Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Předpokládám, že znáte film stejné autorské i rodinné dvojice s názvem Obecná škola. Pokud ano, máte jako diváci na jednu stranu vyhráno, protože už předem tušíte, jakou poetiku autoři v novém filmu zvolili, a navíc děj filmu Po strništi bos předchází ději Obecné školy, takže některé důležité postavy (ač je po létech samozřejmě hrají jiní herci) už vlastně znáte. Na druhou stranu je Obecná škola pro nový film asi podobným prokletím jako váš starší chytřejší bratr, který chodí do stejné školy jako vy: Máte jistotu, že vás s ním budou pořád srovnávat a je velmi pravděpodobné, že to srovnání nebude dopadat ve váš prospěch. Rád bych se na nový svěrákovský film díval nezaujatýma očima, ale nejsem si jistý, jestli je to vzhledem k výběru námětu vůbec možné.
Dějový rámec je celkem jednoduchý: Malý Eda s rodiči žije v protektorátní Praze, kde postupně houstne atmosféra a lidé, kteří se viditelně neidentifikují s německou mocí a jejími válečnými cíli, mají čím dál víc problémů a jsou spolu se svými rodinami vystaveni stále většímu nebezpečí. Poté, co Edův tatínek (Ondřej Vetchý) ztratil práci v elektrárně, stěhuje se celá rodina na vesnici, odkud tatínek pochází. Malý Eda je tak vytržený z městského prostředí, které důvěrně zná, a dostává se do míst, kde se žije pořád podle prastarých tradic a patriarchálních pravidel, do míst kde slovo hospodáře (dědeček v podání Jana Třísky) je zákonem a vztahy mezi lidmi určují i dávné rodinné hříchy, křivdy a nedorozumění, jejichž zosobněním je ve filmu rodinou zavržený tatínkův bratr Vlk (Oldřich Kaiser). Navíc se malý Eda musí snažit být přijatý do vesnické klukovské party, které se zpočátku bojí, i když pak do ní až pozoruhodně rychle zapadne. Další děj pak tvoří jakási navolno složená mozaika různorodých Edových radostných i lehce děsivých zážitků, která vyvrcholí dramatickými událostmi související s koncem války. Válka končí, končí tedy i důvody pro „exil na vesnici“ a rodina s o něco dospělejším Edou se vrací do města, aby se následně mohl roztočit děj Obecné školy.
Úplný začátek filmu se mi zdál velmi nadějný: Eda ještě s jedním kamarádem čůrají z mostu na projíždějící vlak (jako by tvůrci hned v první scéně o své vlastní újmě divákovi podsouvali to již zmíněné srovnávání s Obecnou školou), a nevoňavou spršku tak nechtěně dopřejí i německým vojákům, které vlak převáží. Následuje asi nejdramatičtější scéna celého filmu, kdy se rozjíždí drsná honička německých vojáků za Edou (alespoň tedy v jeho klukovské mysli). Jako by nám chtěl režisér potvrdit, že dramatickou scénu natočit umí, i když už něco podobného do konce filmu nepoužije. Naoko poklidná ale latentně stále napjatá protektorátní atmosféra jako by v očích malého kluka popustila uzdu své skutečné zběsilé tváři. Eda prchající před domnělými německými predátory doběhne domů, schová se pod postel jako pod ochranná křídla domova ještě zesílená laskavou maminkou (Tereza Voříšková). Nu, pěkně si to krátké počáteční fiktivní drama vychutnejme, do konce filmu už nám tvůrci nic podobného nenabídnou. I poté - ještě ve městě, ale i posléze na vesnici - je vůbec domov vnímán jako ostrov bezpečí, kam za námi nepřátelé nemohou. Když je ale bezpečí takového ostrova prolomeno (např. gestapo odvádí souseda kvůli nepovolenému poslechu rozhlasu), je nutné ho opustit a najít jiný. Na vesnici se pak ostrov z oázy bezpečí mění spíš v hrad - pevnost.
Film ve mně vyvolal podivný pocit, jako by všechny části obrazu byly profesionálně natočené, dobře vystižené a přesně na svých místech, přesto v celkovém pohledu vypadá obraz podivně: K hercům nemám vážnější výhrady, Alois Grec v hlavní dětské roli je výborný, mamince Terezy Voříškové věřím, že je milující maminkou, tatínkovi Ondřeje Vetchého, že je v mnoha ohledech odvážný, byť jeho odvaha má „rozumné meze“ a nejspíš by se ochotněji postavil celé německé armádě než svému vlastnímu starému otci. Dědeček Jana Třísky má možná pod zkamenělou slupkou měkké srdce, ale navenek jedná jako zaťatý zabejčilec, který není nadán schopností odpouštět druhým ani připustit vlastní pochybení (ó můj milý vlastní dědečku, škoda, že se na pana Třísku nemůžeš podívat, nejspíš bys objevil i některé vlastní povahové rysy :-)). Osobně mě ale víc než rodiče i prarodiče zaujal Oldřich Kaiser jako z rodiny vyobcovaný Vlk. Jen mi potvrdil to, co jsem si o něm myslel už dávno: že když chce, umí se jako jeden z mála českých herců podívat do kamery takovým způsobem, že divákům i bez nadbytečných slov přeběhne po zádech mráz, dokonce i když hraje drsného venkovského dříče (pro mne donedávna u Kaisera nepředstavitelný protiúkol), ze kterého umí jít strach, ale i zvláštní cit. A zdálo se mi, že v tomto filmu chtěl.
