Herecký koncert Radoslava Brzobohatého a Jiřiny Bohdalové v brilantním filmu Karla Kachyňi a Jana Procházky, jenž byl po dlouhá léta na seznamu zakázaných filmů, jde znovu do kin.
Dvojice Procházka – Kachyňa začala realizovat svůj nejlepší snímek v době, kdy byla kinematografie ostře sledovaná. A jelikož Ucho bylo filmem kritizujícím totalitní zřízení, muselo do trezoru. A poleželo si tam dlouhých dvacet let. Až po roce 1989 mohlo spatřit světlo světa a vyslechnout si zasloužené ovace diváků.
Ludvík, náměstek ministra, se v pozdní noci vrací se svou manželkou Annou z vládní recepce. Dveře jejich domu jsou odemčené, klíče v zámku. Elektřina nejde, avšak u sousedů se svítí. Telefon nefunguje. Vědomí, že jeden z jeho kolegů byl právě zatčen, vzbuzuje v Ludvíkovi úzkost a nepříjemný pocit, že je NĚKDO poslouchá. Pronásledován stihomamem splachuje do záchodu dokumenty, kterými by mohl být konfrontován a zároveň se snaží krotit přiopilou Annu, která ignorujíc jeho námitky si pouští pusu na špacír. A Ucho všechno slyší…
Spád a dynamiku celému filmu dodávají zejména skvěle napsané a velmi přirozeně působící dialogy. Od ostrých hádek k ustrašenému šeptání a zpět. Nechybí ani humor, což byste možná v takovémto filmu nečekali. Ludvík a Anna jsou zkrátka lidé jako my, ztotožnit se s nimi nebudete mít problém. Nad jejich replikami si v duchu říkáte: Ano, tak to chodí prostě všude…
Ucho právem patří do Zlaté kolekce českých filmů. Je jedním z nejostřejších útoků proti praktikám období normalizace, kdy podle hesla komunistických funkcionářů „Důvěřuj, ale prověřuj,“ člověk neměl soukromí ani na záchodě. A to doslova. Není divu, že si tímto filmem tvůrci, zejména však Procházka, vykopali hrobeček. Ironií osudu je, že právě proti němu byla později vedena kampaň za pomoci odposlechu a byl společensky zcela degradován...
Fotky: © Filmové studio Barrandov
