Předstírání a mizející solidarita za časů koronaviru

Corona

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

 Sněhová nadíl­ka, kte­rá nám v posled­ních dnech doce­la vydat­ně záso­bu­je zemi, mož­ná na čas odvrá­ti­la pozor­nost od šíle­né pan­de­mic­ké kri­ze, z níž zatím není vidět ani pověst­né svět­lo na kon­ci tune­lu. Možná také ne. Diskusi totiž stá­le ovlá­da­jí dost emo­tiv­ní výle­vy smě­rem k (ne)rozvolňování epi­de­mic­kých pra­vi­del, kte­rá doce­la upo­za­ďu­jí i samot­né řeše­ní pan­de­mie jako tako­vé. Varovný prst se čas­to vzná­ší do budouc­na smě­rem k finanč­ním pro­pa­dům, nejis­to­tám trhů, sek­to­ro­vé neza­měst­na­nos­ti a bůhví­če­mu ješ­tě.

Na dva důle­ži­té aspek­ty se ale pod­le mě tro­chu poza­po­mí­ná. Jestli nám koro­na­vi­ro­vá kri­ze něco důle­ži­té­ho při­nes­la (nebo odnes­la, zále­ží na úhlu pohle­du), pak je to jaký­si návrat do nor­ma­li­zač­ní­ho živo­ta v před­stí­rá­ní. Můj dojem je tako­vý, že mno­ho lidí před­stí­rá, že epi­de­mi­o­lo­gic­ká opat­ře­ní dodr­žu­je, nosí tedy způ­sob­ně rouš­ky např. ve veřej­né dopra­vě, ale v oka­mži­ku, kdy ten­to důvod pomi­ne a oni jsou opě­tov­ně „mezi svý­mi“, tak je odlo­ží a žije se jako dří­ve. Stejně tak restau­ra­té­ři před­stí­ra­jí, že mají zavře­no, ale pocti­vé šta­m­gas­ty si dovnitř pus­tí. Jistě, nutí je k tomu zou­fa­lá eko­no­mic­ká situ­a­ce, ale to na kul­tu­ře před­stí­rá­ní nic nemě­ní. Podobně je na tom i Vláda. Předstírá, že se tra­su­je, že má pan­de­mii více­mé­ně pod kon­t­ro­lou, ale rea­li­ta je tro­chu jiná. Paralela se zmi­ňo­va­nou kul­tu­rou před­stí­rá­ní během nor­ma­li­za­ce se tedy vyslo­ve­ně nabí­zí. Z dlou­ho­do­bé­ho hle­dis­ka je to ale výcho­dis­ko dost zhoub­né.

Dalším aspek­tem je pak pod­le mě mize­jí­cí soli­da­ri­ta. Co si bude­me nalhá­vat, ta v naší zemi ani před covi­dem neby­la úpl­ně „top“. Přesvědčení, že si kaž­dý za svůj zpac­ka­ný život může sám je tu už od deva­de­sá­tých let hoj­ně roz­ší­ře­né a sou­čas­ná kri­ze to jen více obna­ži­la. Už hůře se pak dívá na rea­li­tu, v níž se kaž­dé­mu nedo­stá­vá ono­ho luxu­su pra­co­vat na „home offi­ce“, mít krás­ně zaří­ze­ný dům se zahra­dou, kde se „loc­kdown“ trá­ví o pozná­ní lépe, než na pře­pl­ně­né uby­tov­ně (kde se čas­to navíc ani neje­dou základ­ní hygi­e­nic­ká opat­ře­ní). Ale co, odby­de se to tím, že si za to ti lidé mohou více­mé­ně sami, měli se asi pros­tě více sna­žit.

Foto: Pixabay