Paralelně k dění v rodině běží druhá dějová linka tvořená svérázným životem vesnické klukovské party. Obyčejné klukovské kratochvíle nemohou zůstat nedotčené válečnou realitou, takže kromě hřbitovního doupěte klukovské party, které v několika dalších dramatičtějších vteřinách shoří na popel málem i s Edou (ale vážení, věřili byste, že se může hlavnímu hrdinovi něco stát? Já tedy ne, ani náznakem!), do děje zasáhnou nepřímo i přes vesnici pochodující němečtí vojáci, přelétávající spojenecké letouny a do děje se zapojí i letecká „bomba“, přesněji tedy palivová nádrž z jednoho letadla, kterou dokážou šikovní kluci náležitě využít, aby se mohla odehrát další krátká fantazijní scéna s létajícím invalidním vozíkem.
Velmi, velmi nesměle se ve filmu objevují i první náznaky mužského rozjitření u malého, podle předlohy osmiletého Edy. Neodbytná spolužačka, tvář dívky z protektorátní desetikoruny tolik podobná zahradnické dcerce, poodhalená tetina hruď a koneckonců i na lože se chystající maminka malého Edu z neznámých důvodů přitahují, ale - popravdě - dobrodužný příběh je pro Edu jako pro čtenáře pořád ještě mnohem zajímavější, než ten zamilovaný. Asi malého Edu vyzvu, jestli by se nechtěl stát oficiálním patronem nás - nesmělců, kteří taky jako on místo pravdivého „Líbíš se mi“ řeknou raději „Tak ahoj!“ :-).
Ono s tou svěrákovskou laskavostí a bezkonfliktností je to těžké a hlavně nejednoznačné: Můžu se jako divák rozčilovat, že viditelné konflikty v ději chybějí, o to víc ale zaberou, když k nim dojde. Pěkným případem je situace, kdy našňupnutý Eda, kterého tatínek při volejbalu nechce pustit do hry, mu vmete přede všemi do tváře, že poslouchá zahraniční rozhlas. Nebo když neodbytného psa gestapem odváděného souseda Němci vysloveně přibouchnou do dveří, protože po dobrém se se svým pánem rozloučit nechce. V těchto dramatických špičkách diváci v kině společně doslova nahlas hekli, jak to byla koncentrované a v té očekávané všudypřítomné laskavosti překvapivé, ale opět to nastalo jen v několika okamžicích na samotném začátku filmu, pak jako kdyby na vesnici filmová laskavost zkombinovaná s podivnou „připorozhádanou přecevzájemností“ triumfovala a pevnější dramatická struktura filmu se rozcinkla na stovky střípků. Přitom Jan Svěrák dokáže jako málokterý jiný režisér vytáhnout z nenápadného záběru hned několik úrovní sdělení, jejichž nejednoznačné doznění už nechává na divákovi, což je mi sympatické. V kontrastu k těmto okamžikům (např. lehounce naznačený dřívější bližší vztah mezi maminkou a Vlkem?) se mi zdály paradoxně nejméně fungující ty situace, které byly do posledního slova a gesta převzaté z knížky (např. „titulní“ scéna, ve které se Eda naučí chodit bos po strništi, když se během čtení dobrodružného čtiva zatoulá se svými husami do míst, kam se dostat nechtěl a potká děvče ze zahradnictví, nebo když se připravuje na zásadní střet se svým „westernovým protivníkem“, spolužákem Škaloudem. V knize jsou to okamžiky s významem doslova iniciačním, ale ve filmu - alespoň v mých očích - jsou obyčejné, utopené a snadno zapomenutelné. Ne drahokamy, ale jen pár z mnoha vzájemně si podobných skleněných střípků děje bez zvláštního lesku.
Navíc skoro každá další zákruta děje jako kdyby byla předem snadno odhadnutelná. Možná je v tom vesnickém životě nějaká danost a předurčenost a věci nemohou v podobném prostředí proběhnout jinak, ale měl jsem pocit, že od příjezdu na vesnici jsou všechny nastávající události průhledné jako umaštěný papír, ani divák nemusí být vystudovaným prognostikem. Kam se vytratilo překvapení a originalita? Možná v tomto nejvíc jako by se projevilo, že námětem není okouzlené objevování světa malým klučinou, pro kterého všechno, co zažívá, voní novotou a dobrodružstvím, ale ve skutečnosti jím je vzpomínání starého muže, který má možná výhodu v tom, že dokáže prožité události zařadit do kontextu svých životních zkušeností a vybavit je osobním i historickým nadhledem. Ale ten ohňostroj nových barev na původně prázdném bílém plátně malého človíčka přesazeného se svou nezkušeností a obavami do úplně odlišného prostředí, než které doposud znal a uměl si představit, ohňostroj, který by dokázal diváka přenést do období, kdy i on - v jiných souvislostech - objevoval podobné nové barvy, chutě a vůně světa, aby se v každém návštěvníkovi kina rozezněla podobná strunka vlastního prožitku, nic takového, zdálo se mi, Svěrákův film nenabízí. Možná by to autoři dokázali, ale nevytkli si to v tomto filmu za svůj cíl, kdo ví. Ale podle mne je to škoda, nevyužitá příležitost a možná ten klíčový rozdíl oproti zmíněné Obecné škole, důležitější než kvalita snímající kamery, herecké výkony, hudba nebo dynamika střihu.
Podobně jako si zkušený houbař i v nepříznivém a příliš suchém období svá místečka s pár houbami najde, i já jsem si ve filmu Po strništi bos našel místa, která se mi líbila, některá dokonce moc; na smaženici to určitě stačilo. Ale pořád se mi tak trochu zdálo, že životadárného deště bylo tentokrát na pořádné a nezapomenutelné filmové houby prostě málo :-).
(4,91 z 5)