­rem video­her­ní­ho týmu čekal na Wadu dlou­hý pro­ces hle­dá­ní toho správ­né­ho sty­lu. „Chtěli jsme pro ně najít něco, v čem by se cíti­li drs­ně, ale sou­čas­ně to v pří­pa­dě kaž­dé­ho z nich pod­tr­há­va­lo jeho oso­bi­tost. Muselo se jed­nat o oble­če­ní, kte­ré by bylo uvě­ři­tel­né a snad­no zapa­ma­to­va­tel­né. Takže jsme se zača­li zají­mat o nej­růz­něj­ší ove­ra­ly, letec­ké kom­bi­né­zy a jed­no­díl­né i dvou­díl­né oble­če­ní.“

„Chtěli jsme, aby půso­bi­li ori­gi­nál­ně a uni­kát­ně,“ říká Columbus. „Christine navrh­la stov­ky mož­nos­tí: prak­tic­ky všech­no mož­né od span­de­xu, kte­rý by na před­sta­vi­te­lích našich tří hlav­ních rolí půso­bil směš­ně, až po kla­sic­ké super­hr­din­ské oble­ky s umě­le zvý­raz­ně­ný­mi sva­ly. Nakonec jsme se roz­hod­li pro oble­če­ní, vychá­ze­jí­cí z oble­ků auto­mo­bi­lo­vých závod­ní­ků, kte­ré vyho­vo­va­lo všem. Zejména posta­vě Petera Dinklage – pořád nosí svůj sta­ro­mód­ní účes, budí dojem, že se zapo­mně­la v osm­de­sá­tých letech a něko­lik let byla ve věze­ní. Jeho uni­for­mě jsme ustřih­li ruká­vy, aby byla vidět teto­vá­ní, kte­rá má, a najed­nou před námi stál Eddie.“

Ale i když už bylo roz­hod­nu­to o podo­bě uni­fo­rem, Wadina prá­ce ješ­tě nekon­či­la. „Přijít s tím pra­vým týmo­vým logem mi trva­lo něko­lik týd­nů,“ vzpo­mí­ná. „Chtěla jsem, aby šlo o něco iko­nic­ké­ho, co by ale sou­čas­ně neroz­pty­lo­va­lo pozor­nost divá­ků.“

Závodní oble­ky měly z pohle­du natá­če­ní ve vlh­kém let­ním dus­nu jed­nu vel­kou výho­du. „Jedná se o jeden z nej­mo­der­něj­ších mate­ri­á­lů na svě­tě. Byl vyvi­nut pro potře­by závod­ní­ků Formule 1, jejichž vozy nema­jí žád­nou kli­ma­ti­za­ci, a pro­to je veli­ce důle­ži­té, aby se v nich závod­ní­ci cíti­li dob­ře,“ popi­su­je. „Příjemnější oble­če­ní jen těž­ko najde­te.“

Dalším vel­kým úko­lem, kte­rý před Wadou stál, bylo vytvo­řit podo­by Lady Lisy, hrdin­ky fik­tiv­ní video­hry Dojo Quest. „Nakonec jsme měli 222 návrhů její­ho kos­tý­mu a úče­su,“ vzpo­mí­ná Wada. Důvodem, proč se jed­na­lo o tak neleh­ký úkol, bylo to, že Lady Lisa muse­la vyho­vo­vat celé řadě pod­mí­nek. „Je to posta­va z osm­de­sá­tých let, tak­že její podo­ba muse­la půso­bit zasta­ra­le, ale sou­čas­ně fun­go­vat i v kon­tex­tu moder­ní doby. Musela vypa­dat iko­nic­ky, ale sou­čas­ně muse­la být schop­na zvlá­dat kaska­dér­ské kous­ky. A její návrh musel být ucho­pi­tel­ný v rám­ci vizu­ál­ních efek­tů, tak­že exis­to­va­la jis­tá ome­ze­ní, kte­rá nám sva­zo­va­la ruce.“

Wadin návrh v sobě kom­bi­nu­je bez­po­čet před­loh: vrstve­né návrhy pla­vek z osm­de­sá­tých let, kom­bi­no­va­né s asij­ský­mi vli­vy. „Jedná se o kos­tým, ve kte­rém se Ashley může pohy­bo­vat a bojo­vat v něm, ale sou­čas­ně je to kos­tým, ve kte­rém vypa­dá tak, aby se do ní zami­lo­val tee­nager,“ říká.

„Ten kos­tým se mi moc líbí,“ říká Benson. „Bylo by skvě­lé, kdy­bychom na Halloween vída­li dív­ky v kos­tý­mu Lady Lisy.“