Prvok, Šampón, Tečka a Karel

ROZHOVOR S PATRIKEM HARTLEM

reži­sér

Jak to celé zača­lo? Příprava fil­mu Prvok, Šampón, Tečka a Karel byla prý cel­kem dlou­há.

Ano, pří­pra­va trva­la tuším 5 let. Začalo to tele­fo­ná­tem Martina Palána, kte­rý mi nabí­dl, jest­li bych nechtěl pod­le kni­hy Prvok, Šampón, Tečka a Karel nato­čit film. Jednou za čas mě vždy kon­tak­to­val něja­ký pro­du­cent a nabí­zel mi, abych nato­čil pod­le něja­ké své kni­hy film. A já jsem se vel­mi zdrá­hal, pro­to­že jsem čekal na nabíd­ku, kte­rá v sobě bude mít něja­ký zápal a nad­še­ní. A to byla nabíd­ka Martina Palána. Zaujalo mě, že Martin mi rov­nou na prv­ní schůz­ce řekl, že chce udě­lat výji­meč­ný film.

České fil­mo­vé pro­stře­dí je spí­še užit­ko­vé, fil­my se vyrá­bě­jí tak, aby se za co nejmé­ně peněz nato­čil film, kte­rý může mít ale­spoň rela­tiv­ní úspěch. Kvůli malé­mu trhu je pros­tě veli­ce obtíž­né něco ris­ko­vat a inves­to­vat pří­liš mno­ho peněz, kte­ré se nemuse­jí vrá­tit. A já jsem věděl, že chci točit jedi­ně v pří­pa­dě, že může vznik­nout oprav­du výji­meč­ný film, že nechci točit jen pro to, abych točil. Tak jsme se domlu­vi­li.

Pak ovšem nastal pro­blém s mým pra­cov­ním plá­nem, kte­rý je zapl­ně­ný na hod­ně dlou­ho dopře­du. Dva roky teh­dy trva­lo obdo­bí, kdy na mě Bontonfilm čekal, až se budu moci fil­mu věno­vat.

O čem je film Prvok, Šampón, Tečka a Karel?

O přá­tel­ství, o muž­ském pohle­du na svět a o kri­zi střed­ní­ho věku. Krizi střed­ní­ho věku vidím jako chví­li, kdy člo­věk zjis­tí, že korýt­ko, kte­ré si ve svém živo­tě vyrý­pal, mu nevy­ho­vu­je. Když začal to své korýt­ko rýpat, snil, jaký bude jeho život. Pokud se to, co reál­ně žije, pří­liš odli­šu­je od toho, po čem tou­žil, nasta­ne kri­ze.

Člověk v kri­zi střed­ní­ho věku má pocit, že selhal, že se sám sobě vzdá­lil. Zároveň, pokud se k tomu při­čte, že tře­ba žije se ženou, kte­rá dou­fa­la, že bude jiný a on dou­fal, že ona bude jiná, je z toho fakt

peklo. Je to obdo­bí, ve kte­rém má muž ješ­tě sílu, může ješ­tě měnit svůj život. To ale chce veli­kou odva­hu, pro­to­že musí opus­tit jis­to­ty, kte­ré si prac­ně vybu­do­val, a vrh­nout se do nejis­tot. Také to vyža­du­je ener­gii a odhod­lá­ní zno­vu pěs­to­vat vztah se svou ženou, se kte­rým už vlast­ně auto­ma­tic­ky počí­tal. A může při­tom zjis­tit, že žena, se kte­rou žije, je vlast­ně hroz­ně fajn, jen potře­bu­je od něho taky něja­kou ener­gii, ne jen zbyt­ko­vou, kte­rou při­ná­ší domů.

Chlap ve střed­ním věku potře­bu­je vyvi­nout ener­gii a odva­hu, aby zachrá­nil svo­ji vlast­ní před­sta­vu o svém živo­tě a aby taky pečo­val o svou rodi­nu a nej­bliž­ší.

