Příběh mého syna (Venuto al mondo) 2012

Film Příběh mého syna je zají­ma­vým vyprá­vě­ním, kte­ré nám reži­sér Castellitto (zase až tak moc nere­ží­ro­val a jeho fil­mo­vá kari­é­ra se pře­de­vším ode­hrá­va­la před kame­rou) ser­ví­ru­je na něko­li­ka pod­no­sech. Na tom prv­ním vidí­me Gemmu (Penélope Cruz) ve věku cca 50 let, kte­rá při­jíž­dí v sou­čas­nos­ti do Sarajeva navští­vit jed­no­ho staré­ho zná­mé­ho a asi si i tro­chu vyře­šit něja­ké věci z minu­los­ti, což divák více­mé­ně tuší od prv­ních zábě­rů, neboť ty jsou stří­dá­ny s tím, co se nám ser­ví­ru­je na pod­no­se dal­ším - ten­to pokrm pojed­ná­vá o Jugoslávii na pře­lo­mu 80. a 90. let. Obě časo­vé rovi­ny jsou oddě­le­ny vizu­ál­ně, a to jak u tvá­ří her­ců, kte­ré pocho­pi­tel­ně stár­nou, tak i u výsled­né­ho vzhle­du zábě­rů. Určitou změ­nou pro­chá­zí i cho­vá­ní postav, což je jen logic­ké, že člo­věk se cho­vá tro­chu jinak ve 20 a ješ­tě jinak ve 40.

Film se ode­hrá­vá, respek­ti­ve jed­na jeho rovi­na, na poza­dí krva­vé­ho bal­kán­ské­ho kon­flik­tu 90. let, nicmé­ně není to anti­vá­leč­né vyprá­vě­ní. Válka samot­ná slou­ží „jen“ jako jeden prvek pří­bě­hu, kte­rý se více­mé­ně točí oko­lo Gemmina syna a o tom, kdo jsou vlast­ně jeho rodi­če (a ano, vím, jak div­ně tato věta zní). Přesto jsou však scé­ny ze Sarajeva nato­če­ny vel­mi půso­bi­vě.

Kdybych se poku­sil nalézt film, ke kte­ré­mu bych mohl Příběh mého syna při­rov­nat, tak bych asi vytá­hl Incendies (Požáry), kde je něko­lik podob­ných moti­vů. I zde je vel­mi zají­ma­vá hudeb­ní slož­ka, kte­rou dotvá­ří „Something in the way“ od Nirvany, kte­rá hra­je na poza­dí vybuchu­jí­cí­ho Sarajeva. V této sou­vis­los­ti jsem si povši­ml i jed­né chy­by ve fil­mu (což je pozo­ru­hod­né, pro­to­že podob­né věci vět­ši­nou neza­zna­me­nám), kdy na stě­ně bytu jed­né z postav visí pla­kát Cobaina poří­ze­ný prav­dě­po­dob­ně během natá­če­ní jejich „Unplugged“ alba, což se ale sta­lo až po udá­los­tech zob­ra­ze­ných v dané scé­ně... To je ale jen tako­vá malič­kost.

Ve fil­mu mě hod­ně potě­ši­li i her­ci, zejmé­na ústřed­ní dvo­ji­ce, tedy Penélope Cruz (Gemma) a Diego (Emile Hirsch), kte­ré­ho jsem už viděl v mno­ha fil­mech a upřím­ně se při­znám, že snad nikde neza­hrál špat­ně. Zejména Diego je zají­ma­vá posta­vič­ka, v začát­ku fil­mu se jeví jako opti­mis­tic­ký, bez­sta­rost­ný chlá­pek, kte­rý tak nějak bohém­sky a spo­ko­je­ně pro­plou­vá živo­tem. O to zají­ma­věj­ší je pak pozo­ro­vat změ­ny, kte­rý­mi pro­chá­zí. Mám totiž vel­mi rád fil­my, kde posta­vy pro­jdou něja­kým vývo­jem, ujdou - obraz­ně řeče­no - jakousi život­ní ces­tu.

Sluší se ješ­tě dodat, že film je nato­čen pod­le kni­hy Margaret Mazzantini, což je irská spi­so­va­tel­ka s ital­ský­mi koře­ny.