Načítám počet zobrazení...
Při sledování tohoto filmu jsem si kladl několik otázak. Předně, jak je možné, že Penélope Cruz vypadá pořád stejně a v pohodě může hrát dívčinu ve věku cca 25 - 30, i (s lehkou pomocí maskérského oddělení) dámu krátce před padesátkou?
Film Příběh mého syna je zajímavým vyprávěním, které nám režisér Castellitto (zase až tak moc nerežíroval a jeho filmová kariéra se především odehrávala před kamerou) servíruje na několika podnosech. Na tom prvním vidíme Gemmu (Penélope Cruz) ve věku cca 50 let, která přijíždí v současnosti do Sarajeva navštívit jednoho starého známého a asi si i trochu vyřešit nějaké věci z minulosti, což divák víceméně tuší od prvních záběrů, neboť ty jsou střídány s tím, co se nám servíruje na podnose dalším - tento pokrm pojednává o Jugoslávii na přelomu 80. a 90. let. Obě časové roviny jsou odděleny vizuálně, a to jak u tváří herců, které pochopitelně stárnou, tak i u výsledného vzhledu záběrů. Určitou změnou prochází i chování postav, což je jen logické, že člověk se chová trochu jinak ve 20 a ještě jinak ve 40.
Film se odehrává, respektive jedna jeho rovina, na pozadí krvavého balkánského konfliktu 90. let, nicméně není to antiválečné vyprávění. Válka samotná slouží „jen“ jako jeden prvek příběhu, který se víceméně točí okolo Gemmina syna a o tom, kdo jsou vlastně jeho rodiče (a ano, vím, jak divně tato věta zní). Přesto jsou však scény ze Sarajeva natočeny velmi působivě.
Kdybych se pokusil nalézt film, ke kterému bych mohl Příběh mého syna přirovnat, tak bych asi vytáhl Incendies (Požáry), kde je několik podobných motivů. I zde je velmi zajímavá hudební složka, kterou dotváří „Something in the way“ od Nirvany, která hraje na pozadí vybuchujícího Sarajeva. V této souvislosti jsem si povšiml i jedné chyby ve filmu (což je pozoruhodné, protože podobné věci většinou nezaznamenám), kdy na stěně bytu jedné z postav visí plakát Cobaina pořízený pravděpodobně během natáčení jejich „Unplugged“ alba, což se ale stalo až po událostech zobrazených v dané scéně... To je ale jen taková maličkost.
Ve filmu mě hodně potěšili i herci, zejména ústřední dvojice, tedy Penélope Cruz (Gemma) a Diego (Emile Hirsch), kterého jsem už viděl v mnoha filmech a upřímně se přiznám, že snad nikde nezahrál špatně. Zejména Diego je zajímavá postavička, v začátku filmu se jeví jako optimistický, bezstarostný chlápek, který tak nějak bohémsky a spokojeně proplouvá životem. O to zajímavější je pak pozorovat změny, kterými prochází. Mám totiž velmi rád filmy, kde postavy projdou nějakým vývojem, ujdou - obrazně řečeno - jakousi životní cestu.
Sluší se ještě dodat, že film je natočen podle knihy Margaret Mazzantini, což je irská spisovatelka s italskými kořeny.
Podívejte se na hodnocení Příběh mého syna na Kinoboxu.