Film je tedy taky o odhod­lá­ní měnit svůj život a vylep­šo­vat vzta­hy, na kte­rých člo­vě­ku zále­ží.

Film vzni­kl pod­le Vaší kni­hy. Vy jste ale od začát­ku chtěl ten­to pří­běh zfil­mo­vat, je to tak?

Původně jsem si mys­lel, že to bude fil­mo­vý námět, nako­nec jsem byl ale tak otrá­ve­ný před­sta­vou, že bych se musel sna­žit pro­sa­dit své nápa­dy u fil­mo­vých pro­du­cen­tů, že jsem se roz­ho­dl napsat kni­hu. Osvobodil jsem se od snu o fil­mu a tím pádem jsem měl svo­bo­du, nebyl jsem svá­zán ome­ze­ní­mi pro­duk­ce a nemys­lel jsem na to, že se pří­běh musí nato­čit lev­ně.

Knihou jsem si také řešil svou kri­zi střed­ní­ho věku. Natáčel jsem teh­dy tele­viz­ní seri­ál, kte­rý bych si k režii za nor­mál­ních okol­nos­tí nevy­bral, ale musel jsem živit rodi­nu a splá­cet hypo­té­ku. Cítil jsem, že chci svo­bod­ně tvo­řit a vlast­ně díky tomu jsem se do té kni­hy pus­til. Díky tomu, že jsem opus­til jis­to­tu dob­ře pla­ce­né prá­ce, jsem mohl napsat dru­hou, tře­tí, čtvr­tou kni­hu a teď píšu pátou kni­hu a jsem v tom šťast­ný a nezá­vis­lý.

V čem je film jiný než kni­ha?

Film si musí divá­ka opro­ti kni­ze zís­kat ve vel­mi krát­kém čase. Kniha se vstře­bá­vá poměr­ně dlou­ho, mini­mál­ně v řádu dní, a ta dlou­ho­do­bost vytvá­ří ve čte­ná­ři jiné namí­chá­ní poci­tů než ve fil­mu. Dějový sled je v kni­ze důle­ži­tý, není ale tak zásad­ní jako ve fil­mu. Film je dvou­ho­di­no­vá nalej­vár­na, kdy to divá­ko­vi buď všech­no emo­ci­o­nál­ně správ­ně docvak­ne, nebo ne. Ve vět­ši­ně fil­mů se to nepo­da­ří, pro­to­že je to straš­ně těž­ké. U knih se to poda­ří čas­tě­ji, pro­to­že to, že někte­ré pasá­že zís­ká­va­jí na atrak­ti­vi­tě až s odstu­pem, v časo­vé dél­ce čet­by tolik neva­dí.

V čem je film lep­ší než kni­ha?

Je sevře­něj­ší a emo­tiv­něj­ší. Do dvou fil­mo­vých hodin jsem se sna­žil vybrat ty nej­lep­ší věci z kniž­ní před­lo­hy a taky jsem cel­kem zásad­ně změ­nil konec. S tím mi pomoh­la dra­ma­tur­gy­ně Iva Jestřábová, kte­rá svým nápa­dem film obo­ha­ti­la. Z toho mám radost.

Snažil jsem se, aby film byl dojem­ný. Jsem dojí­ma­vý typ, roman­tik. Chtěl jsem, aby z půdo­ry­su kome­die, kte­rá má svou situ­ač­ní komi­ku, zazně­la i výpo­věď o kri­zi střed­ní­ho věku, kte­rá je vlast­ně smut­ná a nese sebou i tem­né tóny. Chtěl jsem divá­ky i dojmout. Taky jsem tou­žil, aby film kon­čil hap­pyen­dem. Není to hap­pyend ame­ric­ké­ho stři­hu, kte­rý v sobě neob­sa­hu­je žád­né pochyb­nos­ti. Je to šťast­ný konec, kte­rý v sobě má i část nejis­to­ty a pochyb. Jakmile totiž dosáh­ne­me něja­ké­ho štěs­tí, tak už v tom oka­mži­ku víme, že ho v příš­tím oka­mži­ku může­me zase ztra­tit.

Máte nebo měl jste tako­vé kama­rá­dy, jako jsou hlav­ní hrdi­no­vé fil­mu?

Neměl. Ti čty­ři kama­rá­di jsou všich­ni čás­tí mě. Ve mě je tro­chu Tečky, pro­to­že jsem pla­chý a mám se žena­mi poměr­ně slo­ži­tou komu­ni­ka­ci, tak­že kdy­bych neměl štěs­tí a nepo­tkal svo­ji ženu, je mož­né, že bych teď žád­nou neměl. A moje mamin­ka by ze mě byla nešťast­ná.

Karel je část mě, kte­rá chce pořád pra­co­vat a je pohl­ce­na tou pra­cí. Zapomíná na lidi kolem sebe, a když se mu začne vztah k ženě dro­lit, hasí to a neví si rady. To by se mi moh­lo vel­mi lehce stát. Naštěstí mám ženu, kte­rá mě drží a aktiv­ně táh­ne k sobě. Kdyby mi dala pří­liš vol­nos­ti, tak bych pořád jen pra­co­val a domů cho­dil jen přespat.

Se Šamponem mám spo­leč­nou jakousi tou­hu po bon­vi­ván­ství záro­veň namí­cha­nou s melan­cho­lií a urči­tou tragi­kou. Stejně jako on tou­žím mít se dob­ře, balit hol­ky, kupo­vat si dra­há auta a tak se čepý­řit. U mě se tedy to bon­vi­ván­ství nikdy nezre­a­li­zo­va­lo, na roz­díl od Šampóna mám naštěs­tí hez­ké reál­né vzta­hy, nepo­tře­bu­ji jako on vypl­ňo­vat prázd­no­tu zná­most­mi na jed­nu noc.

Prvok je ten otec ve mně. Já jsem se poměr­ně hod­ně sna­žil anga­žo­vat, když byl můj syn malý a také když se mi naro­di­la dce­ra. A mno­ho­krát jsem cítil, že i když mám své děti hroz­ně rád, tak role otce je pro mě někdy pří­liš nároč­ná a já mám strach, že ji nezvlád­nu. Je to čas­to vyčer­pá­va­jí­cí a já mám pocit, že se ode mě jako otce oče­ká­vá pří­liš mno­ho. I já jsem byl Prvokem…

Jak pro­bí­ha­lo obsa­zo­vá­ní rolí ve fil­mu? Věděl jste od začát­ku, kdo má hrát jed­not­li­vé posta­vy? Byl to těž­ký výběr?

Nebyl. Já jsem hroz­ně chtěl, aby Hynek Čermák hrál Tečku, on má v sobě smí­cha­ný tes­toste­ron se zvlášt­ní zra­ni­tel­nos­tí, což se mi pro roli Tečky vel­mi líbi­lo. A také tako­vou jem­nou neo­ma­le­nost.

Pro roli Prvoka jsem od začát­ku chtěl Martina Pechláta. My jsme se setka­li pra­cov­ně už před­tím a spo­lu­prá­ce s ním byla skvě­lá. Martin má sám tři dce­ry a zpí­val kdy­si v kape­le. Je v něm tatí­nek a záro­veň pan­káč. Na Martina jsem mys­lel, už když jsem psal kni­hu.

Martin Hofmann je můj dlou­ho­le­tý kama­rád a život­ní sou­put­ník. On má v sobě tako­vou veli­ce pro­ni­ka­vou raci­o­nál­ní část a záro­veň je to cit­li­vý kluk, což se ne vždy ostat­ní dozvě­dí. Na roli Karla byl ide­ál­ní. Karel je mozek, pořád pra­cu­je na něja­kém IT sys­té­mu a uje­de mu vlak s jeho ženou, kte­rá si mys­lí, že on k ní už nic necí­tí. On ale má cit, má poci­ty, jen je neu­mí dávat dob­ře naje­vo.

Jediná role, pro kte­rou jsem neměl rov­nou vybra­né­ho před­sta­vi­te­le, byla role Šampóna. Chvilku mi trva­lo, než jsem si vzpo­mněl na Davida Švehlíka a pozval ho na kame­ro­vé zkouš­ky. S Davidem jsem se něko­li­krát setkal, když stu­do­val na DAMU. Věděl jsem, že v něm ten tra­gic­ký roz­měr je, záro­veň kul­ti­vo­va­nost a šarm. On sám svou muž­nou atrak­ti­vi­tu nijak nepěs­tu­je a díky tomu je při­taž­li­vý. Šampón se v pří­bě­hu cho­vá jako neak­cep­to­va­tel­né hova­do a já jsem potře­bo­val, aby měl v sobě noble­su, aby byl sym­pa­tic­ký i navzdo­ry své­mu cho­vá­ní. Pro Davida Švehlíka, kte­rý je pla­chý a pře­mýš­li­vý typ, byla ta role do jis­té míry pro­ti­ú­kol. Popral se s ní exce­lent­ně.

Prvok, Šampón, Tečka a Karel je vel­mi muž­ský film o muž­ském svě­tě a muž­ských potí­žích. Proč jste chtěl nato­čit tako­vý film?

Ve fil­mu se dívám na kri­zi střed­ní­ho věku opti­kou chla­pa, pro­to­že je to pro mě při­ro­ze­né. V kni­hách píšu hod­ně žen­ské pří­běhy. Rád si sám sebe před­sta­vu­ju jako ženu, baví mě to, rád se ve fan­ta­zii pohy­bu­ju v žen­ském svě­tě. Ale Prvok, Šampón, Tečka a Karel je ryze muž­ský film, je to tako­vý tes­toste­ro­no­vý pohled na život. Je to tako­vý můj nežen­ský dárek pro ženy. Věřím, že hol­ky bude bavit dívat se, jak chla­pi vní­ma­jí a pro­ží­va­jí tenhle svět. Mužské fil­my se teď moc neto­čí. Muži v čes­kých kome­di­ích jsou čas­to zob­ra­zo­va­ní buď­to jako bura­ni nebo roz­to­mi­lí pople­to­vé. Nic mezi tím. Autentický muž­ský arche­typ se vytrá­cí a já jsem chtěl při­spět k tomu, aby se při­po­me­nul. Chci uká­zat, že muž­ský svět je vzta­ho­vý, kom­pli­ko­va­ný, není pla­ca­tý. Vlastně jsem tím fil­mem chtěl říct, že my muži nejsme idi­o­ti.

Je svlék­nu­tí se do naha ta správ­ná chlap­ská výzva?

Je to začá­tek. Odvaha odho­dit všech­no, co jsem doká­zal, všech­no, co jsem vybu­do­val. Je to tako­vé popře­ní způ­so­bu živo­ta, kte­rý jsem doteď vedl. Abych mohl začít uva­žo­vat jinak, potře­bu­ju restart. Potřebuju se vrá­tit do věku nác­ti­le­té­ho, kdy jsem dělal kra­vi­ny a napl­ňo­va­lo mě to štěs­tím. Debilita tako­vé­ho ges­ta jako je veřej­né svlék­nu­tí mě může osvo­bo­dit a dát impuls k nové­mu uva­žo­vá­ní. Proto se prv­ní ve fil­mu svlé­ká Karel. Je z nich ten nej­ra­ci­o­nál­něj­ší a svlí­ká se pros­tě pro­to, že se dosta­ne do situ­a­ce, ve kte­ré si uvě­do­mí, že nic z toho, co dělá a roky dělal, ho vlast­ně už netě­ší. A tak si říká, zku­sím to z dru­hé­ho kon­ce. Co se může stát? Co můžu ztra­tit? Svlékne se a odstar­tu­je tím hru.

Nahota na veřej­nos­ti vypa­dá zven­ku nevhod­ně, když ji ale člo­věk sám absol­vu­je, tak zjis­tí, jak je to očist­né. Když jsem se sám odhod­lá­val svlék­nout do naha na Staroměstském náměs­tí, bylo to vel­mi nepří­jem­né, hroz­ně jsem se sty­děl. Když jsem to ale přes­to udě­lal, měl jsem obrov­skou radost a cítil jsem se šťast­ný, že jsem na chví­li sho­dil všech­ny svo­je role a že jsem si dovo­lil být takhle nezod­po­věd­ný.

Jak si před­sta­vu­je­te úspěch fil­mu Prvok, Šampón, Tečka a Karel? Jak to má vypa­dat, aby to pro Vás byl úspěch?

Úspěchem pro mě bude neko­neč­né množ­ství nad­še­ných lidí. Zástupy, kte­ré opa­ko­va­ně cho­dí na film a nemo­hou se ho naba­žit. Cokoli jiné­ho mě bude mrzet.

Jak nalo­ží­te s tím, když úspěch nebu­de pod­le Vašich před­stav?

Pracuju na nové kníž­ce. Dělám to pod­le mode­lu Dušana Kleina, kte­rý mě učil na FAMU a říkal, že vždyc­ky, když je něja­ký jeho film před pre­mi­é­rou, on už píše scé­nář dal­ší­ho a je emo­ci­o­nál­ně spja­tý s novou lát­kou. Díky tomu není tak vystre­so­va­ný z toho, jak bude při­jat před­cho­zí film.

Mě by hroz­ně mrze­lo, kdy­by se ten film lidem nelí­bil. Nevydržel bych ten tlak, kdy­bych teď jen čekal, co bude. Když totiž film divá­ky nena­dchne, budu to vní­mat jako své selhá­ní. Na niko­ho jiné­ho to hodit nemůžu, všich­ni se maxi­mál­ně sna­ži­li mi během natá­če­ní vyjít vstříc.

Máte pocit, že by tenhle film mohl mít úspěch i v zahra­ni­čí, že je to film, kte­rý mlu­ví mezi­ná­rod­ním jazy­kem?

Jsem pře­svěd­če­ný, že arche­ty­pál­ní téma kri­ze střed­ní­ho věku je stej­né ve všech zemích svě­ta, jenom se ode­hrá­vá v jiných kuli­sách. Nevím ale, jest­li na Prvoka půjdou mili­o­ny lidí v Brazílii, to neu­mím zaru­čit. ????

Jak pra­cu­je­te?

Já jsem wor­ko­ho­lik a pra­cu­ju straš­ně moc mno­ho hodin den­ně. Už mno­ho let ale dělám vždyc­ky jen jed­nu věc, na kte­rou se plně sou­stře­dím. Ostatní věci se zatím rodí v mé hla­vě a čeka­jí. Já se mohu věno­vat napl­no jen jed­no­mu pří­bě­hu. Mám totiž strach, abych ho nepo­ka­zil. Strach, že selžu, je mým hna­cím moto­rem.

Co je lep­ší? Být spi­so­va­tel, reži­sér, pro­du­cent, scé­náris­ta, diva­del­ní reži­sér?

Bezkonkurenčně je nej­lep­ší být spi­so­va­te­lem. Všechno, co si vymys­lím, si sám napíšu. A všech­no mám pod abso­lut­ní kon­t­ro­lou. To mi vyho­vu­je. Jsem samo­tář, rád pra­cu­ji sám, a když jsem déle s mno­ha lid­mi, tak mi to nedě­lá úpl­ně dob­ře. Potřebuji se zpev­nit, abych mohl komu­ni­ko­vat s oko­lím. Někdy je to pro mě těž­ké. Já jsem veli­ce mír­ný typ a nerad se s kým­ko­liv o čem­ko­liv doha­du­ji a nerad něko­ho do něče­ho nutím. Ale jako reži­sér musím. Nutím lidi rea­li­zo­vat svou před­sta­vu, čas­to až agre­siv­ně. Netěší mě to. Na dru­hou stra­nu mám rád lidi a věřím, že ostat­ní cítí, že je mám rád. Když na ně na pla­ce řvu, tak jen pro­to, že boju­ju jako pit­bul za dob­rý výsle­dek.

VZPOMÍNKY NA NATÁČENÍ

Scéna, kte­rou mám rád:

Když se ke kon­ci fil­mu sejdou klu­ci u Prvoka doma a Karel s Tečkou se nabí­ze­jí, že pomo­hou s domác­nos­tí a hlí­dá­ním dětí. Stojí tam nad kočá­rem se řvou­cím mimi­nem a doha­du­jí se, jest­li mají hou­pat nebo ne. Bylo to v jed­nom zábě­ru a já jsem chtěl, aby ta scé­na byla auten­tic­ká a spon­tán­ní. Tak jsem her­ce poprosil, jest­li by něco nevy­mys­le­li nad tím kočá­rem. A vznik­la z toho hned napo­pr­vé půvab­ná impro­vi­zo­va­ná scé­na, kte­rá začí­ná smut­kem, ale během dvou minut se změ­ní v roz­ver­né pošťu­cho­vá­ní.

Dvě těž­ké scé­ny:

1. Sen z Afghánistánu. To byla slo­ži­tá a dra­há scé­na. Museli jsme vyká­cet část nále­to­vé­ho lesa, aby to vypa­da­lo jako poušť, navez­li jsme písek, byli tam pyro­tech­ni­ci, stří­le­lo se. Ta scé­na ve fil­mu trvá asi 40 sekund. Byl jsem šťast­ný, že pro­du­cen­ti na nato­če­ní této situ­a­ce při­stou­pi­li, a trnul jsem, jest­li to ve výsled­ku bude stát za to. Je to sice krát­ká expo­zič­ní chví­le, ale pro mě byla důle­ži­tá. Je to totiž jedi­ná scé­na, kte­rá uka­zu­je hned na začát­ku fil­mu, že Tečka zažil něja­ký váleč­ný střet. Jen díky tomu už to pak divá­ci celou dobu emo­ci­o­nál­ně vní­ma­jí.

2. Druhá těž­ká scé­na, při jejímž natá­če­ní jsem trnul ješ­tě násob­ně více, je auto­ne­ho­da. Je to scé­na, u kte­ré se muse­lo roz­bít auto, kte­ré bylo samo o sobě vel­mi dra­hé. Jedno jsme půj­čo­va­li a dru­hé jsme muse­li kou­pit, celé ho pře­dě­lat a pak ho roz­bít. Měli jsme na to pocho­pi­tel­ně jen jeden pokus a to je oprav­du těž­ké. Řešilo to asi mili­on lidí, auto bylo na lanech, kaska­dé­ři v autech, tech­ni­ka při­pra­ve­ná a pak jsem řekl „Akce!“ A už to jelo a neda­lo se to vzít zpát­ky.

Vtipná scé­na:

Mám radost se scé­ny Tečkovy veče­ře u mamin­ky, kdy se sezna­mu­je s Irenou. V té scé­ně se neu­dá­lo nic, co by neby­lo ve scé­ná­ři. Vše bylo řeče­no přes­ně tak, jak to bylo napsa­né. A přes­to to her­ci doká­za­li skvě­le napl­nit svým oso­bi­tým humo­rem.

Jak je to se zpě­vem Martina Pechláta?

Ve fil­mu zní sta­ré nor­ma­li­zač­ní hity v rocko­vé úpra­vě Marka Doubravy. Písně, kte­ré Martin Pechlát ve fil­mu zpí­vá, oprav­du nejdří­ve nazpí­val on, poté je pře­zpí­val Richard Fiala, kte­rý hra­je ve fil­mu jed­no­ho z čle­nů kape­ly, a sna­žil se imi­to­vat pro­jev Martina Pechláta. Ten se poté musel nau­čit důra­zy a into­na­ce Richarda Fialy, aby byl na pódiu auten­tic­ký. Hudba byla nahrá­na již před natá­če­ním fil­mu.